Seznamte se, Chi-Ching-Chong. Dutohlavý troll, jehož pěsti jsou zbraní smrtelnější, než lecjaký rotační kulomet. Jediné, na čem mu záleží jsou peníze a pojem inteligence mu je cizí. A chodí v ninja obleku!

V kůži takového chudáka jsem právě ukousnul ze svého života nějakých sedm hodin. Podotýkám, že investovaného času určitě nelituji. Celý začátek Shadowrun Returns přináší strohý příběh." Tvůj kámoš (mimochodem pořádnej vůl) je zavražděnej, jestli najdeš vraha dostaneš hromadu chechtáků". Po většinu času se drží při zemi a nepokouší se o žádnou epicko-husto-whatever slátaninu. Nebýt klišé závěru, nemám si nač stěžovat.

Podobné platí i pro primitivní soubojový systém. Dokazuje, že v jednoduchosti může být síla. Žádné velké taktizování nehrozí a celkově umožňuje hrou proplouvat bez nějakého delšího zákysu. Výhodou je i dostatečná pružnost při vytváření postavy, umožňuje přesně tolik možností, aby bylo flexibilní a při tom zůstával srozumitelný.

Na druhé straně mi interface přišel neintuitivní a do poloviny hry jsem se v něm pořád ztrácel. Ještě větším nedostatkem je nemožnost manuálního ukončení tahového režimu. Pravidelně se tak stává, že střídavě přesouváte charaktery, než dojdou ke dveřím, i když v celém okolí nezůstal jediný živý nebožák. Taky nikdo z obyvatel Seattlu neumí střílet a pistolí by nejspíš nedokázal zastřelit ani sám sebe.

Návrat Shadowrunu si zasluhuje palec nahoru, byť s jasnými výtkami většinou spadajícího do gamedesignu a nezávislého původu.