Všimli jste si, že vždy, kdy si člověk myslí, že už ho nic překvapit nemůže, je v zápětí osudem parádně vyveden ze svého omylu? Já si například myslel, že těžko najdu záživnější formu vesmírného (realistického) simulátoru, než byl prakticky jediný zástupce tohoto žánru – freewarový Orbiter. KSP není sice toliko hard-core simulací a úroveň realismu je stažená „jen“ na únosnou normu, nicméně i to je víc, než vše, co průměrný hráč mohl kdy na vlastní klávesnici vyzkoušet. A je to setsakra zábava!

Dovolím si krátce shrnout vesměs jednoduchý koncept hry. Herní režimy jsou dva, klasická kampaň s úkoly, nebo sandbox. Stavět přitom můžete standardní kolmo startující rakety, či raketoplány startující z ranveje. Pro oba typy máte k dispozici přibližně 100 „kostek“ stavebnice, ze kterých byste měli postavit co nejlepší vesmírné plavidlo. V nabídce jsou výkonné motory, nosné rakety, palivové nádrže, nejrůznější moduly, vzpěry, křídla atp. Hra přitom neapeluje na znalosti astrofyziky, k ovládání stačí několik (možná až moc málo) kláves.

Jelikož tradičně ignoruji manuály a tutoriály, vrhl jsem se hned na samotnou stavbu kosmoletu v režimu sandboxu. Start mého prvního díla nedopadl dobře, resp. dopadl ihned po startu. Nastudoval jsem tedy několik videí na youtube a ke hře se vrátil se sebevědomím von Brauna v nejlepších letech. Po několika desítkách zkoušek jsem se konečně (alespoň na krátko) vymanil z náručí matičky Země a se svou primitivní jedno-úrovňovou raketou okusil temnotu hlubokého vesmíru.

Ať to máte v plánu, či ne, brzy vás vlastní zvídavost a experimentování dovede ke snaze dosáhnout vyšších cílů - doletět na měsíc, k dalším planetám, ke Slunci, nebo opustit sluneční soustavu vůbec. Všechny takové plány přitom začínají a končí na „rýsovacím prkně“, tedy konstrukci hvězdoletu. Při tom všem platí nesmírně brutální fyzikální zákony. V různých částech atmosféry Země se vaše plavidlo chová odlišně, což není nic v porovnání s fyzikou vesmíru. Snahy o dobývání vesmíru častokrát končily tím, že se z mého vznešeného kosmoletu (s prázdnou nádrží) stala mrtvá obíhající družice.

Matoucí může být vizuální stránka, která se tak trochu snaží shodit realismus a skrýt vysokou obtížnost pomocí odlehčených motivů, jakou jsou třeba samotní zelení Kerbíci. Prakticky jde o vysoce zpřístupněnou realistickou simulaci, což je z marketingového hlediska jistě lepší krok, než ten, kterým se vydal již zmíněný Orbiter. I tak se mi hra nesmírně zažrala pod kůži a nechci raději počítat, kolik hodin jsem s ní strávil. Připočtěte si nekonečné množství uživatelských modifikací zahrnující tisíce dalších stavebních „kostek“, hotových vesmírných korábů, úkolů atd. Velice rád doporučuji.