K FarCry2 jsem se dostal před lety jako bonusu k nově zakoupené grafické kartě, což je asi jediné rozumné využití tohoto technologického dema.
Není to hra, není to ani film, je to pouze nádherná grafika. Grafika, která mě i v době už nějkou dobu po vydání samozřejmě ohromila a rozvíjející se příběh parafrázující legendární dílo Josepha Conrada vypadal slibně, možnost volného pohybu po světě lákala a tak jsem se pustil do hraní a hru i dohrál - ale v pozdějších částech už opravdu jenom proto, abych si byl naprosto jist, že mi nic neuniklo a nestálo to za nic.
Svět je přes svou vizuální atraktivnost naprosto prázdný s sterilní. Zřejmě se má jednat o nějkou oblast západní afriky (Liberia, Siera Leone), nebo afrického rohu (Somálsko), kde se nabízí rozmanitost prosředí od deštného pralesa přes savany až po vyprahlou poušť. Bohužel jedinou výplní - jinak to ani nazvat nejde - jsou tábory ozbrojenců rozmístěné v pravidelných intevalech na všech hlavních cestách. Vesnišani, zemědělci, nebo prostě nějaký obyčejný život tam prostě není.Účastníkem občanské války v těchto zeměpisných šířkách jsem samozřejmě nikdy nebyl, ale pochybuji, že se všichni jednoho dne seberou, vytahnou kalacha a jde se na to. U klasické tunelové střilečky by to člověk tak nějak přešel, protože vidí jen část dění, ale u otevřeného světa z toho časem vzniká nepříjemná bolest v mozku.
Sandboxová vypatlanost se rozlézá uplně po všem. Na každé "výpadovce" z města je odstavené auto, klíčky v zapalování, nádrž natankovaná, když ho zboříte, nebo utopíte v řece, nebojte až pujdete okolo přístě bude tam znova - počkat, kde, že to jsme? V chudé africké zemi. Myslím, že se máme od těch afričanů hodně co učit na téma individuální osobní doprava. Proč tam jsou potom autobusové zastávky? Pro eko-hipíky? Ne, pro hráče - cesta autobusem vám umožní přesunout se na větší vzdálenosti bezpečně a bez nutnosti trápit se s překonáváním nudných, už desetkrát ohraných a desetkrát překonaných překážek. Takže na trase je pět ozbrojených táborů, plných zferovaných afro-afričanů, kterí střílí bez varování po všem, co se pohne a přes to vede pravidelná autobusová linka. Autobusákem bych tam být nechtěl. Asi jsou to nějací místní šamani zasvěcení do čarodějných praktik.
Souboje se stále stejným typem protivníků - homo sapiens se samopalem - se stávají rychle spíš nutným zlem, než zábavou a když už se dostanete na místo mise, čeká vás uplně to samé. Nepřátelé jsou celkem dost odolní a i po pár zásazích samopalem do trupu neztrácejí bojeschopnost o smrti nemluvě. Hrál jsem na nejvyšší obtíznost, ale pokud to bylo důvodem, očekával bych spíše více/chytřejších/lépe mířících nepřátel. Vzhledem k otevřené krajině je nerozumější volbou puška s optikou - nepřitele, který se nekryje a neví o vás zlikvuduje snadno střelou do hlavy, ale i do těla mají pušky lepší účinnost než samopal, jaký je rozdíl mezi zásahem dragunovem z 200m vs zásahem AK-47 z 5m? Obě mají stejnou ráži 7.62mm a díra skrz jako díra skrz. Ale děti mají rády snajpery, tak to tak bude a basta. Sedět někde schovaný mezi keři a pobíjet nepřátele mi nepřijde nijak zábavné, ani akční.
Další velkou slabinou hry je že nemá žádný, ale vůbec žádný vývoj. Prvnímu dílu FarCry mnozí vyčítali náhlý přechod z venkovního prosředí vojáků do stísněných prostor plných silných mutantů. Ať už to vidíte jako úspěch nebo selhánání, bylo to alespoň něco. Tady je to o tom samém od začátku do konce.
Okolo slova "příběh", který ze začátku hry vypadá zajímaně a tajemě a brzy rozplyne do ztracena, není možné udělat dostatek uvozovek. Popravdě už si ani nepamatuju, jakou roli v celkové "zápletce" měl ten tajemný Kurtz, ehm Jackal, zastávat. Nakonec sejmete nějakého ultimátního zlouna, který se projevuje tím, že mluví k davu z megafonu. V zemi, kde všichni mají samopaly, zabíjení je na dením pořádku a situaci kontrolují feudálně mafiánské kartely polovojenského charakteru by někdo, kdo se snaží založit, byť primitivní formu politického dialogu, měl být v podsťatě přínosem.
Vedlejší questy jsou tam jen proto, aby byly, a lépe by bylo, kdyby snad ani nebyly. Dostanete za úkol zabít člověka, který jezdí v autě uprostřed savany ve čtverci 180mx75m a v podstatě čeká až ho sejmete. Můžete najít kufry s diamanty roztroušené na naprosto náhodných a nelogických místech. Každý z nich má ovšem radiový maják, ke kterému znáte frekvenci, což vám hledání ulehčuje. Co to má proboha být. Kdo je tam dal a proč? Pokud se vydáte prozkoumat divočinu, občas naleznete zajímavou zbraň, ale vzhledem k tomu, že každá tu má výdrž tak jeden, maximálně dva zásobníky a pak se rozpadne, je to k ničemu. Není Kalašnikov nahodou světoznámý proto, že vydrží v podstatě všechno?
K zpřístupnění nových zbraní je tu speciální série nudných generovaných úkolů, které prostě uděláte do fáze, kdy máte Dragunova a potom jste vlastně rádi, že se k nim už nemusíte nikdy vracet. Koupené zbraně máte ve svých osobních zbrojnicích roztroušených po světě v neomezeném počtu včetně munice. Už mě ani nebaví rozvádět, jak hloupé tohle zase je ať už z pohledu logiky nebo herních mechanismů.
FarCry2 promarní slibný žačátek příběhu, možnosti volného světa a vlastně i samotnou akci. Hru si teoreticky dokážu představit u někoho, kdo si chce zahrát jednou za čas půl hodiny a odreagovat se, bohužel takový typ hráče nejsem. A i v takovém připdě je stejně asi lepší pár map v nějaké multiplayer hře, kde není potřeba lítat po nudném a opakujícím se světě než se začne dít alespoň něco. Hra nám tedy přináší dokonalou studii, že grafika nic neřeší a selhání v herních, dějových i logických ohledech nikdy nenahradí.
Není to hra, není to ani film, je to pouze nádherná grafika. Grafika, která mě i v době už nějkou dobu po vydání samozřejmě ohromila a rozvíjející se příběh parafrázující legendární dílo Josepha Conrada vypadal slibně, možnost volného pohybu po světě lákala a tak jsem se pustil do hraní a hru i dohrál - ale v pozdějších částech už opravdu jenom proto, abych si byl naprosto jist, že mi nic neuniklo a nestálo to za nic.
Svět je přes svou vizuální atraktivnost naprosto prázdný s sterilní. Zřejmě se má jednat o nějkou oblast západní afriky (Liberia, Siera Leone), nebo afrického rohu (Somálsko), kde se nabízí rozmanitost prosředí od deštného pralesa přes savany až po vyprahlou poušť. Bohužel jedinou výplní - jinak to ani nazvat nejde - jsou tábory ozbrojenců rozmístěné v pravidelných intevalech na všech hlavních cestách. Vesnišani, zemědělci, nebo prostě nějaký obyčejný život tam prostě není.Účastníkem občanské války v těchto zeměpisných šířkách jsem samozřejmě nikdy nebyl, ale pochybuji, že se všichni jednoho dne seberou, vytahnou kalacha a jde se na to. U klasické tunelové střilečky by to člověk tak nějak přešel, protože vidí jen část dění, ale u otevřeného světa z toho časem vzniká nepříjemná bolest v mozku.
Sandboxová vypatlanost se rozlézá uplně po všem. Na každé "výpadovce" z města je odstavené auto, klíčky v zapalování, nádrž natankovaná, když ho zboříte, nebo utopíte v řece, nebojte až pujdete okolo přístě bude tam znova - počkat, kde, že to jsme? V chudé africké zemi. Myslím, že se máme od těch afričanů hodně co učit na téma individuální osobní doprava. Proč tam jsou potom autobusové zastávky? Pro eko-hipíky? Ne, pro hráče - cesta autobusem vám umožní přesunout se na větší vzdálenosti bezpečně a bez nutnosti trápit se s překonáváním nudných, už desetkrát ohraných a desetkrát překonaných překážek. Takže na trase je pět ozbrojených táborů, plných zferovaných afro-afričanů, kterí střílí bez varování po všem, co se pohne a přes to vede pravidelná autobusová linka. Autobusákem bych tam být nechtěl. Asi jsou to nějací místní šamani zasvěcení do čarodějných praktik.
Souboje se stále stejným typem protivníků - homo sapiens se samopalem - se stávají rychle spíš nutným zlem, než zábavou a když už se dostanete na místo mise, čeká vás uplně to samé. Nepřátelé jsou celkem dost odolní a i po pár zásazích samopalem do trupu neztrácejí bojeschopnost o smrti nemluvě. Hrál jsem na nejvyšší obtíznost, ale pokud to bylo důvodem, očekával bych spíše více/chytřejších/lépe mířících nepřátel. Vzhledem k otevřené krajině je nerozumější volbou puška s optikou - nepřitele, který se nekryje a neví o vás zlikvuduje snadno střelou do hlavy, ale i do těla mají pušky lepší účinnost než samopal, jaký je rozdíl mezi zásahem dragunovem z 200m vs zásahem AK-47 z 5m? Obě mají stejnou ráži 7.62mm a díra skrz jako díra skrz. Ale děti mají rády snajpery, tak to tak bude a basta. Sedět někde schovaný mezi keři a pobíjet nepřátele mi nepřijde nijak zábavné, ani akční.
Další velkou slabinou hry je že nemá žádný, ale vůbec žádný vývoj. Prvnímu dílu FarCry mnozí vyčítali náhlý přechod z venkovního prosředí vojáků do stísněných prostor plných silných mutantů. Ať už to vidíte jako úspěch nebo selhánání, bylo to alespoň něco. Tady je to o tom samém od začátku do konce.
Okolo slova "příběh", který ze začátku hry vypadá zajímaně a tajemě a brzy rozplyne do ztracena, není možné udělat dostatek uvozovek. Popravdě už si ani nepamatuju, jakou roli v celkové "zápletce" měl ten tajemný Kurtz, ehm Jackal, zastávat. Nakonec sejmete nějakého ultimátního zlouna, který se projevuje tím, že mluví k davu z megafonu. V zemi, kde všichni mají samopaly, zabíjení je na dením pořádku a situaci kontrolují feudálně mafiánské kartely polovojenského charakteru by někdo, kdo se snaží založit, byť primitivní formu politického dialogu, měl být v podsťatě přínosem.
Vedlejší questy jsou tam jen proto, aby byly, a lépe by bylo, kdyby snad ani nebyly. Dostanete za úkol zabít člověka, který jezdí v autě uprostřed savany ve čtverci 180mx75m a v podstatě čeká až ho sejmete. Můžete najít kufry s diamanty roztroušené na naprosto náhodných a nelogických místech. Každý z nich má ovšem radiový maják, ke kterému znáte frekvenci, což vám hledání ulehčuje. Co to má proboha být. Kdo je tam dal a proč? Pokud se vydáte prozkoumat divočinu, občas naleznete zajímavou zbraň, ale vzhledem k tomu, že každá tu má výdrž tak jeden, maximálně dva zásobníky a pak se rozpadne, je to k ničemu. Není Kalašnikov nahodou světoznámý proto, že vydrží v podstatě všechno?
K zpřístupnění nových zbraní je tu speciální série nudných generovaných úkolů, které prostě uděláte do fáze, kdy máte Dragunova a potom jste vlastně rádi, že se k nim už nemusíte nikdy vracet. Koupené zbraně máte ve svých osobních zbrojnicích roztroušených po světě v neomezeném počtu včetně munice. Už mě ani nebaví rozvádět, jak hloupé tohle zase je ať už z pohledu logiky nebo herních mechanismů.
FarCry2 promarní slibný žačátek příběhu, možnosti volného světa a vlastně i samotnou akci. Hru si teoreticky dokážu představit u někoho, kdo si chce zahrát jednou za čas půl hodiny a odreagovat se, bohužel takový typ hráče nejsem. A i v takovém připdě je stejně asi lepší pár map v nějaké multiplayer hře, kde není potřeba lítat po nudném a opakujícím se světě než se začne dít alespoň něco. Hra nám tedy přináší dokonalou studii, že grafika nic neřeší a selhání v herních, dějových i logických ohledech nikdy nenahradí.
Doom II: Hell on Earth