Původní Call of Duty jsem hrál tak dávno. Vlastně jako čerstvou novinku. Už bych si snad ani netroufl napsat komentář. Co si pamatuji je, že mě to hodně bavilo. Tak jsem si tedy doplnil datadiskovou mezeru. Neprohloupil jsem. Hra je to strhující. Stáří jí vůbec nic neubírá. A je to taky poslední Call of Duty, kde se sbírají lékárny.

No stáří. Ona ta hra je skoro stejně stará jako druhý Half-life. Quake tři engine už byl v té době dost zastaralý. Tvůrci se z něho snaží ždímat co se dá. Přeci jenom ale jsou pohyby postav už takové komické. Ale co. Tady si nikdo na realitu nehraje. Hra sice navozuje dojem velké bitevní vřavy, ale přísun spojeneckých vojáků je tak nějak nekonečný. Stejně tak i těch nepřátelských, dokud nesplníte nějaký úkol.

Hru jsem rozehrál na normální obtížnost. Na záčátku jsem si připadal jak absolutní král. Suveréně jsem po hlavě naběhl do první přestřelky. Takhle jsem asi čtyřikrát za sebou okamžitě zdechl. Až po tom, co jsem přišel na to, držet s pěkně zpátky a odstřelovat to zdálky. Potom jsem hrou proplouval jak máslem.

Neskutečně zábavná řežba. Frenetická akce. U hry jsem nevnímal čas. Taky jsem byl brzo hotový. Na datadisk to má ale docela normální délku. Pořád o dost delší, než většina současných DLC. Jen mě trochu štvalo, že nešla vypnout hudba ve hře. Naštěstí nebyla moc vlezlá.