Co si budeme povídat, adventury byly tak nějak vždycky spíše inťošský hry. Skromné zpracování plné přemýšlení, radosti z nových objevů a posunutí dále, a hlavně tedy především - výborného hlavního hrdiny. Všechny tyhle aspekty dělají adventuru opravdu dobrou, nicméně v případě Nejdelší Cesty je musíte vynásobit pěti + co se týče toho posledního aspektu, tak dokonce deseti.

Už jen samotný začátek hry vás nakopne takovou silou, jako modrý pervitin od Waltera Whitea. I když samotné intro vám toho z příběhu příliš neprozradí, přesto z něho srší taková síla a tajemná atmosféra, že si nakonec řeknete: ,,Vždyť ono je to vlastně dobře!" A právě ta atmosféra je jedna z těch nej věcí, co činí tuhle hru mistrovským dílem. Oba dva světy (Arcadia a Stark) disponují vlastními a zcela odlišnými zážitky, jejichž originalitu a nulovou triviálnost jim může závidět leckterá sci-fi či fantasy hra. Což je mimo jiné také věc, kterou chci vyzdvihnout. Skákání ze sci-fi do fantasy světa a naopak je podloženo racionálně (jak by řekli lidé ze Starku) vytvořenou společnou historií obou světů a jejich kulturou. Není tedy divu, že na těchto základních kamenech vznikne příběh, který považuji za jeden z nejlepších v historii počítačových her. Příběh je cesta. A jak je známo - It´s not about destination. It´s about a journey. Journey, kterou podstoupila mladá April, o které chci rozhodně ještě mluvit.

Pokud by se mě někdo zeptal na herní ženskou protagonistku, se kterou bych chtěl chodit a mít s ní dítě, bez váhání bych řekl jméno April Ryan. Nejen že je vzhledově můj typ, ale zároveň se to směsí s její sympatickou milou a vtipnou povahou. Dokáže být sarkastická, dokáže být drsná, dokáže být laskavá. Mimo jiné je to neortodoxní intelektuálka, no kdo by po ní nejel!? Samotné její dialogy a ještě lepší monology si hráč bude užívat v průběhu celého epického příběhu, který týpci z Norska vytvořili. Nedám na ní dopustit, je to prostě bohyně!

Hratelnost, používání předmětů a řešení nejrůznějších puzzle hádanek je jednou velkou radostí. Už jen to, že si některé předměty můžete důkladně prohlédnout, následkem čehož se vám naskytne možnost získat jiný předmět, který využijete způsobem, jaký by vás v životě nenapadl. Pamatovatelných scén je zde mnoho. Například vyprávění historie o rozdělení Arcadie a Starku v chrámových chodbách patří mezi moje nejoblíbenější. Vždy jsem na hrách miloval smysl pro detail, Nejdelší cesta těch detailů mělo setsakramentsky mnoho. Například jsem neodešel z jeskynní knihovny do té doby, dokud jsem si nepřečetl všechny knihy se svými všemožnými příběhy, kterými disponovaly. A že jsem tam nějakej čas pobyl! April tam už pomalu musela být zima, chuděře jedný. Celá hra má navíc parádní hudbu. Základní znělka má ten tajemný mysteriózní nádech, při kterém mi mnohdy přeběhl mráz po zádech. A nebylo to jen tehdy, na mnoha místech, především tedy v Arcadii, jsem si vychutnával, jak výborná a přesně atmosférická je. April samozřejmě není jedinou výbornou postavou, která ve světech logiky a magie přebývá. Mentor Cortez, šílený alchymista či podivné hrbaté stvoření ze stromového domku, který má v své knihovničce Pána prstenů, jsou dalšími charaktery, které si nepochybně užijete. Ale nejlepší je Vrána. To je prostě frajer největší!

Chyb je málo, opravdu. Krapet mi vadil ten fakt, že v tak velkém a úžasném příběhu, není dán velký prostor pořádně do něho zapojit hlavní záporáky. Ano, v průběhu hry je jméno jejich organizace několikrát zmíněno, mnohdy vám i docela zatopí, ale samotné postavy z masa a kostí se tam vyskytnou pouze lehce, což považuji za škodu. Navíc nějaké akčnější vážné a nebezpečné sekvence, jako například konflikt se strašlivou požíračkou z lesů, (která, mimochodem, měla tu nejstrašlivější a nejděsivější cinematic ukázku, která mě jako malého k smrti vyděsila) není až tak vážný, protože máte plno času na to, jak ho vyřešit, tedy není nějak časově omezený. Jinak mě nic jiného pravdu nenapadá.

Znáte takový ten pocit, kdy dohrajete hru a rázem pocítíte strašný stesk, že už je (alespoň pro tentokrát) konec? Já ho teda moc nemívám, ale v tomhle případě jsem měl málem až slzy v očích. To je jen důkaz toho, co za mistrovské dílo může vzniknout i na severu v Norsku. Snad není třeba říkat, že tuhle hru považuji za nejlepší adventuru, to snad z mého vyprávění opravdu vyplývá. Čoveče, já to snad dneska zase rozehraju. Tak nechť mě rovnováha provází! Nejdřív ji teda musím zachránit, to je jasné...