Komentáře

Hellblade je pořádně zvláštní výprava do hlavy člověka, kterému se realita rozpadá před očima. Senua se vydává do světa severské mytologie, aby zachránila duši svého milovaného, jenže mnohem větší boj než s démony svádí sama se sebou. Neustálé hlasy, šeptání a breptání ze všech stran dokážou pěkně lézt na nervy, ale zároveň jsou jedním z hlavních prvků, které vytvářejí tuhle nepříjemně hutnou atmosféru. Audiovizuálně je hra parádní, prostředí má pořádně ponurou atmosféru a některé výjevy jsou skutečně působivé.  

Jenže když se člověk podívá na samotnou hratelnost, žádná velká sláva se nekoná. Většinu času běháte po koridorových lokacích, hledáte runy v okolním prostředí, skládáte obrazce a hledáte cestu dál. Hádanky se sice snaží působit tajemně a nápaditě, ale po čase se z nich stává docela jednotvárná rutina. Souboje jsou navíc až překvapivě jednoduché a žádnou zvláštní výzvu nepředstavují. Útok, úskok, krytí a občas nějaká ta speciální schopnost – nic, z čeho by si člověk sedl na zadek. Hra toho zkrátka moc nenabízí a na nějaké větší herní variace si příliš nepotrpí.   Hellblade tak stojí především na atmosféře, příběhu a psychologickém zážitku.

Pokud čekáte propracovanou akční adventuru s hromadou možností, budete nejspíš zklamaní. Jako temná a audiovizuálně působivá cesta do šílenství ale funguje dobře hlavně zpočátku, jen té skutečné hratelnosti mohlo být podstatně víc a zůstává pocit nevyužitého potenciálu – pokračování vyzkouším – 70 %