aDOSt
Většina českých hráčů se začala o konzole zajímat až s příchodem prvního PlayStationu. Hry na Segu Mega Drive a Super Nintendo byly drahé a těžko dostupné, takže jen málokterý rodič tyto konzole svým ratolestem pořídil a kdo si to v devadesátých letech mohl dovolit, pařil na PC nebo na Amize a my z chudších poměrů jsme si museli vystačit s osmibity. Podle mě je to hlavní důvod, proč mají hry z šestnáctibitových konzolí na databázi her velmi málo komentářů a narozdíl od legendárních PC her se drží na okraji zájmu. Přesto mě překvapilo, že The Legend of Zelda: A Link to the Past stále čeká na první komentář. Vždyť tahle hra se v nejrůznějších žebříčcích pravidelně umisťuje na předních místech mezi nejlepšími hrami všech dob a podle mého názoru naprosto zaslouženě.
Série The Legend of Zelda se obecně dost těžko zařazuje. Většinou bývá označována jako akční adventura, ale najdete zde i prvky RPG, akční hry a narazíte tu i na dostatek hádanek, které potrápí váš mozek. Já jsem vždy měl pro Zeldu samostatnou kategorii, protože všech pět dílů, které jsem dohrál, se nepodobalo žádné jiné hře, kterou znám. Pro mě nejlépe charakterizuje Zeldu slovo DOBRODRUŽSTVÍ. A Link to the Past je tedy shora viděné dobrodružství, které vás provede dvěma otevřenými světy, dvanácti rozlehlými dungeony a bezpočtem skrytých lokací. Pokud si hru nezkazíte nahlížením do návodu, připravte se na to, že s Linkem strávíte 20-30 hodin, což je na třicet let starou hru úctyhodné číslo.
Princezna Zelda byla unesena. A není sama. Kromě ní bylo uneseno dalších šest dívek, které jsou potomky dávných mudrců, kteří kdysi zapečetili průchod mezi královstvím Hyrule a Zlatou zemí. Únosy má na svědomí čaroděj Agahnim, jenž chce pomocí dívek pečeť zlomit a umožnit svému pánovi padouchovi Ganonovi, který Zlatou zemi ovládl a postupně ji proměnil v Temný svět, aby pronikl do království Hyrule a ovládl tak oba světy. Jediný, kdo ho může zastavit, je náš hrdina Link, jemuž v žilách koluje krev rytířů, kteří kdysi Ganona porazili. Aby zastavil Agahnima, musí nejprve získat tři amulety, díky nimž ovládne legendární meč Master Sword, což je jediná zbraň, která ho může porazit. Po prohraném souboji přenese Agahnim Linka do Temného světa, kde náš hrdina musí osvobodit všech sedm dívek, protože jenom s jejich pomocí se dostane do věže, v níž Ganon sídlí. Příběh není nijak komplikovaný, ale líbí se mi, jak je ve hře dávkovaný a Link se tak celou historii konfliktu dozvídá postupně od osvobozených dívek. Rovněž oceňuji, že v rámci outra se s hráčem rozloučí prakticky všechny postavy, s nimiž se ve hře setkal.
Jak jsem již zmínil, ve hře navštívíte dva světy, které nejsou nijak rozlehlé, což má ovšem zu výhodu, že se v nich dá po jisté době velice hezky orientovat. Časem získá Link kouzelné zrcadlo, pomocí něhož bude moci mezi nimi cestovat. V obou světech je mnoho míst, která jsou zpočátku nedostupná, ale jak Link postupně získává další předměty, otevírá se mu mnoho nových lokací. Při hře je zapotřebí pozorně sledovat, co vám blokuje další postup, protože s každým nově získaným předmětem se často zpřístupňují i nové cesty. Kůly se dají kladivem zatlouct do země, těžké kameny lze pomocí rukavic síly nadzvednout, díky ploutvím může Link plavat v hluboké vodě a dostat se tak na ostrov, atd. Moc hezkým prvkem je to, že světy jsou v podstatě svými vlastními odrazy, takže na stejném místě mapy najdete lokalitu, která je sice na první pohled velice podobná, ale přesto dostatečně odlišná, aby hráče bavilo hledat rozdíly. V obou světech se nachází veliké množství skrytých míst, na nichž lze nalézt důležité předměty, zásobu bomb, šípů, rupií (herní měna) nebo částí srdíček. Pokud se Linkovi podaří nalézt čtyři takovéto části, zvýší se mu tím trvale zdraví o jedno srdíčko. Právě objevování takovýchto míst přináší hráči velice uspokojivý pocit a díky němu je prozkoumávání světa po celou dobu zábavné. I když se musím přiznat, že mnoho z nich bych bez návodu nikdy nenašel.
Hlavním tahákem celé hry jsou bezesporu dungeony. Těch je dohromady dvanáct a liší se jak prostředím, tak nepřáteli, kteří vám budou komplikovat život. V každém dungeonu lze nalézt mapu, kompas (ukáže, kde se skrývají truhličky), mnoho menších klíčů a jeden velký klíč, kterým se odemyká masivní truhla, v níž se ukrývá nějaký nový předmět. Dungeony jsou plné zamčených dveří, zdí, které se dají zničit výbuchem, tlačítek, posuvných desek, střílejících pastí a pochopitelně nepřátel. Ti mají tu nepříjemnou vlastnost, že po opuštění místnosti se skoro vždy respawnují, takže buď s nimi můžete pořád dokola bojovat a nebo (jelikož za ně nejsou žádné zkušenosti) je můžete zkusit jednoduše oběhnout. Některé dveře se ovšem otevřou pouze po zabití všech protivníků na obrazovce. Pokud nechcete používat návod, doporučoval bych v dungeonech nespěchat, protože všechny hádanky se dají po chvilce přemýšlení vyřešit, i když je to někdy fuška. Na konci každého dungeonu čeká na Linka souboj s bossem. Některá střetnutí se dají urvat na sílu (a s pomocí magických předmětů), ale většinou bude zapotřebí zjistit, co na kterého bosse platí. Bossové jsou vskutku jedineční a každý souboj je odlišný a různorodý. Zpočátku se můžou zdát jako neporazitelní, ale až odhalíte jejich slabiny, věřím, že si bossfighty budete užívat.
Předmětů je ve hře velké množství, i když na některé dojde jen sporadicky. Mezi vaše nejčastější pomocníky bude patřit luk, bumerang, bomby, kladivo, lucerna a hák na přitahování. Minimálně v dungeonech pak oceníte medailóny, které dokážou zničit všechny nepřátele na obrazovce, plášť, díky němuž jste na krátkou chvíli nezranitelní nebo ohnivou a ledovou hůlku, které na protivníky vystřelují nepříjemné projektily. Ve hře lze nalézt víly, které vám vylepší meč, štít, bumerang a luk a jiné, které Linkovi umožní nést více šípů a bomb. Obtížnost je podle mého názoru nastavena optimálně, takže díky srdíčkům, která vypadávají ze zabitých nepřátel nebo z posekané trávy si lze po většinu času držet zdraví na vysokých hodnotách, nehledě na to, že se do sklenice dají chytit menší víly nebo koupit lektvary, které zdraví ihned doplní. Hru jsem dohrál dvakrát (jednou na skutečném Super Nintendu a podruhé na SNES mini) a v obou případech se mi povedlo i bez quicksavu ve hře nezemřít.
Taktéž po grafické a zvukové stránce nelze hře nic vytknout. Skladby skvělým způsobem doplňují jednotlivá prostředí a mnohé z nich patří do zlatého fondu videoherní historie. Hlavní motivy z Hyrule i z Temného světa sice hrají ve smyčce, takže je uslyšíte opravdu často, ale jakožto fanoušek Zeldy jsem se stejně nikdy nepřinutil, abych hudbu vypnul a naopak jsem si je při procházení světů často pobrukoval. Zvuky jsou rovněž velice povedené a melodie, která opakovaně zaznívá, když odkryjete nějaké tajemství, je dostatečně uspokojivá. Hezkým prvkem je také to, že pokud do zdi sekáte mečem, ozývá se jiný zvuk, když se za zdí skrývá nějaká místnost, takže i tímto způsobem se dá odhalit nějaké tajemství. Grafika je velice přehledná a detailní, takže nikdy nebudete mít problémy s orientací na obrazovce. Navíc na to, že poprvé spatřila světlo světa před třemi desetiletími, vypadá hra velice dobře i dnes.
Na závěr bych dodal pouze jediné. Jako velký fanoušek Segy Mega Drive bych rád napsal, že pokud byste si za celý život mohli zahrát jen jedinou hru z éry šestnáctibitových konzolí, měla by to být The Legend of Zelda: A Link to the Past. Pro mě se jedná o nejlepší hru, která kdy pro tyto konzole vznikla a zároveň o jednu z nejlepších her všech dob.
Série The Legend of Zelda se obecně dost těžko zařazuje. Většinou bývá označována jako akční adventura, ale najdete zde i prvky RPG, akční hry a narazíte tu i na dostatek hádanek, které potrápí váš mozek. Já jsem vždy měl pro Zeldu samostatnou kategorii, protože všech pět dílů, které jsem dohrál, se nepodobalo žádné jiné hře, kterou znám. Pro mě nejlépe charakterizuje Zeldu slovo DOBRODRUŽSTVÍ. A Link to the Past je tedy shora viděné dobrodružství, které vás provede dvěma otevřenými světy, dvanácti rozlehlými dungeony a bezpočtem skrytých lokací. Pokud si hru nezkazíte nahlížením do návodu, připravte se na to, že s Linkem strávíte 20-30 hodin, což je na třicet let starou hru úctyhodné číslo.
Princezna Zelda byla unesena. A není sama. Kromě ní bylo uneseno dalších šest dívek, které jsou potomky dávných mudrců, kteří kdysi zapečetili průchod mezi královstvím Hyrule a Zlatou zemí. Únosy má na svědomí čaroděj Agahnim, jenž chce pomocí dívek pečeť zlomit a umožnit svému pánovi padouchovi Ganonovi, který Zlatou zemi ovládl a postupně ji proměnil v Temný svět, aby pronikl do království Hyrule a ovládl tak oba světy. Jediný, kdo ho může zastavit, je náš hrdina Link, jemuž v žilách koluje krev rytířů, kteří kdysi Ganona porazili. Aby zastavil Agahnima, musí nejprve získat tři amulety, díky nimž ovládne legendární meč Master Sword, což je jediná zbraň, která ho může porazit. Po prohraném souboji přenese Agahnim Linka do Temného světa, kde náš hrdina musí osvobodit všech sedm dívek, protože jenom s jejich pomocí se dostane do věže, v níž Ganon sídlí. Příběh není nijak komplikovaný, ale líbí se mi, jak je ve hře dávkovaný a Link se tak celou historii konfliktu dozvídá postupně od osvobozených dívek. Rovněž oceňuji, že v rámci outra se s hráčem rozloučí prakticky všechny postavy, s nimiž se ve hře setkal.
Jak jsem již zmínil, ve hře navštívíte dva světy, které nejsou nijak rozlehlé, což má ovšem zu výhodu, že se v nich dá po jisté době velice hezky orientovat. Časem získá Link kouzelné zrcadlo, pomocí něhož bude moci mezi nimi cestovat. V obou světech je mnoho míst, která jsou zpočátku nedostupná, ale jak Link postupně získává další předměty, otevírá se mu mnoho nových lokací. Při hře je zapotřebí pozorně sledovat, co vám blokuje další postup, protože s každým nově získaným předmětem se často zpřístupňují i nové cesty. Kůly se dají kladivem zatlouct do země, těžké kameny lze pomocí rukavic síly nadzvednout, díky ploutvím může Link plavat v hluboké vodě a dostat se tak na ostrov, atd. Moc hezkým prvkem je to, že světy jsou v podstatě svými vlastními odrazy, takže na stejném místě mapy najdete lokalitu, která je sice na první pohled velice podobná, ale přesto dostatečně odlišná, aby hráče bavilo hledat rozdíly. V obou světech se nachází veliké množství skrytých míst, na nichž lze nalézt důležité předměty, zásobu bomb, šípů, rupií (herní měna) nebo částí srdíček. Pokud se Linkovi podaří nalézt čtyři takovéto části, zvýší se mu tím trvale zdraví o jedno srdíčko. Právě objevování takovýchto míst přináší hráči velice uspokojivý pocit a díky němu je prozkoumávání světa po celou dobu zábavné. I když se musím přiznat, že mnoho z nich bych bez návodu nikdy nenašel.
Hlavním tahákem celé hry jsou bezesporu dungeony. Těch je dohromady dvanáct a liší se jak prostředím, tak nepřáteli, kteří vám budou komplikovat život. V každém dungeonu lze nalézt mapu, kompas (ukáže, kde se skrývají truhličky), mnoho menších klíčů a jeden velký klíč, kterým se odemyká masivní truhla, v níž se ukrývá nějaký nový předmět. Dungeony jsou plné zamčených dveří, zdí, které se dají zničit výbuchem, tlačítek, posuvných desek, střílejících pastí a pochopitelně nepřátel. Ti mají tu nepříjemnou vlastnost, že po opuštění místnosti se skoro vždy respawnují, takže buď s nimi můžete pořád dokola bojovat a nebo (jelikož za ně nejsou žádné zkušenosti) je můžete zkusit jednoduše oběhnout. Některé dveře se ovšem otevřou pouze po zabití všech protivníků na obrazovce. Pokud nechcete používat návod, doporučoval bych v dungeonech nespěchat, protože všechny hádanky se dají po chvilce přemýšlení vyřešit, i když je to někdy fuška. Na konci každého dungeonu čeká na Linka souboj s bossem. Některá střetnutí se dají urvat na sílu (a s pomocí magických předmětů), ale většinou bude zapotřebí zjistit, co na kterého bosse platí. Bossové jsou vskutku jedineční a každý souboj je odlišný a různorodý. Zpočátku se můžou zdát jako neporazitelní, ale až odhalíte jejich slabiny, věřím, že si bossfighty budete užívat.
Předmětů je ve hře velké množství, i když na některé dojde jen sporadicky. Mezi vaše nejčastější pomocníky bude patřit luk, bumerang, bomby, kladivo, lucerna a hák na přitahování. Minimálně v dungeonech pak oceníte medailóny, které dokážou zničit všechny nepřátele na obrazovce, plášť, díky němuž jste na krátkou chvíli nezranitelní nebo ohnivou a ledovou hůlku, které na protivníky vystřelují nepříjemné projektily. Ve hře lze nalézt víly, které vám vylepší meč, štít, bumerang a luk a jiné, které Linkovi umožní nést více šípů a bomb. Obtížnost je podle mého názoru nastavena optimálně, takže díky srdíčkům, která vypadávají ze zabitých nepřátel nebo z posekané trávy si lze po většinu času držet zdraví na vysokých hodnotách, nehledě na to, že se do sklenice dají chytit menší víly nebo koupit lektvary, které zdraví ihned doplní. Hru jsem dohrál dvakrát (jednou na skutečném Super Nintendu a podruhé na SNES mini) a v obou případech se mi povedlo i bez quicksavu ve hře nezemřít.
Taktéž po grafické a zvukové stránce nelze hře nic vytknout. Skladby skvělým způsobem doplňují jednotlivá prostředí a mnohé z nich patří do zlatého fondu videoherní historie. Hlavní motivy z Hyrule i z Temného světa sice hrají ve smyčce, takže je uslyšíte opravdu často, ale jakožto fanoušek Zeldy jsem se stejně nikdy nepřinutil, abych hudbu vypnul a naopak jsem si je při procházení světů často pobrukoval. Zvuky jsou rovněž velice povedené a melodie, která opakovaně zaznívá, když odkryjete nějaké tajemství, je dostatečně uspokojivá. Hezkým prvkem je také to, že pokud do zdi sekáte mečem, ozývá se jiný zvuk, když se za zdí skrývá nějaká místnost, takže i tímto způsobem se dá odhalit nějaké tajemství. Grafika je velice přehledná a detailní, takže nikdy nebudete mít problémy s orientací na obrazovce. Navíc na to, že poprvé spatřila světlo světa před třemi desetiletími, vypadá hra velice dobře i dnes.
Na závěr bych dodal pouze jediné. Jako velký fanoušek Segy Mega Drive bych rád napsal, že pokud byste si za celý život mohli zahrát jen jedinou hru z éry šestnáctibitových konzolí, měla by to být The Legend of Zelda: A Link to the Past. Pro mě se jedná o nejlepší hru, která kdy pro tyto konzole vznikla a zároveň o jednu z nejlepších her všech dob.
Psycho.r
Redfield
Voja
ugraugra
Pro: Dva otevřené světy, spousta skrytých míst, skvělý design dungeonů, souboje s bossy, hudba
Proti: Skutečně nic