Ještě 3 měsíce před vydáním pro mě "Darksiders II" neznamenalo prakticky nic. A najednou, po dohrání jedničky (a ještě jednom dohrání o pár týdnů později), jsem hladově vyhlížel konec srpna a chystal se na datum vydání výběrem místa, kde hru předobjednám.

Vigil, a především THQ, v trailerech naslibovali doslova Himaláje a diamantové doly, vytrvale nás bombardovali novinkami a obecně důležitého člena odboje proti dluhům THQ hypovali. O to větší překvapení nakonec přišlo, když hra byla prakticky přesně taková, jaká byla prezentována. Jakkoli blbě to zní.

Ale to včetně i špatné technické stránky hry. Při vydání šlo o dost špatnou konverzi (i když ani zdaleka ne tolik jako ta hrůza předstírající PC verzi Dark Souls), ale Vigil se opřeli do patchování a situace je mnohem... fialovější. A pozor, ať vám kdokoli bude podstrkovat opak, hra je naprosto pohodlně hratelná na klávesnici.

Bohužel ani na grafiku není zrovna pěkný pohled. Graficky je hra pár let pozadu. Tento handicap, ale jednoznačně převyšuje úžasný grafický styl, který hra nabízí. Ten zastiňuje snad vše, co jsem v posledních pár letech viděl. Prostředí, postavy, nepřátelé, výbava – všechno je dotáhnuté k dokonalosti a byl to často opravdu zážitek (především sídlo krále nemrtvých – obrovská vzducholoď tažená dvěma „jormungandry“ - je dech beroucí). Grafický styl pak jen podtrhuje prvotřídní soundtrack od (skoro) všemi milovaného Jespera Kyda, který dává některým pasážím opravdu šťávu.

Po hratelnostní stránce prošla hra oproti prvnímu dílu značnou proměnou. Boj, pohyb a hádanky zůstaly při starém a dobrém, všechno ostatní šlo evidentně oknem. Jednak přibyl loot, jak vystřižený z Diabla, k tomu samozřejmě nezbytný inventář a jako bonus pak speciální zbraně, které lze vylepšovat ničení přebytečného kovového haraburdí, skoro úplně podle své chuti. Loot by samozřejmě byl k ničemu bez pořádné porce bodíků do všech možných statů, takže přibyli klasiky jako strength, health, wrath (Darksiders verze many získávaná bojem) defense a kupa dalších. A samozřejmě i levely, bez těch by to přeci nešlo. Ty jsou pak důležité kvůli vývojovému/talentovému/skill stromu, který nabízí několik dále se ještě rozvíjejících silných schopností ve dvou větvích, které jsou pro boj esenciální i na nižších obtížnostech. Takový Teleport Slash, který mě přenášel za nepřítele, během toho uděloval i plošný dmg, případně ještě zapálil, nebo „zchladil“ nepřítele a nakonec mě vyléčil… mnohokrát mě zachránil od loading screenu.

Změny se dočkalo také podání příběhu. Hra je celkově více nelineární, s množstvím vedlejších úkolů a dungeonů a dialogovými možnostmi, které ale především pouze poodkrývají celkem zajímavé univerzum Darksiders. O to víc pak zamrzí absence jakýchkoliv rozhodnutí.

Co se týče samotného příběhu, ten není nikterak úžasný a dokonalý, ale má pár slušných zapamatovatelných momentů a dobrých postav. Na druhou stranu, Death jako hlavní postava je stejně jako War skvělý – arogantní, cynický a bez úcty pomalu ke všem. Vřele ale doporučuji si zahrát první díl, byla by škoda přijít o odkazy na něj. O to víc pak ale bohužel zklame krátká pasáž na Zemi, která jenom dobře ukazuje, proč nemůže hra s hlavním hrdinou Strifem dopadnout dobře (Strife na rozdíl od ostatních jezdů postrádá zbraně na blízko), když se celá část odehrává s kanónem v rukou.

Nakonec nemůžu nezmínit Crucible, zdejší verzi arény na 100 kol, poskytující skvělé odměny a výzvu, ale také spoustu potu a skřípání zubů. A někdy taky vůbec žádný loot, když se mi nepodařilo pokořit dalších 5 kol, na které jsem si troufnul. Já jsem při prvním dohrání skončil nanejvíš v 68. kole, kdy jsem byl systematicky rozebrán šmejdem z pekla. Škoda, říká se, že když hráč pokoří všechna kola, tak přijde i kouzelník.

Po dohrání mi ukazuje Steam velmi pěkných 34 hodin, s dalšími dvěma obtížnostmi, nedokončeným Cruciblem, několika vedlejšími úkoly a DLC Argul’s Tomb z předobjednávky v zásobě.