Po delší pařbě jsem skočil pro změnu po nějakém meditativním zážitku. Po něčem, co ještě tolik ozkoušené nemám, ale zároveň se může honosit titulem příběhové hry – tedy po interaktivním filmu.
South of the Circle začíná v minulosti, v 60. letech minulého století, v době, kdy Studená válka nebylo jen sprosté slovo, ale reálná hrozba pro celý svět. Příběh se točí kolem dvou postav, které s nějakým vrtulákem ztroskotají kdesi uprostřed nehostinného antarktického prostředí. Jeden je zraněný víc, druhý míň a tak se ten druhý vypraví do fujavice s cílem vyhledat pomoc.
Jenže vyhledá spíš melancholické vzpomínky a prázdnou sovětskou základnu. S výsledkem, že v tom prvním ohledu příběh neuvěřitelně stagnuje a nudí a v té druhé části naopak burcuje a přidává na napětí. Jen ten nepoměr je tak markantní, že je těžké se pro hru nadchnout.
Pokud je totiž příběh vyprávěn formou vzpomínek do minulosti, jedná se o těžkou melancholickou nudu. Pravda, hra ukáže svůj koncept reakce na dialogy, který nepracuje s větami, ale s emocemi zobrazenými formou obrázků nebo barec. Takový koncept mi přijde veskrze hodně zajímavý a ve spojitosti s povedeným hudebním doprovodem i notně atmosférický.
Kromě atmosféry tu ale tvůrci ještě zvládli dabing, který je jedním slovem exkluzivní. Britská angličtina tu nabývá takových rozměrů, že poslouchat každou větu z pohledu titulních postav, je vysloveně blaho. Bohužel blaho to přestává být, když se opět vrátíte do vzpomínek. V tu chvíli totiž zamrznete i Vy a čekáte, až se děj opět vrátí do reálného času – tedy do výše zmíněného nehostinného zasněženého světa, který pokládá mnoho otázek a vy očekáváte, že dorazí i odpovědi.
Odpovědi nakonec i dorazí, ale stejně tak, jak je obecně zparchantělý scénář, tak je nepodařený i ten závěr. Pak tedy nezbývá nic jiného, než tvůrcům poděkovat alespoň za hudební doprovod, atmosféru, minimalistický, ale líbivý design a především dabing, protože to hlavní – příběh – tu scénárista úplně nezvládl. Škoda. Na interaktivní film bohužel škoda více než markantní.
South of the Circle začíná v minulosti, v 60. letech minulého století, v době, kdy Studená válka nebylo jen sprosté slovo, ale reálná hrozba pro celý svět. Příběh se točí kolem dvou postav, které s nějakým vrtulákem ztroskotají kdesi uprostřed nehostinného antarktického prostředí. Jeden je zraněný víc, druhý míň a tak se ten druhý vypraví do fujavice s cílem vyhledat pomoc.
Jenže vyhledá spíš melancholické vzpomínky a prázdnou sovětskou základnu. S výsledkem, že v tom prvním ohledu příběh neuvěřitelně stagnuje a nudí a v té druhé části naopak burcuje a přidává na napětí. Jen ten nepoměr je tak markantní, že je těžké se pro hru nadchnout.
Pokud je totiž příběh vyprávěn formou vzpomínek do minulosti, jedná se o těžkou melancholickou nudu. Pravda, hra ukáže svůj koncept reakce na dialogy, který nepracuje s větami, ale s emocemi zobrazenými formou obrázků nebo barec. Takový koncept mi přijde veskrze hodně zajímavý a ve spojitosti s povedeným hudebním doprovodem i notně atmosférický.
Kromě atmosféry tu ale tvůrci ještě zvládli dabing, který je jedním slovem exkluzivní. Britská angličtina tu nabývá takových rozměrů, že poslouchat každou větu z pohledu titulních postav, je vysloveně blaho. Bohužel blaho to přestává být, když se opět vrátíte do vzpomínek. V tu chvíli totiž zamrznete i Vy a čekáte, až se děj opět vrátí do reálného času – tedy do výše zmíněného nehostinného zasněženého světa, který pokládá mnoho otázek a vy očekáváte, že dorazí i odpovědi.
Odpovědi nakonec i dorazí, ale stejně tak, jak je obecně zparchantělý scénář, tak je nepodařený i ten závěr. Pak tedy nezbývá nic jiného, než tvůrcům poděkovat alespoň za hudební doprovod, atmosféru, minimalistický, ale líbivý design a především dabing, protože to hlavní – příběh – tu scénárista úplně nezvládl. Škoda. Na interaktivní film bohužel škoda více než markantní.
Pro: Originální systém rozhovorů; zajímavý audiovizuál; námět.
Proti: Občas nudné; krátké; zvláštní zakončení.