Axiom Verge celou svojí podstatou skládá hlubokou poklonu Metroidu. A nemám na mysli Other M, Fusion či dokonce Super Metroid. Mám na mysli stařičký, dnes už takřka třicetiletý Metroid na NES. Odkazuje se tu na něj jak v drobných řemeslných prvcích, tak i v samotném designu. Je to velký návrat zpět, do jednoho ze zlatých věků videoherní historie.
Tím však vůbec nechci tvrdit, že by Axiom Verge působil zastarale. Technicky je hra optimálně vybalancována. Vizuál je i přes inspiraci 8-bitovými hrami (dobře, v mém případě nikoli "i přes“, ale "právě pro“) půvabný a někdy mi vyloženě nezbývalo než zírat v bázlivém úžasu (Rusalki!). Hudba učaruje až k závislosti a opět dokazuje, jak indie v tomhle ohledu válcuje mainstream produkci. Nejvíce však ohromuje hratelnost. Tvůrce Tom Happ evidentně nahrál obrovské množství metroid(vania) her a od každé si vzal náležité ponaučení. Na všechno myslel, nic neponechal náhodě. V úrovní detailů potom přinesl i mnoho inovativních prvků a vylepšení. Naplno se zde projevila snaha vyumělkovat žánr až k dokonalosti.
S tímto se však pojí i má nejzásadnější výtka. Přestože na to má Axiom Verge potenciál, jde až příliš ve vyjetých kolejích na to, aby mohl být vskutku revoluční. Pokora je skvělá vlastnost, ale občas je trochu vývojářské troufalosti na místě. Nikde jinde jsem si to neuvědomoval tak jasně jako právě zde. Ostatní výtky jsou potom dílčí. Ve hře se vyskytuje překvapivě velké množství překlepů a občas zmatečný text, což je dnes už hodně zbytečný fail (ledaže by se jednalo o zvláštní druh pocty NES japonským hrám a jejich zmršeným konverzím do angličtiny, ha!). Příběh místy působí překombinovaně, některé vypravěčské postupy nejsou zvoleny úplně nejšťastněji.
Ale srát na to. Hned v úvodu mě pohltila hutná atmosféra a pak už mi nezbývalo než se za každou cenu probít až do konce. Za takových okolností nemám potřebu být úplně objektivní.
Revisited:
Po více než roce jsem se k Axiom Verge znovu vrátil a podruhé ho celý dohrál. Pokorně musím přiznat, že poprvé mě až příliš strhlo strhlo nadšení. Nicméně pořád jsem měl co do činění s výbornou hrou, i když s vadami.
Za přední nedostatek považuji poněkud slabší souboje. Obzvláště v pozdější fázi hry jsou nepřátelé až příliš odolní a rychlí, avšak nepředstavují hratelnostně zábavnou výzvu. Bojovat s nimi je proto repetetivní až únavné, takže jsem se jim po většinu času snažil vyhýbat. Na druhou stranu má hrdina k dispozici technologii, která umožňuje úchvatně modulovat jejich chování, takže v tomto ohledu je moji výčitku třeba brát s rezervou. Kde však nikoliv, jsou souboje se samotnými bossy. Ano, bossové jsou obrovští a ohyzdní, přesně v duchu metroidí série, ale to je také všechno. Jejich vzorec jednání je zoufale monotónní a současně vydrží tolik zásahů, že jejich likvidování místo adrelinovaného trenzu způsobuje spíše úmornou frustraci.
Další jemné zklamání přinesl příběh, který zůstal kousek za očekáváním. Přitom zrovna zde mohl Axiom Verge učinit další krok v metroidím žánru, a to větším důrazem na interakci s prostředím a nelinearitu. Herní univerzum se přímo nabízelo k tomu ovlivňovat ho hrdinovým jednáním, proměňovat terén a získávat území pro větší slávu Rusalek. Bohužel z toho ve hře je pouze zlomek. Závěr potom představuje doslova promarněnou příležitost pro možnost volby stran, ke které se zdánlivě po celou dobu schylovalo. Symphony of the Night bohužel v tomto směru zůstala nepřekonána.
Avšak ve všem ostatním Axiom Verge exceluje. I na druhé dohrání mě vzhledově uhranul a hudby (i přesto, že jsem ji minulý rok poslouchal bez ustání na YouTube) jsem se doslova nemohl nabažit. Design herního světa je úchvatný a v rámci žánru se s ním může rovnat jedině Super Metroid. Vrchol představuje atmosféra, melancholicky tísnívá a přitom příjemně dobrodružná. Ten pocit nekonečné samoty a odcizení při objevování neznámého, fascinujícího světa, to je hlavní důvod, proč tento typ her hraji, a Axiom Verge ho nabízí v míře více než vrchovaté.
Nechci se příliš opakovat. Axiom Verge pro mě zůstává citovou záležitosti, za draho koupené tričko budu nosit dál a nezbývá než doufat, že tvůrce neřekl své poslední slovo. Očekávání mám totiž obrovská.
Tím však vůbec nechci tvrdit, že by Axiom Verge působil zastarale. Technicky je hra optimálně vybalancována. Vizuál je i přes inspiraci 8-bitovými hrami (dobře, v mém případě nikoli "i přes“, ale "právě pro“) půvabný a někdy mi vyloženě nezbývalo než zírat v bázlivém úžasu (Rusalki!). Hudba učaruje až k závislosti a opět dokazuje, jak indie v tomhle ohledu válcuje mainstream produkci. Nejvíce však ohromuje hratelnost. Tvůrce Tom Happ evidentně nahrál obrovské množství metroid(vania) her a od každé si vzal náležité ponaučení. Na všechno myslel, nic neponechal náhodě. V úrovní detailů potom přinesl i mnoho inovativních prvků a vylepšení. Naplno se zde projevila snaha vyumělkovat žánr až k dokonalosti.
S tímto se však pojí i má nejzásadnější výtka. Přestože na to má Axiom Verge potenciál, jde až příliš ve vyjetých kolejích na to, aby mohl být vskutku revoluční. Pokora je skvělá vlastnost, ale občas je trochu vývojářské troufalosti na místě. Nikde jinde jsem si to neuvědomoval tak jasně jako právě zde. Ostatní výtky jsou potom dílčí. Ve hře se vyskytuje překvapivě velké množství překlepů a občas zmatečný text, což je dnes už hodně zbytečný fail (ledaže by se jednalo o zvláštní druh pocty NES japonským hrám a jejich zmršeným konverzím do angličtiny, ha!). Příběh místy působí překombinovaně, některé vypravěčské postupy nejsou zvoleny úplně nejšťastněji.
Ale srát na to. Hned v úvodu mě pohltila hutná atmosféra a pak už mi nezbývalo než se za každou cenu probít až do konce. Za takových okolností nemám potřebu být úplně objektivní.
Revisited:
Po více než roce jsem se k Axiom Verge znovu vrátil a podruhé ho celý dohrál. Pokorně musím přiznat, že poprvé mě až příliš strhlo strhlo nadšení. Nicméně pořád jsem měl co do činění s výbornou hrou, i když s vadami.
Za přední nedostatek považuji poněkud slabší souboje. Obzvláště v pozdější fázi hry jsou nepřátelé až příliš odolní a rychlí, avšak nepředstavují hratelnostně zábavnou výzvu. Bojovat s nimi je proto repetetivní až únavné, takže jsem se jim po většinu času snažil vyhýbat. Na druhou stranu má hrdina k dispozici technologii, která umožňuje úchvatně modulovat jejich chování, takže v tomto ohledu je moji výčitku třeba brát s rezervou. Kde však nikoliv, jsou souboje se samotnými bossy. Ano, bossové jsou obrovští a ohyzdní, přesně v duchu metroidí série, ale to je také všechno. Jejich vzorec jednání je zoufale monotónní a současně vydrží tolik zásahů, že jejich likvidování místo adrelinovaného trenzu způsobuje spíše úmornou frustraci.
Další jemné zklamání přinesl příběh, který zůstal kousek za očekáváním. Přitom zrovna zde mohl Axiom Verge učinit další krok v metroidím žánru, a to větším důrazem na interakci s prostředím a nelinearitu. Herní univerzum se přímo nabízelo k tomu ovlivňovat ho hrdinovým jednáním, proměňovat terén a získávat území pro větší slávu Rusalek. Bohužel z toho ve hře je pouze zlomek. Závěr potom představuje doslova promarněnou příležitost pro možnost volby stran, ke které se zdánlivě po celou dobu schylovalo. Symphony of the Night bohužel v tomto směru zůstala nepřekonána.
Avšak ve všem ostatním Axiom Verge exceluje. I na druhé dohrání mě vzhledově uhranul a hudby (i přesto, že jsem ji minulý rok poslouchal bez ustání na YouTube) jsem se doslova nemohl nabažit. Design herního světa je úchvatný a v rámci žánru se s ním může rovnat jedině Super Metroid. Vrchol představuje atmosféra, melancholicky tísnívá a přitom příjemně dobrodružná. Ten pocit nekonečné samoty a odcizení při objevování neznámého, fascinujícího světa, to je hlavní důvod, proč tento typ her hraji, a Axiom Verge ho nabízí v míře více než vrchovaté.
Nechci se příliš opakovat. Axiom Verge pro mě zůstává citovou záležitosti, za draho koupené tričko budu nosit dál a nezbývá než doufat, že tvůrce neřekl své poslední slovo. Očekávání mám totiž obrovská.
Castlevania: The New Generation