Takže, jubilejní padesátý koment padne na moji jednu z nej hororovek a sice SH3. Já měl dříve docela kliku, jelikož vlastním platinovku jedničky na PSX a po jejím dohrání přišla na řadu trojka, takže sequel. Hlavním tahákem je jasně velmi silný a vydatně atmosférický příběh. Po absolutním rozkouskování v jedničce, přišla tedy na řadu trojka, aby příběh pomalinku ale jistě složila dohromady a musím říct, že jsem ho hltal jedna báseň. Postavu Heather jsem si totiž doopravdy zamiloval, takže jsem s vypětím všech sil dbal na to, abych jí chránil a přitom rozřešil tuhle satanistickou polízanici. Příběh je velmi temný a má toho správného ducha (doslova). Jako Harryho dcera totiž se totiž zapletete do tajemné minulosti Silent Hillu, ba co hůř, stanete se její součástí (a vlastně vždycky jste byli). Parádní zakončení pomocí různých konců dávají hře nový nádech pro výzvu. Spokojeně prohlašuji, že jsem zdolal všechny, dokonce i ten UFOnský, který je sice nejlehčí, protože stačí pouze dojít do půlky hry, ale za to musíte mít odemklý světelný meč.
Na Silent Hill 3 se kouká skvěle, hraje se skvěle a ovládá se skvěle. Lokace mají krásný leveldesign až i někdy odporný ve smyslu krve a dalších slizovitých hmot, co se občas vyskytnou na stěně. Ano, nějaké jsou převzaty z předešlých dílu, ovšem proč měnit něco dokonalého? Nejvíce asi zmíním nemocnici a její iluzorní část, jelikož zde jsem byl asi nejvíce posranej. Nemocnice nenávidim a co tedy pak když jsou na tak odpornym místě jako je Silent Hill. Atmosféra by se dala krájet, pozorně posloucháte každé vrznutí, každý cinknutí. Zde si nikdy nemůžete být jisti, co na vás čeká. Hodně se stává, že se věcí mění, k horšímu pochopitelně.
Za další zmíním puzzly, kde bych řekl, že jsou v podstatě jednodušší než v jedničce. Což je pro mě dobře, protože nerad ve hrách přemýšlím, ale občas se našly i nějaké ty oříšky, například zjistit kombinaci pomocí básničky anebo umístění tarotových karet. Tyhle dvě opravdu potrápily, ale zde ta logika byla zábavná místo otravná, takže jsem se pekelně soustředil a během chvilky bylo vyřešeno. Zajímavé je, že puzzly se mění podle vaší obtížnosti, takže pokud hru jednou dohrajete a rozehrajete znovu, nesmíte vsázet na to, že si vše jen proběhnete. Jak jsem již zmínil, vše se totiž mění.
Ovládání, kterého jsem se zpočátku bál, je vyřešeno skvěle. Nic co by nějak vadilo či vyloženě sralo tu není. Kamera je taky zvládnuta vcelku obstojně, i když občas ukazovala na něco co jsem nechtěl, ale vem to čert, to je jen 1% případu. Zbraně jsou různorodé, je fajn, že opět jsou střelné tak ruční. Jen je trochu škoda, že u těch ručních Heather chvíli trvá, než s ní učiní nějaký ten pohyb. Jasně s bijákem to pochopim, ale katana je přeci lehký dvouruční meč, který byl vynalezen pro mrštné útoky, bohužel Heather ta mrštnost jaksi utíká. Mnoho lidí říká, že právě katana je nejlepší zbraň ve hře. Omyl, jednoznačně nejlepší je právě světelný meč, který dostanete pokud hru dohrajete 3x a zabijete více jak 333 nepřátel.. Ten právě v sobě kombinuje tu mrštnost a sílu, která chybí.
Monstra, která vám budou překážet jsou vážně odporná a nic nepotěší víc než když sestřičce šlápnete do úsměvu. Krom toho vydávají odporné skřeky, které je dělají ještě odpornější a zavinily to, že jsem se jich snad fakt začal štítit. Každopádně jsou tupá a s většinou ani bojovat nemusíte. Jediné co mě mrzí, že bossfighty ztratily tu možnost zabít je nějakou taktikou, či odhalení jejich slabin. Vesměs to je pořád a jen: ustřílej ho, ustřílej ho, ustřílej ho. Třeba u Alessy to byla škoda, což taky znamená, že to byl vcelku nudný, páč jen sekat uhýbat, sekat uhýbat.
Druhá nejsilnější stránka hry ihned po příběhu je samozřejmě ta zvuková stránka. Všudy možné skřeky a hučení vážně u jednoho způsobí mráz po zádech, ještě když jsou nečekané. Ty zvuky mají až takovou sílu, že občas jsem byl i donucen hru ztišit, ne kvůli strachu, ale kvůli tomu, že mi až byly nepříjemné. To nepokládám jako výtku ale jako plus, přeci jenom je to trochu psycho a tak to má být, nesmíme hráče šetřit. Hudba je taky supr, do hry se hodí a krásně podněcuje tu atmosféru. Dabing bezchybný.
Nu nic, SH3 je u mě na špici v sérii a rád se k němu vracím. Většinou je to když mám nějakou negativní náladu, protože kdybych to hrál veselej nebo šťastnej, asi by mi to nedalo tolik, jako když to hraju v depresi, úzkosti nebo nasranosti.
Na Silent Hill 3 se kouká skvěle, hraje se skvěle a ovládá se skvěle. Lokace mají krásný leveldesign až i někdy odporný ve smyslu krve a dalších slizovitých hmot, co se občas vyskytnou na stěně. Ano, nějaké jsou převzaty z předešlých dílu, ovšem proč měnit něco dokonalého? Nejvíce asi zmíním nemocnici a její iluzorní část, jelikož zde jsem byl asi nejvíce posranej. Nemocnice nenávidim a co tedy pak když jsou na tak odpornym místě jako je Silent Hill. Atmosféra by se dala krájet, pozorně posloucháte každé vrznutí, každý cinknutí. Zde si nikdy nemůžete být jisti, co na vás čeká. Hodně se stává, že se věcí mění, k horšímu pochopitelně.
Za další zmíním puzzly, kde bych řekl, že jsou v podstatě jednodušší než v jedničce. Což je pro mě dobře, protože nerad ve hrách přemýšlím, ale občas se našly i nějaké ty oříšky, například zjistit kombinaci pomocí básničky anebo umístění tarotových karet. Tyhle dvě opravdu potrápily, ale zde ta logika byla zábavná místo otravná, takže jsem se pekelně soustředil a během chvilky bylo vyřešeno. Zajímavé je, že puzzly se mění podle vaší obtížnosti, takže pokud hru jednou dohrajete a rozehrajete znovu, nesmíte vsázet na to, že si vše jen proběhnete. Jak jsem již zmínil, vše se totiž mění.
Ovládání, kterého jsem se zpočátku bál, je vyřešeno skvěle. Nic co by nějak vadilo či vyloženě sralo tu není. Kamera je taky zvládnuta vcelku obstojně, i když občas ukazovala na něco co jsem nechtěl, ale vem to čert, to je jen 1% případu. Zbraně jsou různorodé, je fajn, že opět jsou střelné tak ruční. Jen je trochu škoda, že u těch ručních Heather chvíli trvá, než s ní učiní nějaký ten pohyb. Jasně s bijákem to pochopim, ale katana je přeci lehký dvouruční meč, který byl vynalezen pro mrštné útoky, bohužel Heather ta mrštnost jaksi utíká. Mnoho lidí říká, že právě katana je nejlepší zbraň ve hře. Omyl, jednoznačně nejlepší je právě světelný meč, který dostanete pokud hru dohrajete 3x a zabijete více jak 333 nepřátel.. Ten právě v sobě kombinuje tu mrštnost a sílu, která chybí.
Monstra, která vám budou překážet jsou vážně odporná a nic nepotěší víc než když sestřičce šlápnete do úsměvu. Krom toho vydávají odporné skřeky, které je dělají ještě odpornější a zavinily to, že jsem se jich snad fakt začal štítit. Každopádně jsou tupá a s většinou ani bojovat nemusíte. Jediné co mě mrzí, že bossfighty ztratily tu možnost zabít je nějakou taktikou, či odhalení jejich slabin. Vesměs to je pořád a jen: ustřílej ho, ustřílej ho, ustřílej ho. Třeba u Alessy to byla škoda, což taky znamená, že to byl vcelku nudný, páč jen sekat uhýbat, sekat uhýbat.
Druhá nejsilnější stránka hry ihned po příběhu je samozřejmě ta zvuková stránka. Všudy možné skřeky a hučení vážně u jednoho způsobí mráz po zádech, ještě když jsou nečekané. Ty zvuky mají až takovou sílu, že občas jsem byl i donucen hru ztišit, ne kvůli strachu, ale kvůli tomu, že mi až byly nepříjemné. To nepokládám jako výtku ale jako plus, přeci jenom je to trochu psycho a tak to má být, nesmíme hráče šetřit. Hudba je taky supr, do hry se hodí a krásně podněcuje tu atmosféru. Dabing bezchybný.
Nu nic, SH3 je u mě na špici v sérii a rád se k němu vracím. Většinou je to když mám nějakou negativní náladu, protože kdybych to hrál veselej nebo šťastnej, asi by mi to nedalo tolik, jako když to hraju v depresi, úzkosti nebo nasranosti.
Alan Wake II
Pro: atmosféra, příběh, Heather, leveldesign, hudba, odporné zvuky, odporná monstra
Proti: chtělo by to originálnější bossfighty