Komentáře

Nintendo 64 byl v Česku vyloženě exotickou konzolí - skoro nikdo ji tady neměl, takže jsem si na zahrání věhlasného Perfect Dark, který v základu vychází z mechanik GoldenEye 007, musel počkat, až si na tyto hry vzpomenu v době, kdy už bude vynalezený funkční emulátor pro počítače...

Emulace vlastně přináší mnohé výhody oproti nebohému N64, jehož technické možnosti Perfect Dark kdysi ždímalo do posledního bajtu a stejně na něm nedokázalo běžet ani těmi mizernými PALovskými 25 snímky za sekundu. Použití myši k rozhlížení už se skoro dá považovat za cheatování, neboť původní hra je dimenzovaná na krkolomné ovládání pomocí původního konzolového ovladače a ohledně přesnosti vám leccos odpustí.
Ale furt je to docela pecka.

Na rozdíl od GoldenEye, které místy vypadá jako abstraktní geometrické umění a používá celkem asi pět textur, je Perfect Dark mnohem hezčí na pohled (zvláště tedy v HD a bez rozmazávacího anti-aliasingu N64) - výtvarníkům se podařilo najít styl, který vypadá dobře i při skromných technických možnostech a který nadto otevřeně čerpá třeba z Blade Runnera nebo Ghost in the Shell.

Se svým předchůdcem pak hra sdílí širokou paletu zbraní i gadgetů a systém úkolů, které je třeba plnit (tj. nestačí se prostřílet z bodu A do bodu B).

Zároveň je Perfect Dark (společně s No One Lives Forever a Medal of Honor: Underground) raným příkladem neomarxistického feminismu ;) , neboť hlavní hrdinkou střílečky z pohledu první osoby činí ženu. A jejím pozdějším parťákem je mimozemšťan fandící americké popkultuře...

Občas to má trochu moc bludišťový level-design, občas člověk neví, jak má splnit daný úkol (tj. u jaké rozmazané textury stisknout tlačítko "action"), ale místo v FPSkové síni slávy si ta hra rozhodně zasluhuje.

Majitelům Xboxů a Game Passu rozhodně doporučuji vyzkoušet remasterovanou verzi s lepšími texturami a modely, která je dostupná v rámci kolekce Rare Replay.