Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS5 75
Kena klame tělem jako taková roztomilá dětská hračka, která však uvnitř nemá měkkou výplň, ale pěkně tvrdý kámen. Vizuálně nádherná akční adventura s logickými hádankami a bossfighty, které si v některých případech nezadají s těmi z regulerních soulsovek. A to prosím není nadsázka. 

Pocitově a vizuálně mi hra nejvíc připomíná mix Enslaved: Oddysey to the West s moderní Zeldou s jemnou, kosmetickou příměsí God of War nebo Elden Ringu. A přesto hra dokáže působit jako originální, téměř až autorské dílo (kterým ve skutečnosti opravdu částečně je), což je po řadě remaků, remasterů, x-tých pokračovaní téhož a opakování stále stejných mustrů mimořádně osvěžující. Je to také hra, u které se vyplatí nevědět o ní nic předem, protože objevovaní, a to i herních prvků a mechanik, je jeden z nejzábavnějěích aspektů tohoto díla od malého studia Ember Lab. 

A i když hra vypadá jako stvořená pro děti, představuje výzvu i pro dospělého hráče. V nebojové adventurní části za to mohou především některé hádanky, u kterých se bez nápovědy nebo náhody dá snadno zakysnout. V uvozovkách zásluhu na tom má obecná vlastnost hry, totiž že příliš věcí nevysvětluje a nechává jejich objevení na hráči. Což je trochu dvojsečná zbraň, která vyžaduje citlivý gamedesign a trefení té správné míry. Kena balancuje na její hraně, a to jsem záměrně benevolentní. Na rozdíl od zmíněného God of War nebo třeba nového Horizonu se nedočkáte žádné nápovědy, hintu, samomluvy hlavní hrdinky nebo jakéhokoliv stébla, obvyklého (ale často přehnaného) v moderních hrách. Odměnou za frustraci je pak samozřejmě pocit zadostiučinění, cesta k němu však může být občas hodně trnitá. Ve hře se dokonce vyskytne nepřítel, kterého nelze zasáhnout jinak, než jedním speciálním pohybem, který vám ale hra představí pro jiný účel a na jeho bojové využití tak musíte přijít sami. Docela nevídané. 

Pokud jde o souboje, tak zatímco ty řadové jsou standardem a užijete si jak útoků na blízko, tak i na dálku mým oblíbeným lukem; úskoků, využívání štítů a pro fajnšmekry i parírování, tak bossfighty jsou kapitola sama pro sebe. Ty pozdější včetně finálního jsou i na střední obtížnost srovnatelné s některými bossy z Elden Ring a jakkoliv jsem všechny soulsovky dohrál a v nich takovou výzvu očekávám, přijímám a oceňuji, tak v kontextu "relaxační" Keny mi to přišlo trochu přehnané. Stejně jako jejich počet, kdy ve své závěrečné třetině se hra zvrhne v kombinací prostorové plošinovky a už trochu otravných soubojů s bossy. Zážitku nepomáhá ani to, že při úmrtí musíte často opakovat poměrně dlouhou pasáž nebo souboje předcházející samotnému bossfightu.

V čem hra exceluje jsou nápady, hrátky s prostorem a fyzikou, výtečná a ve výsledku zábavná integrace skákacích pasáží a vůbec celková roztomilost jak světa, jak i hlavní hrdinky a jejích mrňavých pomocníků. 

A i když jde o hru relativně krátkou, přesto mi přišla o kousek delší, než by být měla. Svůj podíl na tom měla čistě psychologická skutečnost, že jsem jeden bossfight považoval už za ten finální, aby se po něm otevřela ještě celá závěrečná část, do které jsem vstupoval již poněkud unaven, s cílem dohrát hru co nejdříve. 

Pokud by byla hra trochu lépe vybalancovaná a gradovala lépe zvoleným tempem, mohla to být pecka téměř bez výhrad. Ale i tak stojí Kena: Bridge of Spirits za zahrání a jednoznačné doporučení.
+12
  • PC 70
Za takové klamání tělem by Keňa zasloužila po čuni. Tváří se totiž jako roztomiloučká ťuťuňuňu pohádka spíš pro mladší publikum, a přitom se hraje jako kostrbatý Tomb Raider říznutý kostrbatou soulsovkou.

A tahle disparita je suverénně protkána naprosto každým aspektem hry. Kontaktní souboje jsou většinově nezáživné a částečně nedomrlé (skutečnost, že hrdinka se s tvrdým úderem posune k nepříteli jen tehdy, kdy daný úder následuje v combu úder lehký, a jinak jen tak nehnutě máchne na místě, je prostě designérský pšouk), ale souběžně si žádají hodně přesné časování manévrů jako uskakování a parry. Přitom střelba z luku je velice příjemná a uspokojivá. Apropos, kontaktní souboje umí být nefalšovaně obtížné, ale souběžně hra obsahuje i řadu zlehčováků, jako automatické zpomalení času při zamíření lukem při skoku. Kontaktní souboje jsou vetšinově meh, ale souběžně hra obsahuje řadu velmi povedených bossů. Apropos, ten poslední je větší záhul než v lecjaké legitimní soulsovce.

Hra skrývá kvanta sběratelných blbostí, mnohé z nichž jsou skryty opravdu tuze důmyslně, přičemž dopad na hratelnost má jen jedna - rot, zdejší cuteness overload. Je jich v tom přesně 100, a množstevně jsou rozděleni do pěti chunků, kdy každý jednotlivý chunk hráči poskytne jednu extra rot akci, které pak honosně využije při soubojích. Poslední chunk si ale žádá 35 kusů, čehož člověk může dosáhnout až těsně před koncem hry, takže pátou rotoakci si stejně neužije. Člověk by docela i čekal, že nalezení celé stovky ovlivní i příběh, resp. jeho ukončení, ale ani prd. Dále může hráč sbírat pro jednotlivé roty čapky, peňonze na nákup oných čapek, a následně si nikdy při samotném hraní kterékoliv čapky reálně všimnout. V neposlední řadě to samozřejmě má i - vpravdě opravdu prostoduchý - upgrade systém, v rámci kterého se můžete těšit na celý pompézní tucet abilit a vylepšení, mezi kterými navzdory jejich nízkému počtu zpozorujete hned několik naprosto zbytečných.

Příběh samotný to isté - výprava je striktně povrchní, připomínající nejeden slabý animák opravdu pro ty nejmenší, a přitom tématicky je ta hra regulérně temná.

Tak vám nevím, jestli to takhle vědátoři ze Žhavé Laborky neudělali schválně. Protože jo, je z toho cítit jistý amatérismus typický pro herní debuty, jo je z toho na míle poznat, že tahle banda měla s herní tvorbou zkušenosti nulové, ale za to s tou filmovou více než adekvátní. Ale zároveň je ta hra o to divnější, a o to větší popud o ní mluvit, protože navzdory všem problémům, které jsem s tím měl, jsem se na každou hrací sešn těšil, a přestože navýsost nedokonalý, je to debut pořád velice působivý. Ale taky jsem možná jen triggered tím, že zrovna v takové roztomiloučké ťuťuňuňu hříčce jsem si posledního bosse musel rozdělit na dva herní dny, protože po prvních pěti neúspěšných pokusech byl rage quit. Není to tak dávno, co mi nevadily mozoly z tří hodin soustavné snahy zabít posledního zlosyna v Sekiru, ale interaktivní pixarovka ze mě vyždímá rage quit.

Pro: Působivý vizuál, v čele s krásnými animacemi; hratelnost sice často neohrabaná, ale stále chytlavá a návyková; je hodně fajn mít fakt poctivý herní animák

Proti: Ta hratelnost je fakt až moc často neohrabaná; tvůrci jsou buď géniové a udělali to schválně, anebo je to jenom prostě nedomrle nevyrovnaný na rovině forma vs obsah

+27 +28 −1