Komentáře

Přiznávám, že mé mladší já nikdy čistokrevné FPS nevyhledávalo. Pravděpodobně z důvodu mým konzolových počátků mi jich do mechaniky moc nepřišlo. Postupně jsem si k nim našel cestu, která ale zase zarostla mechem i kvůli multiplayerové koncentraci většiny současné produkce. 

Zkouška prvního Turoka byla vlastně výstřel naslepo v rámci herní výzvy. Ze série jsem, kdysi, hrával Turok: Evolution na PS2. V mé paměti se jednalo, na tamní poměry, o vcelku OK střílečku. Očekávání  od remasteru zakladatele, této už dnes mrtvé série, tudíž byla poněkud střídmá. S, o to větším, překvapením tak musím konstatovat, že mě tahle retro záležitost opravdu bavila. 

Pravda, ze své doby si přináší mnoho neduhů. Skákací pasáže v některých částech jsou, slušně řečeno, nakakávací. Respawn nepřátel se řídí vlastními podivnými zákony. Ozvučení je hrozné (zvuky Turoka při šplhání) až šílenství indukující (hudební smyčka). Naopak dostatek rozdílných zbraní a častý nedostatek munice nutící jejich častou výměnu zase kvituji. Stejně tak normální obtížnost nabízí dostatečnou výzvu s občasným úmrtím.

Stejně tak si pomáhá věcmi dnes nevídanými. Lékárničky místo auto-healu. Žádné ukazatele v minimalistickém interfacu a s tím se pojící radost z objevovaní. Vůbec level design považuji za nejsilnější složku hry. Hledání všemožných jeskyní, portálů apod. přímo souvisí s hlavním cílem hry, tedy nalezení klíčů potřebných ke zpřístupnění dalších úrovní. 

Vlastně je docela pravděpodobné, že někdy v budoucnu zase dám podobné starší FPS šanci. Turok mi dokázal, že mohou, na několik hodin, stále nabízet mnoho zábavy.