Souhlasím s AiMLEzZz, že název je dost dvojsmyslný, i když ve své podstatě vyjadřuje pointu hry.
Ne, že bych se až tak zuby nehty bránil romantickým slaďárnám (pokud mají aspoň trochu nějakou myšlenku), ale v tomhle případě jsem si automaticky představil spíš něco ve smyslu nekonečných slovních přestřelek a salv rádoby sofistikovaných balících hlášek a nakonec sladká odměna ve formě fotky (polo)nahé krasotinky, kterou jsem s velkým úsilím sbalil. Samozřejmě jsem nemohl být víc mimo.
Výsledek je překvapující. Hra se, dle slov autora, zabývá především tématem "Vyprávění příběhu a role hráče v něm." Je toho ovšem víc. Kromě už poměrně ohraného tématu "Změnitelnost osudu" je zde pro mě podstatně zajímavější téma, kterým je lidské EGO.
Ze začátku máme za to, že pointou hry je uchránit Felicii před smrtí a zabránit totálnímu fiasku. Nejprve to vnímáme čistě logicky, je to prostě úkol hry a basta. Koneckonců hra se jmenuje Save the Date, no ne? Postupně ale empiricky zjišťujeme, že smrt Felicie nastává v bezprostřední souvislosti s rande s námi. Náhoda?
V hlavě nám začne vrtat pochybnost... Má to tak skutečně být? Co se nám autor snaží říci? Pokud zde je nějaký šťastný konec, kde Felicie neumře, jsme my vůbec jeho součástí? Ta myšlenka se nám pochopitelně ani trochu nezamlouvá, protože my si přece taky zasloužíme štěstí, no ne?
V každém bodě hry je tu samozřejmě možnost na rande nejít a tím dosáhnout jediného "happy endu". Felicie si najde někoho jiného a je s ním šťastná. Ale co my? Pro nás to tak úplně happy end není, že? A tak se pouštíme do vznešeného úkolu "zachránit dámu v nesnázích"... jenže děláme to pro ni nebo pro sebe?
Tuhle palčivou otázku sama Felicie několikrát nakousne. Všimněte si, že pokaždé když se Vás zeptá, kolikrát jste ji viděli zemřít, číslo neustále vzrůstá. A to jen proto, že si nedokážeme přiznat pravdu. Díky tomu se motáme v začarovaném kruhu utrpení a lpění na něčem. Po vyčerpání všech možností je zde ale patrné jakési smíření se situací a uznání, že je to asi nejlepší možné řešení.
Hra je zpracováním jednoduchá, což jen krátce podotýkám, forma zde opravdu není příliš důležitá. Proto se prosím nenechte odradit názvem a vyzkoušejte si to. :)
Ne, že bych se až tak zuby nehty bránil romantickým slaďárnám (pokud mají aspoň trochu nějakou myšlenku), ale v tomhle případě jsem si automaticky představil spíš něco ve smyslu nekonečných slovních přestřelek a salv rádoby sofistikovaných balících hlášek a nakonec sladká odměna ve formě fotky (polo)nahé krasotinky, kterou jsem s velkým úsilím sbalil. Samozřejmě jsem nemohl být víc mimo.
Výsledek je překvapující. Hra se, dle slov autora, zabývá především tématem "Vyprávění příběhu a role hráče v něm." Je toho ovšem víc. Kromě už poměrně ohraného tématu "Změnitelnost osudu" je zde pro mě podstatně zajímavější téma, kterým je lidské EGO.
Ze začátku máme za to, že pointou hry je uchránit Felicii před smrtí a zabránit totálnímu fiasku. Nejprve to vnímáme čistě logicky, je to prostě úkol hry a basta. Koneckonců hra se jmenuje Save the Date, no ne? Postupně ale empiricky zjišťujeme, že smrt Felicie nastává v bezprostřední souvislosti s rande s námi. Náhoda?
V hlavě nám začne vrtat pochybnost... Má to tak skutečně být? Co se nám autor snaží říci? Pokud zde je nějaký šťastný konec, kde Felicie neumře, jsme my vůbec jeho součástí? Ta myšlenka se nám pochopitelně ani trochu nezamlouvá, protože my si přece taky zasloužíme štěstí, no ne?
V každém bodě hry je tu samozřejmě možnost na rande nejít a tím dosáhnout jediného "happy endu". Felicie si najde někoho jiného a je s ním šťastná. Ale co my? Pro nás to tak úplně happy end není, že? A tak se pouštíme do vznešeného úkolu "zachránit dámu v nesnázích"... jenže děláme to pro ni nebo pro sebe?
Tuhle palčivou otázku sama Felicie několikrát nakousne. Všimněte si, že pokaždé když se Vás zeptá, kolikrát jste ji viděli zemřít, číslo neustále vzrůstá. A to jen proto, že si nedokážeme přiznat pravdu. Díky tomu se motáme v začarovaném kruhu utrpení a lpění na něčem. Po vyčerpání všech možností je zde ale patrné jakési smíření se situací a uznání, že je to asi nejlepší možné řešení.
Hra je zpracováním jednoduchá, což jen krátce podotýkám, forma zde opravdu není příliš důležitá. Proto se prosím nenechte odradit názvem a vyzkoušejte si to. :)
The Life and Suffering of Sir Brante
Pro: Příběh, témata k zamyšlení
Proti: proč pořád kritizovat?