Každou akční hru, ze které aslespoň trochu cítím nějaké taktické možnosti a přiblížení k realističnosti a rozvážnosti při postupu namísto svižných, leč nepříliš nápaditých a dlouhotrvajících zážitků z her stylu CoD:MW3, očekávám s nadějí, že si zase budu moci zahrát něco jako Hidden and Dangerous 2. Her, které si toto dávají za cíl, nebylo nikdy mnoho, ale dnes, řekl bych, je tendence k filmové akčnosti a přímočarosti ještě větší.

Když jsem se tedy dozvěděl o Future Soldierovi, přirozeně jsem očekával (vzhledem k předchozím dílům a hrám ze série Tom Clancy vůbec), že má touha po taktické akci by mohla být naplněna.

Již po chvíli hraní mi však bylo jasné, že Future Soldier takovou hrou zjevně nebude. Taktické povely, jaké známe třeba z HaD2 nebo GRAW2, ve hře vůbec nebyly, natož pak něco takového jako taktická mapa pro plánování akcí. Hra vás žene kupředu v podstatě předem stanovenou cestou a nepřátelé jsou až přiliš často ovládani skripty a předvídatelní jak centr na Kollera. Je pravda, že občas má hráč výběr postupu v tom smyslu, jestli obejde stan nebo budovu z pravé či levé strany, ale to má se svobodou pohybu asi tolik společného jako tatarský biftek se zdravou výživou. Mapy jsou malé, a když už si myslíte, že jste našli altenativní cestu, hra vás upozorní, ať se koukáte vrátit, nebo bude game over.

Taktické možnosti, abych ovšem hře nekřivdil, nevymřely tak docela; objevila se možnost synchronizované střelby, díky které je možné zabít až pět cílů, aniž by se člověk prozradil, a ta určitě patří k těm nejlepším momentům, které vám hra připraví. Neviditelnost, která od jisté doby začala být ve hrách nesmírně cool, je sice cool i tady, ale protože je aktivována při skrčení neustále, zákeřné manévry, se kterými se šlo vyblbnout v Crysis, se tady nekonají. Hra ani nijak nevybízí ke ctění zásad stealth (kromě pasáží, kde v případě spuštění poplachu následuje mission failed), postačí vybavit se třeba těžkým kulometem s nějakou tou optikou a za pomoci tří týmových kolegů si prasit cestu hrou.

Když už je řeč o optice, nemůžu nezmínit sice nevídaně zpracovaný, ale nevyužitý systém piplání a upravování kdejaké části zbraně, což zní sice skvěle, ale problém je, že část zbraní a vybavení se odemyká až po splění achievementů, což je zřejmě laciný (a podle mého názoru pošetilý) pokus autorů, jak vylepšit znovuhratelnost, a tak si zkrátka člověk najde mířidla, která mu vyhovují, otestuje sniperu či těžák, ale vzhledem k lineárnosti hry ani není třeba řešit různé druhy zbraní, munice, apod.

Pochválit je na druhou stranu potřeba systém krytí a přesunů, které působí velmi realisticky a jsou dosti užitečné, byť z nich dýchá jistá konzolovitost. Kampaň jako taková tedy není žádným mimořádným zážitkem, ale zahrajete-li si ji v kooperaci s kamarádem, je to přece jen o něco větší sranda, a stejně tak survival mód, kde se přesouváte mezi stanovišti, určitě stojí v koopu za vyzkoušení. Jinak jde ale o lehce nadprůměrnou záležitost, která je skvrnou nejen na sérii Ghost Recon, se kterou toho má po čertech málo společeného, ale i na portfoliu Ubisoftu, který by se podobných her měl pokud možno vyvarovat, nechce-li více poškozovat svou reputaci.