Když jsem četl recenzi s hodnocením 5/10, nevěřil jsem, že by pod značkou "Medal of Honor" mohl vzniknout takový herní paskvil. A nevěřil jsem správně.
První věc, která srážela hodnocení recenze (a později i hodnocení samotných hráčů) Warfightera byla zabugovanost. Osobně jsem neměl s hrou výraznější technický problém. Nepočítám to, když se mi dvakrát hra minimalizovala do Windows, přičemž nápravu zajistil obyčejný dvojhmat Alt+Tab a asi u dvou misí občasné problémy se zvukem - tzv. echo sound. Naštěstí závažné bugy a padání hry, které byly sáhodlouze popisovány na herních fórech mě naštěstí minuly. Žádný technický ani herní zásek nenastal.
Taky nevím, co je špatného na obyčejném příběhu podle zažitého formátu: hrdina je povolán do služby poté, co se objeví hrozba teroristického útoku a vydá se po stopách organizace, která má v držení nebezpečný materiál. Příběhově tedy sice nic nového pod sluncem, ale zároveň si kladu otázku: je potřeba pro potřeby takovéto akční hry vymýšlet komplikovanější příběh? Není.
Pokud jde o samotnou hratelnost, je to v podstatě princip Battlefieldu či CoD a když něco funguje u nejlepších akčních her, proč zase vymýšlet něco nového. Nechybí tedy vyrážení dveří (tentokrát i s volbou, jestli to chceme provést postaru prostým vykopnutím, páčidlem a nebo třeba brokovnicí), zpomalovačky, filmové sekvence a režisérské triky typu "one hour ago". Tedy opět nic, co by mělo fanoušky tohoto herního žánru zklamat.
Ano, parťáci vám občas znepříjemní situaci nevhodným chováním (například když jsem se v přestřelce schoval za předmět/dveře a parťák se zrovna rozhodl, že by se mu pro krytí líbilo přesně to samé místo a vytlačil mě tak z úkrytu do smršti nepřátelských kulek), ale pokud si jdete svou cestou a parťáky berete jako občasnou pomoc například v situaci, kdy vám dojdou náboje a na vás se řítí fanatický terorista, není moc co řešit a nad čím se zbytečně vztekat.
Řekněme, že herní doba patří k žánrovému průměru a mě osobně připadla nastavená tak akorát. Tedy že se vystřídaly za sebou všechny myslitelné zajímavé lokace (ano, nechybí ani klasická mise na lodi) a šlo se do finále. Nutno říct, že některé lokace díky enginu Frostbite 2 vypadají opravdu úžasně, a to i se sníženými detaily.
Přiznávám, že narozdíl od spousty hráčů mě Warfighter nepotrápil závažnými bugy a už vůbec žádnými fatálními pády a možná to nejvíc přispělo ke spokojenosti s konečným výsledkem tohoto produktu.
První věc, která srážela hodnocení recenze (a později i hodnocení samotných hráčů) Warfightera byla zabugovanost. Osobně jsem neměl s hrou výraznější technický problém. Nepočítám to, když se mi dvakrát hra minimalizovala do Windows, přičemž nápravu zajistil obyčejný dvojhmat Alt+Tab a asi u dvou misí občasné problémy se zvukem - tzv. echo sound. Naštěstí závažné bugy a padání hry, které byly sáhodlouze popisovány na herních fórech mě naštěstí minuly. Žádný technický ani herní zásek nenastal.
Taky nevím, co je špatného na obyčejném příběhu podle zažitého formátu: hrdina je povolán do služby poté, co se objeví hrozba teroristického útoku a vydá se po stopách organizace, která má v držení nebezpečný materiál. Příběhově tedy sice nic nového pod sluncem, ale zároveň si kladu otázku: je potřeba pro potřeby takovéto akční hry vymýšlet komplikovanější příběh? Není.
Pokud jde o samotnou hratelnost, je to v podstatě princip Battlefieldu či CoD a když něco funguje u nejlepších akčních her, proč zase vymýšlet něco nového. Nechybí tedy vyrážení dveří (tentokrát i s volbou, jestli to chceme provést postaru prostým vykopnutím, páčidlem a nebo třeba brokovnicí), zpomalovačky, filmové sekvence a režisérské triky typu "one hour ago". Tedy opět nic, co by mělo fanoušky tohoto herního žánru zklamat.
Ano, parťáci vám občas znepříjemní situaci nevhodným chováním (například když jsem se v přestřelce schoval za předmět/dveře a parťák se zrovna rozhodl, že by se mu pro krytí líbilo přesně to samé místo a vytlačil mě tak z úkrytu do smršti nepřátelských kulek), ale pokud si jdete svou cestou a parťáky berete jako občasnou pomoc například v situaci, kdy vám dojdou náboje a na vás se řítí fanatický terorista, není moc co řešit a nad čím se zbytečně vztekat.
Řekněme, že herní doba patří k žánrovému průměru a mě osobně připadla nastavená tak akorát. Tedy že se vystřídaly za sebou všechny myslitelné zajímavé lokace (ano, nechybí ani klasická mise na lodi) a šlo se do finále. Nutno říct, že některé lokace díky enginu Frostbite 2 vypadají opravdu úžasně, a to i se sníženými detaily.
Přiznávám, že narozdíl od spousty hráčů mě Warfighter nepotrápil závažnými bugy a už vůbec žádnými fatálními pády a možná to nejvíc přispělo ke spokojenosti s konečným výsledkem tohoto produktu.
Life is Strange: Wavelengths
Pro: grafika, hratelnost, přiměřená herní doba, zábavnost a atraktivnost většiny misí
Proti: echo sound, AI parťáků, nepovedený vzhled manželky a dítěte hrdiny, bugy