Deset let po vydání hry Crypt of the NecroDancer přicházejí kanadští vývojáři Brace Yourself Games s jejím pokračováním (respektive spin-offem) nazvaným Rift of the NecroDancer. Hra je tentokrát čistě rytmická a vizuálně od svého předchůdce velmi odlišná. Její hlavní náplní je průchod hudebními tracky a boj s nepřáteli, kteří se vždy po dobu znění písně valí z titulní trhliny v (časo)prostoru spojující svět původní krypty a svět náš. V tomto pro ni novém a cizím světě se náhle ocitá hrdinka původní hry Cadence a snaží se v něm zorientovat a zabránit jeho zaplavení monstry. Pro úspěšný souboj s nimi je třeba naučit se vzorce jejich chování a v rytmu hudby na ně patřičně reagovat.
Do příběhové linky je zařazeno i několik miniher s tématikou běžného života ve velkoměstě a několik boss fightů, mechanikou se od základní herní náplně značně lišících. Všechny skladby lze procházet samostatně ve čtyřech různých obtížnostech. Tvůrci hudby jsou Danny Baranowsky a jeho přátelé.
hatifnat
Jako fanynku Crypty mě demo Rift of the NecroDancer nadchlo. Při čekání na full release jsem v něm strávila mnoho hodin procházením dostupných tracků na čím dál větší obtížnost a pokusy ještě o další kousek vylepšit svůj výkon (hráč je hodnocen písmenky a pro každou verzi každého tracku se eviduje osobní high score). Krátce po vydání jsem hru koupila svým starším dcerám a brzo nevydržela, přes knihovnu si ji půjčila, pustila se do ní a dohrála ji. A sama už si ji asi nekoupím.
Demo vlastně nabízí to, co je ve hře nejlepší. V plné hře je samozřejmě mnohem víc skladeb, víc nepřátel, přibyla obtížnost Impossible (která se mě netýká, protože pro mě je opravdu impossible; prostřední dcera stejně jako v Cryptě i tady i nemožné zvládá). Ale ostatní herní obsah má pro mě zápornou hodnotu a pro úmorný a nezáživný zápas s minihrami a boss fighty, jejichž mechanika je na rozdíl od té základní – zábavné a těžké – nudná a těžká (což je smrtící kombinace; nemluvě o tom, že u jedné z miniher jsem zaboha nemohla přijít na to, co se po mně chce, a tak jsem se donekonečna snažila mačkat klávesy podle instrukcí, které nefungovaly, a znovu a znovu bezmocně sledovala, jak moje postava navlečená ve směšném kostýmu jakéhosi zvířete znovu a znovu padá za doprovodu "vtipných" zvuků… brr, jenom z té vzpomínky se mi dělá zle), nezbytný k projití příběhového módu, už mi skoro nezbyly síly užívat si to, co mě na hře baví.
To samo o sobě nemá chybu. Nutnost studovat chování různých nepřátel a učit se na ně reagovat byla základním stavebním kamenem hratelnosti už v Cryptě a její kombinace s herní mechanikou založenou na rytmu funguje i tady skvěle. Většina nepřátel jsou staří známí z Crypty a je poutavé sledovat, jak jsou vzorce jejich chování a vlastnosti do nové mechaniky převedeny. Obtížnosti jsou hezky odstupňované a přinášejí natolik dostatečnou variabilitu, že na každou skladbu připadají ve skutečnosti čtyři obsahově různé tracky. (Další módy jsem moc nezkoumala a custom made tracky od hráčů, které jsem zkoušela, většinou úplně neseděly na hudbu, takže toho jsem taky brzo zanechala.)
Příběh je nic moc, ale o ten tu opravdu nejde. Grafika není můj šálek kávy, ale vadila mi míň, než jsem čekala.
Vzhledem k očekávání vyvolanému demem pro mě byl Rift vlastně zklamáním. Po bok Crypty, která v mém herním žebříčku září jako klenot, se nezařadí. Ale k oblíbeným trackům nebo zdolávání obtížnějších variant těch, u kterých se mi do toho zatím nechtělo, se časem nejspíš vrátím.
Demo vlastně nabízí to, co je ve hře nejlepší. V plné hře je samozřejmě mnohem víc skladeb, víc nepřátel, přibyla obtížnost Impossible (která se mě netýká, protože pro mě je opravdu impossible; prostřední dcera stejně jako v Cryptě i tady i nemožné zvládá). Ale ostatní herní obsah má pro mě zápornou hodnotu a pro úmorný a nezáživný zápas s minihrami a boss fighty, jejichž mechanika je na rozdíl od té základní – zábavné a těžké – nudná a těžká (což je smrtící kombinace; nemluvě o tom, že u jedné z miniher jsem zaboha nemohla přijít na to, co se po mně chce, a tak jsem se donekonečna snažila mačkat klávesy podle instrukcí, které nefungovaly, a znovu a znovu bezmocně sledovala, jak moje postava navlečená ve směšném kostýmu jakéhosi zvířete znovu a znovu padá za doprovodu "vtipných" zvuků… brr, jenom z té vzpomínky se mi dělá zle), nezbytný k projití příběhového módu, už mi skoro nezbyly síly užívat si to, co mě na hře baví.
To samo o sobě nemá chybu. Nutnost studovat chování různých nepřátel a učit se na ně reagovat byla základním stavebním kamenem hratelnosti už v Cryptě a její kombinace s herní mechanikou založenou na rytmu funguje i tady skvěle. Většina nepřátel jsou staří známí z Crypty a je poutavé sledovat, jak jsou vzorce jejich chování a vlastnosti do nové mechaniky převedeny. Obtížnosti jsou hezky odstupňované a přinášejí natolik dostatečnou variabilitu, že na každou skladbu připadají ve skutečnosti čtyři obsahově různé tracky. (Další módy jsem moc nezkoumala a custom made tracky od hráčů, které jsem zkoušela, většinou úplně neseděly na hudbu, takže toho jsem taky brzo zanechala.)
Příběh je nic moc, ale o ten tu opravdu nejde. Grafika není můj šálek kávy, ale vadila mi míň, než jsem čekala.
Vzhledem k očekávání vyvolanému demem pro mě byl Rift vlastně zklamáním. Po bok Crypty, která v mém herním žebříčku září jako klenot, se nezařadí. Ale k oblíbeným trackům nebo zdolávání obtížnějších variant těch, u kterých se mi do toho zatím nechtělo, se časem nejspíš vrátím.
Pro: základní herní mechanika, hudba
Proti: minihry, boss fighty