Co může být úžasnějšího? Octnout se na Trafalgar Square s kamarádem, který se snaží svým štítem a palicí odhazovat desítky dotírajících zombie a nižších démonů, zatímco já se snažím jako střelec zaujmout pozici. Kolem něj se vrství těla a kusy masa na obrovské hromady, ale nekonečná vlna se zastavit nedá. Jeho health bar nezadržitelně klesá, až je donucen o několik kroků ustoupit. A pak o pár dalších. V poslední chvíli se mi podaří skočit za pytle s pískem, které tu zůstaly po posledním výsadku templářů, to už je nemrtvý dav tak blízko, že bych po nich mohl plivat. Aktivuji schopnost, která zkrátí intervaly mezi střelami a s věrnou puškou ozářenou aurami démonických relikvií nacpaných do jejích vnitřností se pouštím do díla. Nemusím mířit a přesto pokaždé zasáhnu. Po pěti minutách zuřícího boje jsme vyčerpaní, ale zdá se, že jsme to zvládli. Přežili jsme. Pak se ozve ohlušující řev, stojíme uprostřed náměstí jako přimražení. Z nebe se snáší obrovský démon s netopýřími křídly - narozdíl od pop-pohádek, tenhle ani zdaleka nemá lidské rysy, dokonce ani nechodí po dvou, nýbrž stojí na šesti kovových hmyzích nohách nějakým způsobem přidělaných k tělu, které připomíná housenku. Kreatura mávne mečem a ze střechy se po zdech rojí stovky nebo možná tisíce jakoby pavouků. Ve sluchátkách mi zapraská a ozve se: "Problémy, pánové?"
Poslední člen týmu, který se někde zapomněl, konečně dorazil. A má raketomet. Vytahuji dva příruční samopaly, paladin přezbrojuje na dvouruční kladivo. UUUUUUUUUaaaaaaaaaaaaaaa! A běžíme na zteč!

Hm, tak přesně tohle jsem od hry očekával, když jsem si přečetl ZOOM ve Score. A je to přesně to, co jsem nedostal.
Hra vybízela k působivým arénám v exteriérech a vlnám tupých a nepříliš silných, přesto působivě vyvedených nepřátel ve stylu Serious Sama, kteří by byli občas vedeni nějakým unikátní subbossem - vojevůdcem. Místo toho se nám dostalo naprosto nezajímavých nepřátel tvořených bez špetky nadšení, drtivá většina z nich ani nepůsobí děsivě. Malá sestřenka, která se na mě dívala, jak hraju, prohlásila, že "ty ďáblíci jsou roztomilí" a já si konečně uvědomil, co mě v uplynulých hodinách tak žralo.
RPG systém je vůbec špatně vymyšlený, ani po vyzkoušení všech tříd jsem nedokázal najít sympatie byť k jediné z nich. Absolutně mě nezajímalo, kam cpu bodík dovednosti, protože mi to prostě bylo ukradené. Necítil jsem potřebu používat aktivní skilly a i po nakrmení pasivních jsem nezpozoroval žádnou závratnou změnu stavu mojí postavy. A vlastně totéž platí i o atributech. Bez nějakého tušení jsem si prostě řekl, že moje kabalistka-vyvolávačka (sexy mulatka s piercingem a krátkými vlasy, která nápadně připomínala Rihannu) asi teda potřebuje manu (pozor, nepotřebuje!), tak jsem cpal do many; nevydržela moc zásahů, tak jsem poctivě krmil i odolnost (měl jsem několikanásobně víc HP než many, což je u kouzlícího charakteru trochu nezvyk) a protože jsem snad nepotkal jediný požadavek na sílu, který bych nesplnil, síla měla svůj bodík jednou za dva tři levely, zatímco přesnost jsem ládoval, abych mohl používat alespoň nějaké zbraně (kabalisté mají většinou zbraně nadálku, které mají tak strašně podivnou střelbu a účinek, že jsem si prostě pořídil plamenomet a bleskomet a další možnosti zkrátka neřešil). Hádám ale, že kdybych se rozhodl pro jiné rozvržení statistik, nemělo by to prakticky žádný vliv na hru jako takovou alespoň do chvíle, kdy nepřestanu krmit odolnost.
Zbraně a výzbroj jsou zpravidla opravdu hezky a zajímavě vymodelované, jen je věčná škoda, že se chtěli autoři nutně lišit od všech ostatních na světě. Mnohdy tedy nevěřícně zíráte na podivné žluté jakoby klepeto nebo žihadlo, kterému trvá tři vteřiny držení výstřelu, než vyprdne jakýsi roj hmyzu, který je asi polointeligentní - nevím, nepochopil jsem, co dělám, ale viděl jsem, že občas nepřítel zemře. Vylepšování zbraní a crafting je naopak to nejúžasnější a nejstylovější, co jsem viděl a celé Diablo se může jít zapíchnout rohem z krávy. Celou dobu hraní jsem neměl neustále peníze, protože jsem pořád něco zkoušel a vymýšlel a vůbec mi nebylo líto času, který jsem tím strávil.
Nevím, jestli má smysl se zmiňovat v Diablovce (byť z pohledu první osoby) o rozhovorech nebo questech, nicméně díky super kampani předcházející vydání, která obsahovala různé dramaticky sestříhané filmečky (nakonec jsem se tedy dozvěděl, že šlo vlastně hlavně o rozstříhané intro) a hlavně sbírku knih, čekal jsem tedy logicky snahu vyčerpat z toho maximum. Abych to dál neprotahoval - jakýkoli psaný text se na obrazovce objeví, je debilní, což teď nemyslím jako vulgarismus nebo urážku, ale skutečně jako medicínský termín. Je sice zajímavé, že snad každá postava má nějakou psychickou poruchu, ale časem se to opravdu okouká a později to už ryze obtěžuje. Questy jsou variací zabij/přínes, občas malinko ozvláštněné nějakým logickým důvodem, ale vždycky (což je u diablovky očekávatelné).
Lokace jsou naprosto příšerně navržené (obzvlášť cokoli v podzemí) a to dokonce i ty, které vychází z reálných předloh. Vůbec mě nezajímá, že třeba takhle vypadá Londýn, jsou jednou krucinál designéři, tak mají nadesignovat pořádné lokace a v nějakém rozumném objemu. Takhle mám pocit, že snad i výkumná centra a základny na planetách v Mass Effectu byly pestřejší než tohle. Strašné.
Hlavní tahák - multiplayer - jsem už vyzkoušet nestihl, protože EA ukončila servery a jak to rozchodit s přáteli jsme nevyluštili.

Takže závěrem - dostává se nám příšerně nudná hra, kde vás absolutně, absolutněji a nejabsolutněji nic nežene do hraní. Je vám úplně jedno co děláte. Děj nemá gradaci, ale OK, to se tak nějak od tohoto typu hry čeká (ačkoli Diablo II ukazuje, že to jde - aneb čtvrtý akt), nicméně očekával bych zběsilou honbu za předměty nebo zkušenostmi, úžasné výzvy v zajímavých a správně OP bossech, ale ani to se tu neděje. Takže prakticky jediné, čím může Hellgate: London zaujmout, je narace. Narace, kterou vůbec nevyužívá. Narace, kvůli které (společně s pohledem první osoby) jsem toužil si hru zahrát. Takže si raději někde pořiďte knihy Mela Odoma, které jsou velmi příjemně odpočinkové a než vysokoškolákům začne škola, poskytnou ještě poslední intelektuální oddechnutí
A taky docela ujde grafika, kterou si v těch několika exteriérech vychutnáte, ale pak jste znovu nemilosrdně uvrženi do nudných, koridorových a zkopírovaných tunelů.