Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

Spec Ops: The Line

  • PC 90
Spec Ops: The Line má hrozný název (osobně se přikláním k elegantnímu If You Liked Apocalypse Now and Fight Club, You Seriously Need to Play This: The Line), kvůli kterému jsem i přes veškerá doporučování váhala, jestli si hru vůbec pořídit. Neříkám, že mě americké patriotické demence rambo spasí svět s kulometem v ruce vyloženě odpuzují - občas se i v tomhle žánru vyskytne něco, co je tak šílené, že je to vlastně dobré - ale času je málo a her hodně. Vždycky se snažím vyvarovat jakýchkoliv spoilerů, takže jsem i k The Line přistupovala zcela nepřipravená na to, co mě čeká, a o to byl ten zážitek kvalitnější. Po nějaké době jsem se totiž zase dostala ke hře, po jejímž konci jsem měla hodně o čem přemýšlet a taky se nemohla dočkat, až si ji pustím znovu.

Spec Ops: The Line je dokonale ambivalentní. Na jednu stranu je to nalajnovaný koridor cutscéna - chvilička běhu dopředu - cover based střílení - cutscéna - běh - střílení, které se opakuje ad infinitum a vy musíte poslušně postupovat dál, běžet za ukazatelem cíle, vyčistit úsek od nepřátel (což vás poměrně baví jen kdyby se pořád tak nerojili a neházeli po vás granáty, sotva si najdete dobrou pozici) a odposlouchat si pár keců se svým týmem. Nemůžete si vybrat, co budete dělat, nad odvíjením narace nemáte kontrolu, můžete ji jen bod po bodě plnit.

Na stranu druhou ale hra právě tenhle základní princip stříleček využívá ke své hlavní pointě a nakonec vám vyčiní za to, že jste ho tak slepě následovali. Hru nelze "vyhrát" jinak než že ji prohrajete; čím více se snažíte, tím méně jste hrdinou. Všechno je vlastně jinak à la Šestý smysl a vy si to musíte projet ještě jednou, abyste zjistili, zda to do sebe opravdu tak dobře zapadá. Neříkám, že je to originální či nepředvídatelná zápletka, takové totiž neexistují - pouze to, že ji The Line skvěle zpracovala a zprostředkovala.

Disonance mezi vámi a postavou, kterou ovládáte, je geniální. Na začátku odehrajete akční flashforward letu helikoptérou a pak už je tu skok zpět a nevyhnutelná expozice kdo, kde, jak, proč. Máte jasný úkol - prozkoumat okolí písečnou bouří zničené Dubaje kvůli tísňovému signálu, který vyslal plukovník Konrad, mentorská to figura vašeho hrdiny, kapitána Walkera. Vzápětí dojde k očekávaným komplikacím, během nichž se Walker rozhodne jít ve třech zachránit Konráda, celou jeho rotu (1300 mužů) a potažmo i celou Dubaj, namísto toho, aby se zachoval rozumně a vrátil se jako normální člověk ---- a hra tak ztratí veškerou realističnost.

Kdyby se ale hrdinové her chovali jako normální lidi, neměli bychom co hrát, takže namísto vytržení z děje si říkáte, fajn, Walkere, to zní jako plán. Jak tak ale postupujete, je to čím dál divnější a divnější a nejenom vy jako hráč, ale i Lugo a Adams, Walkerovi podřízení, mají pocit, že tady něco nehraje. Walker ale vypadá, že to má zcela pod kontrolou a vy nejenže bezmocně přihlížíte, ale dokonce ho svým ovládáním aktivně podporujete v tom, že dělá čím dál zvrácenější věci. Hra je krátká, takže si odbydete několik várek ostřelování a ani se nenadějete a už ve velkém sypete po nepřátelích hnusnou chemickou látku a pomáháte ničit jediné zásoby vody pro přeživší. Vše postupuje tak hladce a mechanicky, že nemáte ani čas se zastavit a říct WTF. Mimochodem, reakce místních na vaše jednání je celkem přirozená - začnou lynčovat vašeho oblíbeného parťáka. Hra vám v tomhle momentě výjimečně poskytne možnost zvolit, jak Walker zareaguje. No, nejsem na sebe pyšná.


Jak se tak blížíte peklem Dubaje k cíli, hra se začíná tvářit čím dál subverzivněji. Loading screen se vás ptá, jestli už si připadáte jako hrdina, a Walker vypadá domláceně, špinavě a brutálně a brutálně se taky chová. Hra vás nadále nutí zabíjet kolegy Američany a zároveň se vás ptá, proč to proboha děláte. Konečné setkání s Konrádem, tj. temnotou ve Walkerově srdci, je působivé. Detail, že Konrád maluje onu tragickou scénu, která se Walkerovi nejvíc vryla do paměti, je možná enormní klišé, ale na mě fungovalo. Na výběr máte několik konců, z nichž žádný po tom všem pochopitelně nemůže být šťastný.

Spec Ops: The Line je průměrná střílečka vystavěná do skvěle sebekritického příběhu, v němž zastáváte roli psychopatického megalomaniaka, který se považuje za hrdinu, a vy mu to hodnou chvíli věříte.

Pro: dokonalý příběh, graficky taky ujde, jinak průměr

Proti: těžko kritizovat klišé, která hra využívá, když je kritizuje sama

+33