Na Hydrophobii jsem se vcelku těšil, protože voda mě táhne už od mala a ve hrách mě hraní s ní vždycky hodně bavilo. Dodnes vzpomínám, jak jsem s Larou v sérii Tomb Raider do ní vždycky strašně rád skákal, sledoval Lařiny pohyby v ní, vlnění hladiny a tekoucí čůrky po těle postavy (bez dvojsmyslu, tehdy mi opravdu šlo o tu vodu :). O to větším je Hydrophobia zklamáním, protože hra ke své hratelnosti fyziku vody prakticky vůbec nepoužívá. Máme tu sice nějaké fyzikální hádanky, ale o nic revolučního se nejedná, protože všechno už bylo viděno jinde. Jako celek je to i graficky těžký průměr, jen ta voda vypadá jako z o několik tříd lepší hry. A taky si to vybírá svou daň na docela brutálních HW nárocích.

A jak je na tom tedy ta hratelnost? Inu, zázrak to není. Akce je díky ovládání strašně těžkopádná, plavání ve vodě rovněž. Na různě se vlnící a přelévající se vodu se sice hezky kouká, ale to je tak všechno. Příběh je nedotažený, dosti i nablbý a tak celkově je vidět, že byla hra vytvářena hodně narychlo. Leveldesign je strašně repetivní, hratelnost však díky 5 hodinové délce nestihne přejít do stereotypu a tak je naštěstí Hydrophobia alespoň zábavná. Místy se snaží o hodně filmové vyprávění, což nikdy není na škodu a výrazně se to podílí na dynamičnosti hry.

Co ale hře neodpustím je závěrečný bossák, který je pořádnou podpásovkou pro hráče se slabším hardwarem, a který v kombinaci s nemotorným ovládáním a nekonečným respawnem nepřátel přináší přímo hráčské peklo.

Hydrophobii ze šedého podprůměru táhne pouze ta revoluční leč nevyužitá voda.