Komentáře

Zážitek to byl naprosto unikátní, o tom žádná. Zpětně jsem vážně rád, že jsem se k tomu odhodlal, ale stejně tak mě těší, že je Disco Elysium konečně za mnou. Ještě u žádné hry jsem si nepřipadal tolik jako hlupák, To není zrovna emoce, kterou ve hrách vyhledávám. Ale popořadě...

Že jde o desítky hodin dlouhé dobrodružství zcela prosté akce, jsem samozřejmě věděl. Tuny textu pro mě také nejsou a priori překážkou, svého času jsem ostatně u knížek trávil více času než hraním. Sotva pár měsíců zpátky jsem se někomu chvástal, že psané angličtině rozumím prakticky dokonale... z tohoto sebeklamu mne Disco Elysium velmi rychle vyvedlo. Takhle náročné texty v angličtině jsem louskal naposledy na vysoké škole a marně hledám další hru, která by znalost cizího jazyka tak zdatně procvičila (Divinity: Original Sin ?). Prohlášení, že jsem se cítil jako hlupák však nesouvisí ani tak s náročností cizího jazyka jakožto s obsahem rozhovorů samotných.

V Discu se povídá. Hooodně povídá. S kolegy, bizarními obyvateli Martinaise, ale i ve vlastní hlavě. Hra řeší naprosté šílenosti a různé politické teorie se prolínají celou dějovou linkou. Dialogy ač rafinované a umně napsané jsou nezřídka abstraktní, poetické... a často i nesmírně utahané a nudné. Cca po dvanácti hodinách, když se se mnou jal vazoun Measurehead asi dvacet minut probírat rasovou teorii, se dostavila obrovská krize a chybělo vážně málo, abych hru smazal a už se k ní nikdy nevrátil. Unikal mi důvod, proč by mě podobné filozofické úvahy navíc vztažené na smyšlený svět měly bavit. Přišlo mi, že mi význam mnohých myšlenek beznadějně uniká a připadal jsem si víc a víc jako idiot. Hraji převážně večer a jednou jsem u hry naprosto regulérně usnul... Občas je toho tlachání moc a působí paradoxně bezobsažně a zbytečně. Jakoby si autoři scénáře za každou cenu museli honit triko nad tím, jak intelektuální hru nám naservírovali. Dost záleží, do jakých činností se se svým (zpočátku) bezejmenným ztroskotancem zrovna pustíte. Nikdy jsem před spuštěním hry spolehlivě nevěděl, zda se budu následující dvě hodiny skvěle bavit, nebo se strašně nudit. V praxi to bylo tak jedna ku jedné.

Postupně jsem si ale naštěstí zvykl (?), že dokonale nepobírám význam všeho na obrazovce. Navíc když se člověk více držel hlavní příběhové linky, začaly zcela zjevně prosvítat důvody, proč se i zde Disco Elysium těší tak velké oblibě. Svým způsobem ty zdejší devítky i desítky chápu.

Co na hře naopak prakticky bezvýhradně obdivuji je, jak nelineárně se lze do cíle dostat. Hra až na pár kiksů zohledňuje vaše akce a cesta vpřed není jasně daná. Systém úkolů však funguje znamenitě a nikdy se mi nestalo, že bych bezcílně bloudil a nevěděl, kudy kam. Do cíle jsem se například dostal aniž bych našel svoji ztracenou zbraň. Já s tým slezským prasetem Evratem prostě nechtěl nic mít. Párkrát se mi povedlo hodit 1,1 na červený (neopakovatelný) skillcheck s jinak 97% šancí na úspěch a hra moje absolutní selhání vzala smysluplně na vědomí. Cesta vpřed stále existuje, milý detektive, jen se budeš muset víc snažit. Absence akce pro mě nebyla překážkou a ve chvílích, kdy se hra držela více při zemi a nesnažila se do mě nasypat fiktivní zeměpisné údaje či dlouhé úvahy nad podstatou světa, bylo vše až geniální. Chápu, že náplň scénáře je jedním z prvků, které činí Disco Elysium naprosto unikátní, já bych si však hru podobného ražení s citelnějším tahem na branku (a méně komunismu, fašismu, moralismu,...) a užil daleko daleko víc.

Pochvalu si však autoři zaslouží za opět unikátní na nadčasový vizuální styl. Hra působí jako namalovaná olejovými barvami a grafické provedení spolu s výborným soudtrackem vytváří opět naprosto jedinečnou atmosféru. Vypíchnout zaslouží i výborný dabing, který byl přidán s vydáním The Final Cut edice. Bohužel mi nefungoval upgrade na PS5 (nejspíš špatná verze hry), dlouhé nahrávací časy jak zmiňuje internet jsem přesto vůbec neregistroval.

Kvůli tomu, že jsem se u Disca nezřídka ukrutně nudil, nemůžu s klidným svědomím hodnotit jinak než ve žlutých číslech. Na cca pětapadesát hodin v kůži ztroskotance Harryho (či Tequily?) za doprovodu Kima Katsuragiho (chudák musel tak dlouho snášet moje psychopatické výlevy o neodvratném konci světa a méněcennosti žen) přesto jen tak nezapomenu a jejich dobrodružství mi svým způsobem k srdci přirostlo.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 7. Bdím, či spím?:  Dohraj hru, která se alespoň část herní doby odehrává ve snu nebo noční můře. – Hardcore varianta /Hra obsahuje nejméně dvě hratelné snové sekvence./  

Hodnocení na DH v době dohrání: 90 %; 141. hodnotící;  fyzická kopie na disku