Kingpin: Life of Crime je takový, jaký si ho sami uděláte.
Od výběru obtížnosti, likvidace nepřátel, plnění úkolů až po nastavení grafiky. Rozhodně potěší velmi ponurá a drsná atmosféra, odrážející se ve hře svou brutalitou, padnoucí hudbou a vcelku zajímavě zpracovanými herními mechanismy.
Zbraně je možné kupovat, lze si najímat parťáky, obírat mrtvé nepřátele, dají se schovávat zbraně, mnohým soubojům se dá předejít. Od soudobé konkurence je tu prostě řada reálných prvků, které celkově zvyšují atraktivitu hry a náročnost přestřelek.
To se mi na tom líbí, že v intencích dobových FPS je cílena snaha na hráče, aby mu dalo větší práci někoho zneškodnit. Ačkoli kolikrát protivníci vydrží i několik zásahů do hlavy, byť jindy je sundám jedním výstřelem z brokovnice na stupni Hard. Často nejsou gangsteři osamocení, při útočení umějí adekvátně reagovat, utéct, vyčkávat, přijít z delší vzdálenosti. Na rok vzniku tedy slušná výzva, tou je ale Kingpin už z principu.
Za zdařilou a poměrně neotřelou považuji integraci stealth složky, jíž jde využít v prvním levelu a později na konci první epizody. Samozřejmě záleží na tom, co kdo upřednostní, jestli všechny zabije, nechá někoho žít a uteče mu. Právě poslední varianta skýtá k těmto hrátkám příležitost. Při návratu z vrakoviště stál jeden týpek otočený zády kousek ode dveří. Stačilo jít potichu, těsně za ním, případně se skrčit, směrem doprava pokračovat, aniž by postřehl plíživé a opatrné počínání herního avatara. To zaregistroval až po dosáhnutí opačné strany garáže, řešení hráče bylo nasnadě, zase tomu nepříteli utekl.
Jednotlivé lokace srší variabilitou, rozvětveným designem, skvěle zapadají do konceptu zdejšího světa. Ať už míjím temná zákoutí ulic, tichými kroky procházím skladišti, lezu po střechách budov, objevuji tajné skrýše, plavu a potápím se ve vodě, střílím po psech, konverzuji na hajzlu, řeším práci v továrně, proskakuji okny k užitečným itemům, uháním na motorce, brodím se stokou, nechávám unášet malebnými doky, udolávám s přispěním Davida bosse v železničním překladišti, cítím tu autenticitu zmaru, pohánějící hlavního hrdinu k odplatě.
Pojetí akce inklinuje spíše k běžnému splynutí s ostatními 3D akcemi, přesto dovoluje uplatnit i vícero alternativ. Prezentované násilí tím tudíž poskytuje o to větší hloubku, čím častěji dochází k jejich využití v průběhu hraní. Je na každém, jaké zvolí a kdy. Dva spolubojovníci čistí za bedlivého zraku třetí osoby, mě, chodby, místnosti, sklady, přístav, palubu lodi a podobně. Což posouvá výsledný dojem z bojů na úplně jinou úroveň. Odměnou jsou poté ušetřené náboje, relativně velká výdrž mých pomocníků, snadná ovladatelnost při zadávání povelů a co nejrealističtější reakce všech zúčastněných v těchto úkonech.
Devadesátky nikdy neomrzí, mají specifické prvky, už hodně let od téhle dekády uplynulo. Stále na počítačích fungují, třebaže s jistými úskalími, se současnými možnostmi, např. širokoúhlým rozlišením 1920x1080, detailnějšími texturami, lepší paletou barev. Na aktuálním monitoru byl zážitek z vizuální stránky docela působivý. Nevýhodou může být jedině nesedící FoV, kdy nejsou věci držené v ruce vidět celé. Patrné zejména u pistole.
Dohrána opět verze z Levelu, z notně starého a opotřebovaného CD. Hra s přehledem zabaví i dnes. Jednak zpracováním akční vložky, interaktivními momenty, grafikou, neoficiálními patchy, modifikacemi a především nostalgií na dávné časy poctivých fušek.
Od výběru obtížnosti, likvidace nepřátel, plnění úkolů až po nastavení grafiky. Rozhodně potěší velmi ponurá a drsná atmosféra, odrážející se ve hře svou brutalitou, padnoucí hudbou a vcelku zajímavě zpracovanými herními mechanismy.
Zbraně je možné kupovat, lze si najímat parťáky, obírat mrtvé nepřátele, dají se schovávat zbraně, mnohým soubojům se dá předejít. Od soudobé konkurence je tu prostě řada reálných prvků, které celkově zvyšují atraktivitu hry a náročnost přestřelek.
To se mi na tom líbí, že v intencích dobových FPS je cílena snaha na hráče, aby mu dalo větší práci někoho zneškodnit. Ačkoli kolikrát protivníci vydrží i několik zásahů do hlavy, byť jindy je sundám jedním výstřelem z brokovnice na stupni Hard. Často nejsou gangsteři osamocení, při útočení umějí adekvátně reagovat, utéct, vyčkávat, přijít z delší vzdálenosti. Na rok vzniku tedy slušná výzva, tou je ale Kingpin už z principu.
Za zdařilou a poměrně neotřelou považuji integraci stealth složky, jíž jde využít v prvním levelu a později na konci první epizody. Samozřejmě záleží na tom, co kdo upřednostní, jestli všechny zabije, nechá někoho žít a uteče mu. Právě poslední varianta skýtá k těmto hrátkám příležitost. Při návratu z vrakoviště stál jeden týpek otočený zády kousek ode dveří. Stačilo jít potichu, těsně za ním, případně se skrčit, směrem doprava pokračovat, aniž by postřehl plíživé a opatrné počínání herního avatara. To zaregistroval až po dosáhnutí opačné strany garáže, řešení hráče bylo nasnadě, zase tomu nepříteli utekl.
Jednotlivé lokace srší variabilitou, rozvětveným designem, skvěle zapadají do konceptu zdejšího světa. Ať už míjím temná zákoutí ulic, tichými kroky procházím skladišti, lezu po střechách budov, objevuji tajné skrýše, plavu a potápím se ve vodě, střílím po psech, konverzuji na hajzlu, řeším práci v továrně, proskakuji okny k užitečným itemům, uháním na motorce, brodím se stokou, nechávám unášet malebnými doky, udolávám s přispěním Davida bosse v železničním překladišti, cítím tu autenticitu zmaru, pohánějící hlavního hrdinu k odplatě.
Pojetí akce inklinuje spíše k běžnému splynutí s ostatními 3D akcemi, přesto dovoluje uplatnit i vícero alternativ. Prezentované násilí tím tudíž poskytuje o to větší hloubku, čím častěji dochází k jejich využití v průběhu hraní. Je na každém, jaké zvolí a kdy. Dva spolubojovníci čistí za bedlivého zraku třetí osoby, mě, chodby, místnosti, sklady, přístav, palubu lodi a podobně. Což posouvá výsledný dojem z bojů na úplně jinou úroveň. Odměnou jsou poté ušetřené náboje, relativně velká výdrž mých pomocníků, snadná ovladatelnost při zadávání povelů a co nejrealističtější reakce všech zúčastněných v těchto úkonech.
Devadesátky nikdy neomrzí, mají specifické prvky, už hodně let od téhle dekády uplynulo. Stále na počítačích fungují, třebaže s jistými úskalími, se současnými možnostmi, např. širokoúhlým rozlišením 1920x1080, detailnějšími texturami, lepší paletou barev. Na aktuálním monitoru byl zážitek z vizuální stránky docela působivý. Nevýhodou může být jedině nesedící FoV, kdy nejsou věci držené v ruce vidět celé. Patrné zejména u pistole.
Dohrána opět verze z Levelu, z notně starého a opotřebovaného CD. Hra s přehledem zabaví i dnes. Jednak zpracováním akční vložky, interaktivními momenty, grafikou, neoficiálními patchy, modifikacemi a především nostalgií na dávné časy poctivých fušek.
FlatOut: Ultimate Carnage