Během hraní Papo & Yo jsem si nejednou vzpomněl na jednu z nejimpozantnějších her všech dob, adventuru Ico. V obou hrajete za chlapce, který se svým společníkem překonává překážky zvláštního světa. Jenže tam, kde Ico vzbuzuje emoce, Papo & Yo nevzbuzuje nic.

Místo křehké dívky tu hrdinu doprovází růžové monstrum a průzkum také není nutný, protože většinou stačí jeden pohled na svítivé malby po zdech a řešení hádanek je na světě. Jednoduchost ze hry dělá asi čtyřhodinovou procházku, při níž nějaký příběh nemá nikde místo. Hojné využívání symbolismu způsobuje nutnost si „děj“ domýšlet z velmi mála nabídnutých náznaků a informací.

Za zmínku nepochybně stojí, ve hrách téměř nevídané, jihoamerické prostředí, zde navíc ještě spojené s fantastickými prvky. Spolu s líbivou grafikou vytváří zvláštní atmosféru a level design poslední části bych vyzdvihl obzvláště. Příliš mi nesedla použitá hudba, nicméně za to můžou spíše mé preference a pro mnohé bude jistě naopak velkým kladem.

Asi není úplně spravedlivé označit Papo & Yo za vyloženě špatnou hru. Nenabízí však nic světoborného a hledat v ní hlubší smysl je ztrátou času.