Ve stínu havrana je další z řady her, které jsem v dětství mnohokrát rozehrál, ale kvůli tehdy na mě vysoké obtížnosti jsem ji po několika hodinách vzdal. Po delší době jsem si na hru vzpomněl a řekl si, že by nebylo od věci hru konečně dohrát, i když jsem chvíli váhal.

České adventury totiž často staví na dost nablblém humoru, který mi ne vždy sedne. Ve stínu havrana na něm staví taky, ale naštěstí jsou vtipy dost povedené a trapných je jenom minimum. Lábusův dabing je skvělý a některé hlášky by se díky tomu daly považovat za kultovní („Kamínku kamínku, komu poletíš mezi oči?“). Ručně kreslené prostředí i dnes vypadá pěkně, technicky hra zastarala jen málo, což je rozhodně klad. Celá hra má takovou zvláštní slovanskou atmosféru, kterou podbarvuje příjemná hudba složená z brnkání na kytaru. Co už mě ale tolik nepotěšilo, byl příběh a hlavně závěr. Hra se totiž celou dobu tváří jako komedie a potom nám tvůrci předhodí konec, který jakoby vypadl úplně z jiné hry. Neříkám, že je špatný, ale tahle změna žánru mi moc nesedla. Navíc mi to přišlo tak nějak podivně useklé, hra končí po nějakých 4-5 hodinách bez nějaké větší gradace. Obtížnostně je to trochu nevyvážené. Většinou je hra spíše lehčí, ale jsou tam dost nepříjemná zákysová místa – zejména ten mnohými zmiňovaný závěrečný souboj, ve kterém fungují hodně podivné mechanismy.

Verdikt: Ve výsledku jsem ale s Ve stínu havrana poměrně spokojen. Rozhodně to není revoluční hra, ale díky povedenému humoru a dabingu je tuhle adventure radost hrát.