Pokračování úspěšných titulů mají těžký život. Několikaletý odstup od původní hry nezdravě zvyšuje očekávání fanoušků, ale i snahu autorů dopřát komunitě opravdovou bombu. Úsilí vytvořit adventuru nové generace je patrné už od začátku hry. Několikanásobně více aktivních předmětů, míst, úkolů a postav mě málem od hraní odradilo. Jako by autoři říkali „Hele co všechno adventury za ta léta už umí!“. Komornost a temnota (tedy hlavní specifika The Black Mirror) byla hozena za hlavu. Zcela nové prostředí a postavy přitom na motivaci nepřidají, alespoň ne z počátku. Atmosféra ovšem utrpěla i v dalších, toužebně očekávaných, částech. Známé lokace jsou zjednodušené, hudba nevýrazná, charaktery postav, kterým v minulém díle vdechla život elita české herecké školy, jsou nahrazeny hlasy novými, nesedícími či zcela nevhodnými. Projev Davida Prachaře (Darren Michaels) je srovnatelný s dabingem Michala Dlouhého (Samuel Gordon) z předchozího dílu, opět jde o charakterní, uhlazený (až nad míru správňácký) hlas hodný hlavní postavy. Afektovanost ve vyjadřování se bohužel znovu omezuje pouze na konkrétní řádky textu, nikoliv na dějově celky (a že takových v druhém dílu je). Tím se dostáváme k příběhu. Ačkoliv je děj na můj vkus až příliš překombinovaný, je bez debaty tím hlavním důvodem, proč hru vůbec hrát a dohrát. Místo odpovědí jsem se spíše dočkal dalších otázek, ale u druhého dílu ze tří jsem vlastně nic jiného ani nečekal. The Black Mirror 2 je hra, která směřuje od nikud nikam, resp. je propojovacím mostem. V krajní nouzi je hratelná i bez znalosti prvního dílu, bez navázání na díl třetí však sama o sobě neobstojí.