Natsuiro Haisukuru: Seishun Hakusho - Tenkou Shonichi no Ore ga Osananajimi to Saikai shitara Houdoubuin ni Sarete ite Gekisha Shounen no Hibi wa Sukoupu Dairenpatsu de Igai to Motemote nanoni Nazeka Mai Memori wa Pantsu Shashin Bakkari to iu Genjitsu to

Celý název hry:
Natsuiro Haisukuru: Seishun Hakusho - Tenkou Shonichi no Ore ga Osananajimi to Saikai shitara Houdoubuin ni Sarete ite Gekisha Shounen no Hibi wa Sukoupu Dairenpatsu de Igai to Motemote nanoni Nazeka Mai Memori wa Pantsu Shashin Bakkari to iu Genjitsu to Mukiainagara Kangaeru Hitonatsu no Shima no Gakuen Seikatsu to Sekirarana Koi no Yukue  

Tohle je asi první hra z prostředí klasické střední japonské školy, kterou jsem hrál. Je to vlastně napůl takový simulátor studentského života a v některých aspektech přibližuje japonské studentské zvyky, které znám spíš z anime (festivaly, přehlídky, zájmové kluby a volnočasové školní aktivity). Samozřejmě tomu nesmí chybět výběr několika dívek, s nimiž se hlavní hrdina chce sbližovat (je to hra cílená asi spíš pro kluky, za holku se totiž nedá hrát a je tam kupa fanservisu).
S hrou jsem měl dost velký problém z toho důvodu, že je příšerně ukecaná. Je založena primárně na rozhovorech a k mojí smůle existuje pouze v japonštině. Sice jsem našel nějakou částečnou lokalizovanou verzi, ale tam jsou přeložená jen nějaká jména, hlavní menu a asi 10 vět. Na všechno ostatní jsem musel použít živý překladač japonského textu v mobilu a poctivě s ním překládat to, co mě zajímalo.

Nejprve jsem zkusil hru rozehrát jen tak z legrace, abych ji vyzkoušel. Neměl jsem ani v plánu ji víc rozehrávat, ale když jsem zjistil, že něco přece jen zvládnu, tak jsem pokračoval dál. Uplynulo prvních pár dní ve hře a zvykl jsem si, dokonce se mi podařilo zaskórovat v jistých složitějších situacích, takže jsem se odhodlal hru dohrát. Pohodová atmosféra, prázdninová hudba a rozverný styl hry mi k tomu dopomohl. Je tedy pravda, že během prvních asi deseti herních dní jsem i pár událostí minul a leccos se mi nezdařilo, takže jsem vzal k ruce návod.

Hra začíná ve chvíli, kdy studentík nastupuje na yumegashimskou střední, jedinou školu na fiktivním ostrově Yumegashima. Postavu jsem si pojmenoval po svém, nicméně kámoška z dětství, kterou jsem hned potkal na chodbě, mě oslovila dávnou přezdívkou Anachi, což už mi pak v podstatě zůstalo. Dovlekla mě do žurnalistického klubu, kde jsem se seznámil s dalšími třemi dívkami, byl jsem zaměstnán jako fotograf, dostal jsem foťák, a taky úkol přispívat fotografiemi do jejich vydávaného plátku, což nejvíce spočívalo ve snaze spolužačky doprovázet kamkoliv jinam a montovat se do jejich rozhovorů s ostatními studenty v jiných klubovnách, případně s obyvateli ostrova.  

Hraje se to tak, že se začíná každý den hned po výuce, kdy začne pomalu běžet čas až do noci, kdy je den ukončen. Během toho dne je možné se věnovat všemu možnému, co ten který den přinese, anebo taky vůbec ničemu, to už je na každém. Existují vedlejší úkoly trvající dlouhodobě třeba po celou dobu tří měsíců (po třech měsících končí hra), anebo instantní úkoly klidně jen na půl herní hodiny.
Možnosti jsou poměrně variabilní a úkoly dobrovolné. Ale bývají taky zapeklité, když chce hráč dosáhnout konkrétního romantického výsledku (zakončení) s některou z vedlejších postav a určitě nejde dosáhnout na všechny, protože kolikrát se různé aktivity navzájem překrývají nebo se blokují, anebo se odehrají v konkrétní okamžik na konkrétním místě a pokud jste tam zrovna nebyli, máte smůlu.  

Takto jsem udělal zrovna několik chyb v začátku hry, kdy jsem ještě nevěděl, kdo je kdo, kde se kdo nachází, kde jsou jaké lokace a jaké podmínky jsou potřeba ke konkrétním vztahovým cestám, čímž jsem si efektivně zazdil událostní řetěz hned několika postav a horko těžko jsem s nimi poté aspoň zlepšoval vztahy. Tím spíš, že jsem stále do někoho fyzicky vrážel, což u postav způsobuje okamžité snížení hodnoty mojí oblíbenosti.
Teprve v půlce prvního měsíce mi došlo, že nemusím zlepšovat vztahy postupně skrze nahodilé textové odpovědi během dialogových scén, či skrze události. Takže tip pro příště: co nejdříve jít nachytat ryby, prodat je v místním starožitnictví a nakoupit hromady čokoládiček a energy drinků, kterými pak nakrmit všechny dostupné postavy, díky čemuž se jim snadno zvýší rank oblíbenosti a hned se otevřou dalším událostem. Kdybych udělal tuhle jednoduchou věc okamžitě, dost by mi to usnadnilo postup s některými postavami.  

Něco k těm ústředním postavám. Mimo hlavní čtveřici Megumi, Kaoruko, Tamaki a Yayoi se ve hře objevují i další významnější objekty Anachiho zájmu. Kupříkladu americká studentka Naomi je roztleskávačka a lze ji najít nejčastěji v tělocvičně, její úkolová linka se týká hlavně nacvičování vystoupení (její dabing je opravdu kouzelný se silným japonským přízvukem, snažícím se napodobit opravdovou angličtinu, ale hodně jí to drhne). Hikaru je atletka a běžkyně působící na velkém hřišti vedle školy, její linku jsem kompletně zazdil ve chvíli, když jsem si s ní po sérii rozhovorů nepřišel zaběhat. Pak jsou tam ještě dvě hodně podivné existence Ranko a Kiku, s nimiž jsem neměl vůbec žádné událostní úspěchy a Ranko se mnou po celou dobu hry nepromluvila ani slovo, protože obě dvě jsem právě něčím nevědomě zazdil hned na začátku, a navíc Kiku je duch. Cože?  

V rámci romance jsem chtěl nejvíce cílit právě na roztomilou Megumi, případně Yayoi. Ale s Megu mi to už zanedlouho moc nevycházelo. Pak to chvíli vypadalo, že se budu muset spokojit s Tamaki, ale nějak jsem hned poté zaskóroval u Yayoi a ta se mě pak držela skoro celou dobu, jenže Yayoi je posedlá hledáním nadpřirozených prvků jako je UFO nebo duchové, což mi nebylo moc po chuti, a taky mě pořád otravovala svým šintoismem. Nicméně asi 10 dní před koncem hry mě sama informovala, že bych neměl „dělat špatná rozhodnutí“ a že bych se měl držet své vytyčené cesty, a hra mě nějakým způsobem přesměrovala zpět na Megu, která se v tu chvíli zřejmě zmohla na více bodů než ostatní holky, což jsem tedy uvítal. Sice jsem v důsledku nedosáhl na žádný nejlepší individuální konec, ale i tak jsem dostal od holek příjemné rozloučení s dobrým koncem.  

Během prožívání horkých letních měsíců jsem se snažil plnit téměř vše, co mi přišlo do cesty, a mnohokrát jsem používal funkci načítání pozic v emulátoru, protože jsem dost často chyboval při výběru vhodných odpovědí, anebo jsem nestíhal plnit úkoly včas, anebo ne úplně správným způsobem. Například v jednom případě studentka ztratila na chodbě kontaktní čočky a já se nabídl pomoci je hledat. A i když jsem je našel (velký zářivý kruh na zemi), stejně jsem úkol pokazil. Proč? Protože jsem je měl najít plazením po zemi ve stealth režimu! Že mi to trvalo, než mi to docvaklo. Jindy jsem měl chytit konkrétní druh ryby. Chytal jsem skoro půl dne a pořád ne a ne ji chytit. Jenže pak jsem zkusil odevzdat úkol a najednou byl úkol splněn. Proč? Zřejmě se název ryby z překladače neshodoval s názvem ryby přeloženým ve hře a mě to hned nenapadlo. Podobných situací jsem zažil více a někdy jsem se tak zasekl, když jsem třeba nemohl někoho najít, že jsem úkol úplně vzdal.  

V některých vzácných případech jsem zase objevil události, o nichž jsem se v návodu vůbec nedočetl. A asi dvakrát se objevil bug znemožňující v postupu úkolem, ale to je jen moje spekulace (hromský úkol pro tajemného ředitele, který si mě předvolal, ale když jsem přišel, tak mě hned vyhodil pryč a snížil mi skóre). Jinak jsou si úkoly trochu podobné (zvláště s nalézáním věcí), ale je fakt, že celá řada jich vyžaduje poměrně velkou intervenci a úsilí (vyslýchání svědků v případě zlodějiny, získání autogramu od celebrity, focení účesů NPC postav apod.), jindy je to hned (třeba odnést zraněnou atletku v náručí na ošetřovnu, něco doručit jiné postavě stojící opodál, doprovodit slečnu na nádraží, spřátelit si psa…). No a taky se nesmí zapomínat na komunikaci s děvčaty přes e-mail a potvrzovat jim účast na navrhovaných setkáních třeba s výletem na místní pláž, na rozhlednu, stonehenge, do krystalové jeskyně, do města na zmrzku a podobně.  

Celkem mi však vadilo neustálé prázdné tlachání o ničem. Holky tady většinou řeší jen samé hlouposti a rády se škádlí, ale informačně mě to unavovalo a časově vytěžovalo. Moje herní doba se proto slušně natáhla z udávaných 20 hodin na 60, a to jsem občas i přeskakoval dialogy, když jsem viděl, že to nikam nevede, a i přesto ta moje překládací apka v mobilu někdy po úmorném snažení spadla. Byl jsem proto rád, když jsem se dostal konečně k závěru hry a ve chvíli, kdy začaly titulky, jsem si velmi oddechl.
Vůbec je ta hra o dost delší, než by podle mě měla být, asi tak o třetinu. Po prvním herním měsíci (červenec) nastanou pravé prázdniny a Anachi musí (no, vlastně nemusí, ale já měl pocit, že by měl) chodit na pravidelné brigády do města a celkově je ten uvolněnější režim v druhém měsíci takový nadbytečný, celý ten jeden měsíc bych vyškrtl. A taky je docela blbost to focení holčičích kalhotek během plížení nebo ve zpomalených záběrech při  klouzání po zemi. Relativně vzato zajímavá mechanika, ovšem bez jakéhokoli dopadu na výsledky a ani se toho netýká žádný úkol, takže její existenci moc nechápu. Asi si to tam vložil ze srandy nějaký japonský zvrhlík z týmu (k čemu se ještě dostanu díky výzvě?), haha. Taky je to teda patrně důvod, proč hra nevyšla mimo Japonsko.  

Inu jsem rád, že to mám za sebou. Hrál jsem na emulátoru PS3. Bylo to velmi náročné na pozornost, mnohokrát jsem opakoval, něco někde hledal a pátral po potenciálních událostech, ale podařilo se mi hrou projít až do zdárného konce, za což jsem na sebe hrdý.
Srdíčko jsem nakonec dokázal vykouzlit u Megumi, Tamaki a Yayoi, a ačkoliv mi to s žádnou zcela nevyšlo, považuju to i tak za úspěch a zažil jsem toho s nimi poměrně dost během těch slunečných měsíců strávených na ostrově. Veselá bezstarostná hudba i atmosféra, pobíhání po škole a různých klubovnách mi časem možná bude chybět, časované úkoly a pozdější repetitivnost nikoliv. Věk teenagera už mám bohužel za sebou, nicméně bylo fajn zažít zkušenost střední školy v prostředí země vycházejícího Slunce. Hru nikomu nedoporučuji, ledaže by se chtěl prokousávat tunami japonského textu.