Solidor
Kdybych před prvním spuštěním Dysmantle tušil, že mi (téměř) kompletní dohrání zabere 37 hodin, nejspíš bych ani nezačal. Jde totiž o běžný případ herní roztahanosti, kdy množství a propracovanost obsahu nedosahuje propracovanosti a kvalit dostačujících této herní době. Ale začnu postupně.
Začínáte opuštěním bezpečí svého krytu s jediným cílem, tedy opuštěním ostrova plného podivných bytostí. Pak začíná vcelku běžné survivalovské craftění. Zničíte plot, máte prkno. Později sloup elektrického vedení pro zisk kovů a čipů a v závěru přímo bouráte zdi domů. Právě tenhle postup dokáže u hry dlouho udržet. Neustále máte pocit, že se zlepšujete a někam posouváte. Ke konci je shánění některých materiálů docela otrava, nicméně i na to má Dysmantle pár triků ve stylu zrychlení času.
Nezanedbatelnou část tvoří i souboje s nemrtvými. Právě tady se projevuje fakt, že za hrou stojí menší studio. O nějakém systému nemůže být ani řeč, protože izometrické akční souboje zkrátka žádný nedovolí. Smrsknou se tak v pobíhání kolem zombíků a bezduché máchání mačetou, občas doplněné hozením nože/granátu. A vaši sokové činí totéž. Nepomáhá ani nízký počet druhů nepřátel. Bossové jsou zase jenom větší varianty těch běžných.
Ke všemu tu máme i soulslike prvky, protože to je dneska moderní. Odemykáte si ohníčky, u kterých se po smrti znovu objevíte a tím se zároveň oživí zabití nepřátelé (ač tomu lze později zabránit). Podobně i příběh je vyprávěn kryptickým způsobem skrz rádiová hlášení a pár nalezených tabulek. Zbytek si poskládejte sami. Celkově ale nic není extra promyšleno, včetně levelování a následného výběru perků s velmi nevyváženou užitečností.
Všechno by se dalo v klidu odpustit nebýt největšího mínusu hry - mapy. Rozlehlostí je zhruba o polovinu větší, než by bylo zdrávo. Opakující se assety a velice omezená možnost fast travelu dělají z poslední fáze hry roztahanou nudu podmíněnou neustálým probíháním stejných lokací.
Celkově nelze Dysmantle upřít zpočátku návykovou hratelnost. Ovšem postupem času vykoupenou neúměrným pobíhám ve velké, nepříliš zajímavé, mapě.
Začínáte opuštěním bezpečí svého krytu s jediným cílem, tedy opuštěním ostrova plného podivných bytostí. Pak začíná vcelku běžné survivalovské craftění. Zničíte plot, máte prkno. Později sloup elektrického vedení pro zisk kovů a čipů a v závěru přímo bouráte zdi domů. Právě tenhle postup dokáže u hry dlouho udržet. Neustále máte pocit, že se zlepšujete a někam posouváte. Ke konci je shánění některých materiálů docela otrava, nicméně i na to má Dysmantle pár triků ve stylu zrychlení času.
Nezanedbatelnou část tvoří i souboje s nemrtvými. Právě tady se projevuje fakt, že za hrou stojí menší studio. O nějakém systému nemůže být ani řeč, protože izometrické akční souboje zkrátka žádný nedovolí. Smrsknou se tak v pobíhání kolem zombíků a bezduché máchání mačetou, občas doplněné hozením nože/granátu. A vaši sokové činí totéž. Nepomáhá ani nízký počet druhů nepřátel. Bossové jsou zase jenom větší varianty těch běžných.
Ke všemu tu máme i soulslike prvky, protože to je dneska moderní. Odemykáte si ohníčky, u kterých se po smrti znovu objevíte a tím se zároveň oživí zabití nepřátelé (ač tomu lze později zabránit). Podobně i příběh je vyprávěn kryptickým způsobem skrz rádiová hlášení a pár nalezených tabulek. Zbytek si poskládejte sami. Celkově ale nic není extra promyšleno, včetně levelování a následného výběru perků s velmi nevyváženou užitečností.
Všechno by se dalo v klidu odpustit nebýt největšího mínusu hry - mapy. Rozlehlostí je zhruba o polovinu větší, než by bylo zdrávo. Opakující se assety a velice omezená možnost fast travelu dělají z poslední fáze hry roztahanou nudu podmíněnou neustálým probíháním stejných lokací.
Celkově nelze Dysmantle upřít zpočátku návykovou hratelnost. Ovšem postupem času vykoupenou neúměrným pobíhám ve velké, nepříliš zajímavé, mapě.
Divat
Kostěj
Daemon
Kentaky
