Peach
Když horor znamenal, že ti došel inkoust.
Hraní Resident Evilu 1 dneska je jako pozvat si domů bývalého. Víte, že to bude trapné, možná trochu bolestivé, ale zároveň si říkáte: "Třeba to nebylo až tak špatné." Pak naskočí filmové intro, herci hrají jako v nějaké laciné telenovele, a hned vám dojde, že jste právě nastoupili na horskou dráhu devadesátek.
Ovládání? Říká se tomu "tank controls". Což je milý způsob, jak říct, že vaše postava se hýbe jako opilec na kluzké podlaze. Kamera? Statická. Atmosféra? Vynikající. Díky těm fixním úhlům máte pořád pocit, že vás někdo sleduje – což, ehm, často někdo fakt dělá.
A ten inventář! Jen šest věcí? Kdo potřebuje pistoli, nůž a lékárničku, když můžete místo toho vláčet s sebou tři bylinky, dva klíče a zapalovač? Strategické rozhodování tady nabývá úplně nové úrovně: "Zvládnu to, nebo se vrátím přes čtyři chodby, kde mě čeká zombík, kterého jsem před hodinou ignorovala?"
Ve srovnání s moderními horory, kde máte automatické ukládání, tutoriály a někdy i smysluplný scénář, působí Resident Evil 1 jako nekompromisní survival škola. Tady vás hra nevodí za ručičku. Vlastně vás radši nechá bloudit po baráku bez možnosti uložení a pak na vás ještě vybafne pes oknem.
Ale víte co? Je to klasika. Strašidelná, směšná, zábavná, frustrující. Jako každý dobrý horor. Možná už není nejmladší, ale pořád má charisma. A Jill Valentine je pořád nejlepší vymetačka sídel plných zombíků. (Sorry, Leone)
Takže ano, dnešní hráči by se možná mohli smát, že se lekám polygonového psa nebo že jsem strávila půl minuty tím, že jsem se snažila otočit postavu o 180°, zatímco na mě pomalu šla zombie s výrazem "mám čas". Ale mně to nevadí. Protože Resident Evil 1 není hra, kterou si pustíte pro pohodlí. Je to hra, kterou si pustíte, když si chcete připomenout, že horor se někdy skrývá v tom, co nevidíte — a že největším monstrem může být... nedostatek inkoustových pásek.
Dohráno za 12 hodin.
Hraní Resident Evilu 1 dneska je jako pozvat si domů bývalého. Víte, že to bude trapné, možná trochu bolestivé, ale zároveň si říkáte: "Třeba to nebylo až tak špatné." Pak naskočí filmové intro, herci hrají jako v nějaké laciné telenovele, a hned vám dojde, že jste právě nastoupili na horskou dráhu devadesátek.
Ovládání? Říká se tomu "tank controls". Což je milý způsob, jak říct, že vaše postava se hýbe jako opilec na kluzké podlaze. Kamera? Statická. Atmosféra? Vynikající. Díky těm fixním úhlům máte pořád pocit, že vás někdo sleduje – což, ehm, často někdo fakt dělá.
A ten inventář! Jen šest věcí? Kdo potřebuje pistoli, nůž a lékárničku, když můžete místo toho vláčet s sebou tři bylinky, dva klíče a zapalovač? Strategické rozhodování tady nabývá úplně nové úrovně: "Zvládnu to, nebo se vrátím přes čtyři chodby, kde mě čeká zombík, kterého jsem před hodinou ignorovala?"
Ve srovnání s moderními horory, kde máte automatické ukládání, tutoriály a někdy i smysluplný scénář, působí Resident Evil 1 jako nekompromisní survival škola. Tady vás hra nevodí za ručičku. Vlastně vás radši nechá bloudit po baráku bez možnosti uložení a pak na vás ještě vybafne pes oknem.
Ale víte co? Je to klasika. Strašidelná, směšná, zábavná, frustrující. Jako každý dobrý horor. Možná už není nejmladší, ale pořád má charisma. A Jill Valentine je pořád nejlepší vymetačka sídel plných zombíků. (Sorry, Leone)
Takže ano, dnešní hráči by se možná mohli smát, že se lekám polygonového psa nebo že jsem strávila půl minuty tím, že jsem se snažila otočit postavu o 180°, zatímco na mě pomalu šla zombie s výrazem "mám čas". Ale mně to nevadí. Protože Resident Evil 1 není hra, kterou si pustíte pro pohodlí. Je to hra, kterou si pustíte, když si chcete připomenout, že horor se někdy skrývá v tom, co nevidíte — a že největším monstrem může být... nedostatek inkoustových pásek.
Dohráno za 12 hodin.
Solidor
KEDO BEDO
mkkoudy
FrankHorigan
Pro: Resident Evil 1 boduje skvělou hororovou atmosférou a ikonickým vizuálním stylem.
Proti: Na druhou stranu dnes může odrazovat neohrabaným ovládáním, nepraktickým inventářem a designem, který občas víc zkouší trpělivost než odvahu.