Kena klame tělem jako taková roztomilá dětská hračka, která však uvnitř nemá měkkou výplň, ale pěkně tvrdý kámen. Vizuálně nádherná akční adventura s logickými hádankami a bossfighty, které si v některých případech nezadají s těmi z regulerních soulsovek. A to prosím není nadsázka.
Pocitově a vizuálně mi hra nejvíc připomíná mix Enslaved: Oddysey to the West s moderní Zeldou s jemnou, kosmetickou příměsí God of War nebo Elden Ringu. A přesto hra dokáže působit jako originální, téměř až autorské dílo (kterým ve skutečnosti opravdu částečně je), což je po řadě remaků, remasterů, x-tých pokračovaní téhož a opakování stále stejných mustrů mimořádně osvěžující. Je to také hra, u které se vyplatí nevědět o ní nic předem, protože objevovaní, a to i herních prvků a mechanik, je jeden z nejzábavnějěích aspektů tohoto díla od malého studia Ember Lab.
A i když hra vypadá jako stvořená pro děti, představuje výzvu i pro dospělého hráče. V nebojové adventurní části za to mohou především některé hádanky, u kterých se bez nápovědy nebo náhody dá snadno zakysnout. V uvozovkách zásluhu na tom má obecná vlastnost hry, totiž že příliš věcí nevysvětluje a nechává jejich objevení na hráči. Což je trochu dvojsečná zbraň, která vyžaduje citlivý gamedesign a trefení té správné míry. Kena balancuje na její hraně, a to jsem záměrně benevolentní. Na rozdíl od zmíněného God of War nebo třeba nového Horizonu se nedočkáte žádné nápovědy, hintu, samomluvy hlavní hrdinky nebo jakéhokoliv stébla, obvyklého (ale často přehnaného) v moderních hrách. Odměnou za frustraci je pak samozřejmě pocit zadostiučinění, cesta k němu však může být občas hodně trnitá. Ve hře se dokonce vyskytne nepřítel, kterého nelze zasáhnout jinak, než jedním speciálním pohybem, který vám ale hra představí pro jiný účel a na jeho bojové využití tak musíte přijít sami. Docela nevídané.
Pokud jde o souboje, tak zatímco ty řadové jsou standardem a užijete si jak útoků na blízko, tak i na dálku mým oblíbeným lukem; úskoků, využívání štítů a pro fajnšmekry i parírování, tak bossfighty jsou kapitola sama pro sebe. Ty pozdější včetně finálního jsou i na střední obtížnost srovnatelné s některými bossy z Elden Ring a jakkoliv jsem všechny soulsovky dohrál a v nich takovou výzvu očekávám, přijímám a oceňuji, tak v kontextu "relaxační" Keny mi to přišlo trochu přehnané. Stejně jako jejich počet, kdy ve své závěrečné třetině se hra zvrhne v kombinací prostorové plošinovky a už trochu otravných soubojů s bossy. Zážitku nepomáhá ani to, že při úmrtí musíte často opakovat poměrně dlouhou pasáž nebo souboje předcházející samotnému bossfightu.
V čem hra exceluje jsou nápady, hrátky s prostorem a fyzikou, výtečná a ve výsledku zábavná integrace skákacích pasáží a vůbec celková roztomilost jak světa, jak i hlavní hrdinky a jejích mrňavých pomocníků.
A i když jde o hru relativně krátkou, přesto mi přišla o kousek delší, než by být měla. Svůj podíl na tom měla čistě psychologická skutečnost, že jsem jeden bossfight považoval už za ten finální, aby se po něm otevřela ještě celá závěrečná část, do které jsem vstupoval již poněkud unaven, s cílem dohrát hru co nejdříve.
Pokud by byla hra trochu lépe vybalancovaná a gradovala lépe zvoleným tempem, mohla to být pecka téměř bez výhrad. Ale i tak stojí Kena: Bridge of Spirits za zahrání a jednoznačné doporučení.
Pocitově a vizuálně mi hra nejvíc připomíná mix Enslaved: Oddysey to the West s moderní Zeldou s jemnou, kosmetickou příměsí God of War nebo Elden Ringu. A přesto hra dokáže působit jako originální, téměř až autorské dílo (kterým ve skutečnosti opravdu částečně je), což je po řadě remaků, remasterů, x-tých pokračovaní téhož a opakování stále stejných mustrů mimořádně osvěžující. Je to také hra, u které se vyplatí nevědět o ní nic předem, protože objevovaní, a to i herních prvků a mechanik, je jeden z nejzábavnějěích aspektů tohoto díla od malého studia Ember Lab.
A i když hra vypadá jako stvořená pro děti, představuje výzvu i pro dospělého hráče. V nebojové adventurní části za to mohou především některé hádanky, u kterých se bez nápovědy nebo náhody dá snadno zakysnout. V uvozovkách zásluhu na tom má obecná vlastnost hry, totiž že příliš věcí nevysvětluje a nechává jejich objevení na hráči. Což je trochu dvojsečná zbraň, která vyžaduje citlivý gamedesign a trefení té správné míry. Kena balancuje na její hraně, a to jsem záměrně benevolentní. Na rozdíl od zmíněného God of War nebo třeba nového Horizonu se nedočkáte žádné nápovědy, hintu, samomluvy hlavní hrdinky nebo jakéhokoliv stébla, obvyklého (ale často přehnaného) v moderních hrách. Odměnou za frustraci je pak samozřejmě pocit zadostiučinění, cesta k němu však může být občas hodně trnitá. Ve hře se dokonce vyskytne nepřítel, kterého nelze zasáhnout jinak, než jedním speciálním pohybem, který vám ale hra představí pro jiný účel a na jeho bojové využití tak musíte přijít sami. Docela nevídané.
Pokud jde o souboje, tak zatímco ty řadové jsou standardem a užijete si jak útoků na blízko, tak i na dálku mým oblíbeným lukem; úskoků, využívání štítů a pro fajnšmekry i parírování, tak bossfighty jsou kapitola sama pro sebe. Ty pozdější včetně finálního jsou i na střední obtížnost srovnatelné s některými bossy z Elden Ring a jakkoliv jsem všechny soulsovky dohrál a v nich takovou výzvu očekávám, přijímám a oceňuji, tak v kontextu "relaxační" Keny mi to přišlo trochu přehnané. Stejně jako jejich počet, kdy ve své závěrečné třetině se hra zvrhne v kombinací prostorové plošinovky a už trochu otravných soubojů s bossy. Zážitku nepomáhá ani to, že při úmrtí musíte často opakovat poměrně dlouhou pasáž nebo souboje předcházející samotnému bossfightu.
V čem hra exceluje jsou nápady, hrátky s prostorem a fyzikou, výtečná a ve výsledku zábavná integrace skákacích pasáží a vůbec celková roztomilost jak světa, jak i hlavní hrdinky a jejích mrňavých pomocníků.
A i když jde o hru relativně krátkou, přesto mi přišla o kousek delší, než by být měla. Svůj podíl na tom měla čistě psychologická skutečnost, že jsem jeden bossfight považoval už za ten finální, aby se po něm otevřela ještě celá závěrečná část, do které jsem vstupoval již poněkud unaven, s cílem dohrát hru co nejdříve.
Pokud by byla hra trochu lépe vybalancovaná a gradovala lépe zvoleným tempem, mohla to být pecka téměř bez výhrad. Ale i tak stojí Kena: Bridge of Spirits za zahrání a jednoznačné doporučení.
HROT