Odfláklost. To je první slovo, které mě ve spojení s MoH: Airborne napadne. Ačkoli jsem již jeden komentář k MoH:A v minulosti napsal, rozhodl jsem se ho smazal a po druhém dohrání napsat dojmy nové.
Hra obsahuje slabou šestici misí, která zkušenému hráči zabere sotva 6 hodin. A to i na nejvyšší obtížnost. Potěšilo mě, že je hra opravdu tuhá, avšak je ke hráči fér. Rambo styl moc nefunguje, zejména proto, že zbraně dost brutálně kopou a není vůbec žádná sranda něco trefit, natož bez pořádného míření. Pro mě však příjemná změna. Hra obsahuje poměrně netypický styl krytí. Po dlouhé době jsem si užil u FPS možnost vyklápění. Pokud hráč pravým tlačítkem myši zamíří, nejenže má možnost se za pomocí kláves A a D vyklápět, ale zároveň se může S přikrčit či případně W vystrčit hlavu zpoza překážky. Nevýhodou je, že se nemůže během míření pohybovat a na tento fakt jsem si musel chvíli zvykat, ale po jedné odehrané misi jsem došel ke zjištění, že to vlastně funguje naprosto skvěle. Na těžší obtížnost je využití vyklápění podmínkou a funguje to fakt dobře a navíc jsem měl pocit reálného pohybu, nikoli klasicky statického pobíhání.
Rovněž musím vyzdvihnout parádní pocit ze střelby. Zbraně hodně kopou a jejich zvuk na mě působil jinak, než je zvykem. Nevím, zda byl reálný či nikoli, ale například německé zbraně měly atypický plechový zvuk, který se stupňoval s vyprazdňujícím se zásobníkem. Ve válečných FPS mě německé zbraně zpravidla strašně nudí, u Airborne tomu bylo naopak.
Ale teď k tomu, co mi vadilo. Hra obsahuje pouhých 6 misí a to ještě navíc nevalné kvality. Úvodní seskok je parádní, ale jakmile se dostane hráč na zem, přichází na řadu spíše zklamání. Důvodem je nulový počet skriptů na efekt a žádná kreativita autorů, veskrze to je jen o klasické prostřílení se z bodu A do bodu B, C a následně D - v tomto případě akorát v libovolném pořadí. Tvůrci jednoduše hráče hodí do lehce nelineárního bojiště, na kterém se nalézá několik úkolů, po jejichž splnění je hnán k úkolu závěrečnému. Toto schéma se opakuje celých šest misí. Ve výsledku jsem měl tedy pocit, jakoby vývojáři vytvořili 6 multiplayerových map a do nich naházeli pár aktivních míst ke zničení a pár jednoduchých animací. A to je dle mého názoru prostě málo. Na druhou stranu mě těšil fakt, že mi hra brala ovládání z ruky po celou dobu jen minimálně.
Hra obsahuje slabou šestici misí, která zkušenému hráči zabere sotva 6 hodin. A to i na nejvyšší obtížnost. Potěšilo mě, že je hra opravdu tuhá, avšak je ke hráči fér. Rambo styl moc nefunguje, zejména proto, že zbraně dost brutálně kopou a není vůbec žádná sranda něco trefit, natož bez pořádného míření. Pro mě však příjemná změna. Hra obsahuje poměrně netypický styl krytí. Po dlouhé době jsem si užil u FPS možnost vyklápění. Pokud hráč pravým tlačítkem myši zamíří, nejenže má možnost se za pomocí kláves A a D vyklápět, ale zároveň se může S přikrčit či případně W vystrčit hlavu zpoza překážky. Nevýhodou je, že se nemůže během míření pohybovat a na tento fakt jsem si musel chvíli zvykat, ale po jedné odehrané misi jsem došel ke zjištění, že to vlastně funguje naprosto skvěle. Na těžší obtížnost je využití vyklápění podmínkou a funguje to fakt dobře a navíc jsem měl pocit reálného pohybu, nikoli klasicky statického pobíhání.
Rovněž musím vyzdvihnout parádní pocit ze střelby. Zbraně hodně kopou a jejich zvuk na mě působil jinak, než je zvykem. Nevím, zda byl reálný či nikoli, ale například německé zbraně měly atypický plechový zvuk, který se stupňoval s vyprazdňujícím se zásobníkem. Ve válečných FPS mě německé zbraně zpravidla strašně nudí, u Airborne tomu bylo naopak.
Ale teď k tomu, co mi vadilo. Hra obsahuje pouhých 6 misí a to ještě navíc nevalné kvality. Úvodní seskok je parádní, ale jakmile se dostane hráč na zem, přichází na řadu spíše zklamání. Důvodem je nulový počet skriptů na efekt a žádná kreativita autorů, veskrze to je jen o klasické prostřílení se z bodu A do bodu B, C a následně D - v tomto případě akorát v libovolném pořadí. Tvůrci jednoduše hráče hodí do lehce nelineárního bojiště, na kterém se nalézá několik úkolů, po jejichž splnění je hnán k úkolu závěrečnému. Toto schéma se opakuje celých šest misí. Ve výsledku jsem měl tedy pocit, jakoby vývojáři vytvořili 6 multiplayerových map a do nich naházeli pár aktivních míst ke zničení a pár jednoduchých animací. A to je dle mého názoru prostě málo. Na druhou stranu mě těšil fakt, že mi hra brala ovládání z ruky po celou dobu jen minimálně.
Pro: pocit ze střelby, hudba a zvuky, pohledná grafika, nápad s vyskakováním
Proti: nulová invence ze strany vývojářů, tupá AI, zbytečné a díky krátkosti hry nepoužitelné vylepšování zbraní