Komentáře

Absolutní vítězství hratelnosti.

U Desktop Dungeons jsem postupem času zaznamenal klesající stupeň míry zábavy. DoomRL, jakožto vyšší, respektive tradičnější, forma žánru, se však drží vzestupné křivky. A tak během uplynulého roku byl rogue-like s pro hráče důvěrně známou tematikou u mě prakticky nejspouštěnější hrou na krátké chvíle.

V první řade, polskému autoru se podařilo vystihnou intenzitu původních Doomů, a převést ji do rogue-like žánru, který je spíše známý (u laiků) pro rozvážný postup. Což v kombinaci s nesmrtelnou hudbou Bobbyho Prince tvoří návykový mix, ač jeho struktura se pokus od pokusu zdolání závěrečného patra příliš neliší. Mariňák nebo skaut, brokovnice nebo pistole, styl se drží u většiny případů rychlého průchodu - volba obtížnosti již však razantní dopad má, zvláště na poslední patro zapsané ve vzpomínce na padlého solitéra. Vizuální styl Dereka Yu je po Aquarii známý, a titulu dodává, na Doom, lehce nezvyklý dojem. Svůj účel jako alternace k ASCII plní však důstojně.

Pokud bych měl hodnotit míru zábavy, tak jde o téměř ideální podobu hry. Což z mého pohledu dokazuje i to, že před původní dvojicí série bych dnes upřednostnil právě RL. Řada hodin a desítky pokusů, vše ve výborné podobě a bezproblémové úpravě; jeden ze zákládních zástupců žánru, který by neměl být hráči opomenut.