K oslavování Fate of the Atlantis je pravděpodobně potřeba disponovat buď velkým okouzlením příběhy Indiana Jonese, anebo dostatečnou nostalgií po tom, jak jsme si hru užívali před dvaceti lety. Bohužel ani jedním má maličkost neoplývá, a tak se oslavování prostě nekoná.
Příběh hry mě v podstatě nechal úplně chladným a obávám se, že za pár měsíců nebudu schopen ho ani převyprávět a matně budu jen tušit o co tam vlastně šlo. To je samozřejmě silně subjektivní záležitost, takže milovníci Indyho teď nechápavě kroutí hlavou a lámou nade mnou hůl. Vtáhnutí do příběhu bohužel nepomáhá klasická “hratelnost” adventur této doby, kdy v některých případech není cílem prověřit hráčovu schopnost logického uvažování, ale důkladný test jeho trpělivosti a odolnosti. Ve chvíli kdy má vůle povolila, přišla po nahlédnutí do hintbooku značná frustrace z toho, že řešení je na palici, navíc doplněná o ten fakt, že jsem v průběhu nekonečného zkoušení “všeho na všechno“ ztratil vlastně nit v příběhu. Upřímně řečeno nedokážu si ze hry vybavit jediný rébus, nad kterým bych uznale pokýval hlavou, že to bylo něco originálního a dobře promyšleného.
Pojďme se chvilku věnovat i těm stránkám, kterým nemám co vytknout. Určitě mě potěšil ten lehký decentní humor, sice ho tu není moc, ale byl to vždy příjemný okamžik, tlumící mé rozpaky ze hry. Grafická stylizace se mi velmi líbila, i přesto, že jsem to hrál ve fullscreenu, takže pixel byl opravdu PIXEL. Stejně tak dabing a hudební podkres výborně doplňují atmosféru hry, a nebýt těch rušivých elementů popsaných výše, asi bych si hru velmi užil. Nelineární průchod hrou je také samozřejmě plus, ale teprve ve chvíli, kdy hru hrajete opakovaně. Bohužel k opakovanému hraní mě po dohrání fakt nic neláká, maximálně si znovu pustím intro hry.
Každopádně by bylo hodně nefér tu hru zašlapat do bláta. Bezpochyby jsou na světě hry s mnohem horším příběhem i s mnohem absurdnějšími puzzly. Takže mé hodnocení není až tak negativní, jak by se dle předchozího textu mohlo zdát. Jen se prostě nedostavil ten pocit, že hraji jednu z nejlepších adventur všech dob.
Příběh hry mě v podstatě nechal úplně chladným a obávám se, že za pár měsíců nebudu schopen ho ani převyprávět a matně budu jen tušit o co tam vlastně šlo. To je samozřejmě silně subjektivní záležitost, takže milovníci Indyho teď nechápavě kroutí hlavou a lámou nade mnou hůl. Vtáhnutí do příběhu bohužel nepomáhá klasická “hratelnost” adventur této doby, kdy v některých případech není cílem prověřit hráčovu schopnost logického uvažování, ale důkladný test jeho trpělivosti a odolnosti. Ve chvíli kdy má vůle povolila, přišla po nahlédnutí do hintbooku značná frustrace z toho, že řešení je na palici, navíc doplněná o ten fakt, že jsem v průběhu nekonečného zkoušení “všeho na všechno“ ztratil vlastně nit v příběhu. Upřímně řečeno nedokážu si ze hry vybavit jediný rébus, nad kterým bych uznale pokýval hlavou, že to bylo něco originálního a dobře promyšleného.
Pojďme se chvilku věnovat i těm stránkám, kterým nemám co vytknout. Určitě mě potěšil ten lehký decentní humor, sice ho tu není moc, ale byl to vždy příjemný okamžik, tlumící mé rozpaky ze hry. Grafická stylizace se mi velmi líbila, i přesto, že jsem to hrál ve fullscreenu, takže pixel byl opravdu PIXEL. Stejně tak dabing a hudební podkres výborně doplňují atmosféru hry, a nebýt těch rušivých elementů popsaných výše, asi bych si hru velmi užil. Nelineární průchod hrou je také samozřejmě plus, ale teprve ve chvíli, kdy hru hrajete opakovaně. Bohužel k opakovanému hraní mě po dohrání fakt nic neláká, maximálně si znovu pustím intro hry.
Každopádně by bylo hodně nefér tu hru zašlapat do bláta. Bezpochyby jsou na světě hry s mnohem horším příběhem i s mnohem absurdnějšími puzzly. Takže mé hodnocení není až tak negativní, jak by se dle předchozího textu mohlo zdát. Jen se prostě nedostavil ten pocit, že hraji jednu z nejlepších adventur všech dob.
Pro: Zpracování, grafika, hudba, dabing, nelinearita
Proti: Příběh, hratelnost, puzzly