Komentáře

Každý občas máme den, týden nebo třeba i měsíc na houby. Na délce období ani na důvodu až tak nezáleží. Vnitřně si nadáváme, pochybujeme o sobě, podceňujeme se nebo nemáme chut čelit vážným věcem a zavíráme před nimi oči. Černé myšlenky. Chut se na všechno vykašlat. Vzdát to. Smutek, hněv a apatie, jako na horské dráze. Není nám pomoci nebo se na problém nedíváme z toho "správného" úhlu. A navíc, je to vůbec skutečný problém nebo ho jen hledáme či přímo vytváříme za každou cenu? Ale takhle to nikdy nemůže pokračovat donekonečna. Jednou to rupne. Stejně jako je k nevydržení poslouchat hádky svých rodičů, výčitky drahé polovičky nebo se setkáváte s dlouhodobým nezájmem Vašeho okolí. Něco obdobného zažíval nejspíš každý z nás, a kdo ne, tak je sakra šťastlivec. Nebo ho to teprve čeká... Ale nemalujme čerta na zeď. To je teda úvod, co? Ale přesně tyhle věci a mnoho dalších mě napadají po dohrání Sea of Solitude.

Zrovna v takovém rozpoložení přistihnete i hlavní hrdinku Kay. Ocitáte se s ní na člunu, kolem dokola nekončící vodní hladina. Ta se vlní a v jejich dlubinách se cosi ukrývá. V dáli z ní trčí střechy a sloupy opuštěného města. Města, které Vám je povědomé, skrývajíc nejrůznější vzpomínky ze života. Jednou je to světlá chvilka, jindy zamračená. Ale hlavní je se z toho všeho nepodělat a pokusit se jít dál. To se mi lehce řekne, já vím, není to snadné, když to zrovna vidíte nejčerněji.

Sea of Solitude je psychologických kouskem, který mě zaujal hned svým prvním trailerem z E3 2018. Hlavně svou temnou atmosférou a čímsi, co zdárně vyvolává emoce. Rozporuplné emoce. Od té doby jsem hru vyhlížela a byla zvědavá, zda mě náhodou nezklame. A před pár dny jsem se dočkala odpovědi. Nezklamala. Temnou atmosférou a tajemnem jenom srší. Nahlodává vážná témata velmi sympatickým způsobem, a ač bych některé věci řešila jinak, odnáším si velmi pozitivní dojmy. Slza sice neukápla, ale emoce vyvolá. A pro někoho to nemusí být dvakrát příjemný zážitek. Mě vždy takové věci chytí a snad i fascinují. Mnohdy zaslechnu komentář jako "Já bych to hrát nemohl, na mě je to moc depresivní". Nakonec vyzdvihnu grafické pojetí a stylizaci. Technické zpracování se povedlo a logické rébusy neurazí. Jen doufám, že hra neskončí pod palbou kritiků a neprojde podobnou změnou jako náš Chuchel. Ale to už snad máme za sebou.