Za takové klamání tělem by Keňa zasloužila po čuni. Tváří se totiž jako roztomiloučká ťuťuňuňu pohádka spíš pro mladší publikum, a přitom se hraje jako kostrbatý Tomb Raider říznutý kostrbatou soulsovkou.

A tahle disparita je suverénně protkána naprosto každým aspektem hry. Kontaktní souboje jsou většinově nezáživné a částečně nedomrlé (skutečnost, že hrdinka se s tvrdým úderem posune k nepříteli jen tehdy, kdy daný úder následuje v combu úder lehký, a jinak jen tak nehnutě máchne na místě, je prostě designérský pšouk), ale souběžně si žádají hodně přesné časování manévrů jako uskakování a parry. Přitom střelba z luku je velice příjemná a uspokojivá. Apropos, kontaktní souboje umí být nefalšovaně obtížné, ale souběžně hra obsahuje i řadu zlehčováků, jako automatické zpomalení času při zamíření lukem při skoku. Kontaktní souboje jsou vetšinově meh, ale souběžně hra obsahuje řadu velmi povedených bossů. Apropos, ten poslední je větší záhul než v lecjaké legitimní soulsovce.

Hra skrývá kvanta sběratelných blbostí, mnohé z nichž jsou skryty opravdu tuze důmyslně, přičemž dopad na hratelnost má jen jedna - rot, zdejší cuteness overload. Je jich v tom přesně 100, a množstevně jsou rozděleni do pěti chunků, kdy každý jednotlivý chunk hráči poskytne jednu extra rot akci, které pak honosně využije při soubojích. Poslední chunk si ale žádá 35 kusů, čehož člověk může dosáhnout až těsně před koncem hry, takže pátou rotoakci si stejně neužije. Člověk by docela i čekal, že nalezení celé stovky ovlivní i příběh, resp. jeho ukončení, ale ani prd. Dále může hráč sbírat pro jednotlivé roty čapky, peňonze na nákup oných čapek, a následně si nikdy při samotném hraní kterékoliv čapky reálně všimnout. V neposlední řadě to samozřejmě má i - vpravdě opravdu prostoduchý - upgrade systém, v rámci kterého se můžete těšit na celý pompézní tucet abilit a vylepšení, mezi kterými navzdory jejich nízkému počtu zpozorujete hned několik naprosto zbytečných.

Příběh samotný to isté - výprava je striktně povrchní, připomínající nejeden slabý animák opravdu pro ty nejmenší, a přitom tématicky je ta hra regulérně temná.

Tak vám nevím, jestli to takhle vědátoři ze Žhavé Laborky neudělali schválně. Protože jo, je z toho cítit jistý amatérismus typický pro herní debuty, jo je z toho na míle poznat, že tahle banda měla s herní tvorbou zkušenosti nulové, ale za to s tou filmovou více než adekvátní. Ale zároveň je ta hra o to divnější, a o to větší popud o ní mluvit, protože navzdory všem problémům, které jsem s tím měl, jsem se na každou hrací sešn těšil, a přestože navýsost nedokonalý, je to debut pořád velice působivý. Ale taky jsem možná jen triggered tím, že zrovna v takové roztomiloučké ťuťuňuňu hříčce jsem si posledního bosse musel rozdělit na dva herní dny, protože po prvních pěti neúspěšných pokusech byl rage quit. Není to tak dávno, co mi nevadily mozoly z tří hodin soustavné snahy zabít posledního zlosyna v Sekiru, ale interaktivní pixarovka ze mě vyždímá rage quit.