Cry of Fear je jednou z těch her při jejímž hraní prvotní nadšení brzy vystřídá zloba a vztek. A do jejího dohrání se musí člověk vyloženě nutit. Stejně tak je důkazem, že i komunitní hype může zpopularizovat pěkný brak. Přitom vývojářům z Team Psykskallar se rozhodně nedají upřít dobré nápady, které by jim i tvůrci Silent Hill mohli závidět. Ale protože se jedná o amatéry, jejich realizace je řádně zprasená. Atmosféra hry bez nepřátel je i díky povedené zvukové kulise velmi slušná. S nepřáteli na scéně trapná. Ostatně jiná než směšná ani být nemůže. Špatných modelů v obstarožní grafice se nikdo bát nebude.

Celou hru sráží dolů především příšerný systém (ne)ukládání díky němuž je hraní Cry of Fear skutečný horor. V prvních třech kapitolách to ještě není tak hrozné, ale v druhé polovině hry končí legrace a přichází neustálá frustrace. Na každém kroku totiž čekají nečekané momenty, které často končí podstatnou ztrátou života. Případně rovnou smrtí. Jednou, dvakrát, třikrát...a po chvíli hraní se díky neustálému opakování téhož natáhne herní úsek, který by s šel s RÚ projít za pět minut, na víc než hodinu.

Druhá polovina hry je také značně nevyladěná. Přibývá prázdných tunelů a procházení stejných lokací. Na každém rohu se válejí zásobníky, ale lékárnička téměř žádná. Přitom ozbrojený nepřítel se dokáže trefit na sto metrů přes 4 zdi a 2 zatáčky. Inventář byl díky ztrátě batohu zmenšen pouze na 3 položky, takže je nutné neustále něco vyhazovat a pak se pro to zase vracet.

S normálním ukládáním by se jednalo o hru na cca 2 hodiny a nadprůměrný počin. Zvlášť na nezávislé scéně. Proklamovaných 8 hodin ale nehrajete. Pouze dokolečka něco opakujete. Jako po škole. Za trest! A to jsem neměl nikdy rád.