Dear Esther není ani tak hrou, jako spíše procházkou. Procházkou v galerii, kde na každý obraz člověk zírá dlouhé minuty a snaží se pochopit jeho autora, poselství, smysl, poetiku, hloubku, příběh. Ovšem né každý obraz je pochopen…

Nejasný příběh mě nechával chladným. Nemám rád, když není děj servírován srozumitelně a musím tak používat svoji nedostatečnou fantazii. Ale to nevadí. Dear Esther je spíše o samotném prožitku, o chvilkové melancholii a svíravém pocitu v hrdle, že tady něco končí.

Jedná se o nejlepší práci se Source enginem, o designerský sqost. A natípal jsem si tolik wallpaperů, že mi budou sloužit ještě nějakou dobu...