Solidor
Vývojářské studio Key patří mezi nejznámější tvůrce vizuálních novel. Ať už Clannad nebo Little Busters! Jsou nejméně 35 hodin dlouhé a často se větvící příběhy, které dohromady spojují prvky mystery a dating sim. Rozhodně bych nečekal, že jejich nejlepším dílem bude necelé čtyři hodiny trvající kinetická novela Planetarian.
Bezejmenný protagonista přichází do trosek města hledajíc jakékoli cennosti. S sebou má pouze trochu jídla, nepromokavý plášť a granátomet. Najde však něco, co jistě nehledal. Plně funkčního, a hlavně o apokalypse nic netušícího, robota v podobě mladé dívky jménem Reverie. S úsměvem a kyticí harampádí jej přivítá v polorozpadlém planetáriu. Nezmámý se rozhodne ji ignorovat, ale kvůli její upovídanosti svůj pokus vzdá a nechá se přemluvit k pozorování hvězd. Promítací zařízení ovšem nefunguje. Ke svému vlastnímu překvapení sběrač začne s opravou.
V Planetarianu jsme svědky nelogického příběhu. Ovšem nelogického zde znamená i lidského. Hlavní postava sama nechápe své chování, ale přesto je jasné, že jedná správné. Ví dobře, že Reverie nepatří do současného světa. Ví, že je pouze stroj, který dělá věci, pro které je naprogramována. Přesto ji nedokáže ponechat osudu. Žádný člověk by to nedokázal.
O samotném světě, kde se hra odehrává, se dozvíme velmi málo. Není totiž vůbec důležitý, jedná se o pouhé pozadí příběhu plynoucího do celkem předvídatelného konce. Očekávanost závěru jenže neznamená, že by nebyl emotivní. Jedna z posledních vět, kterou Reverie pronese („The thing, that was broken… was not me… but…“) zanechá velmi zvláštní pocit.
Hudba i grafika jsou minimalistické, ovšem i ty jsou na vedlejší koleji. Kdybych měl Planetarian k něčemu přirovnat, byl by to nejspíše Exupéryho Malý princ. Ani ne obsahem, jako spíše věcmi, které se snaží sdělit.
Bezejmenný protagonista přichází do trosek města hledajíc jakékoli cennosti. S sebou má pouze trochu jídla, nepromokavý plášť a granátomet. Najde však něco, co jistě nehledal. Plně funkčního, a hlavně o apokalypse nic netušícího, robota v podobě mladé dívky jménem Reverie. S úsměvem a kyticí harampádí jej přivítá v polorozpadlém planetáriu. Nezmámý se rozhodne ji ignorovat, ale kvůli její upovídanosti svůj pokus vzdá a nechá se přemluvit k pozorování hvězd. Promítací zařízení ovšem nefunguje. Ke svému vlastnímu překvapení sběrač začne s opravou.
V Planetarianu jsme svědky nelogického příběhu. Ovšem nelogického zde znamená i lidského. Hlavní postava sama nechápe své chování, ale přesto je jasné, že jedná správné. Ví dobře, že Reverie nepatří do současného světa. Ví, že je pouze stroj, který dělá věci, pro které je naprogramována. Přesto ji nedokáže ponechat osudu. Žádný člověk by to nedokázal.
O samotném světě, kde se hra odehrává, se dozvíme velmi málo. Není totiž vůbec důležitý, jedná se o pouhé pozadí příběhu plynoucího do celkem předvídatelného konce. Očekávanost závěru jenže neznamená, že by nebyl emotivní. Jedna z posledních vět, kterou Reverie pronese („The thing, that was broken… was not me… but…“) zanechá velmi zvláštní pocit.
Hudba i grafika jsou minimalistické, ovšem i ty jsou na vedlejší koleji. Kdybych měl Planetarian k něčemu přirovnat, byl by to nejspíše Exupéryho Malý princ. Ani ne obsahem, jako spíše věcmi, které se snaží sdělit.
Messersch
Bragi
Drolin
