adam.kulhanek
Druhé rozšíření Dark Souls 2 nabízí novou oblast schovanou za obřími zamčenými dveřmi, umístěnými tentokrát kousek od primal bonfire v Iron Keepu. Avšak klíč od těchto dveří střeží ne zrovna moc přátelské ohnivé ještěrky v jedné z prvních lokací hry. Po průchodu dveřmi, jízdě výtahem a několika schodech se pak naskýtá nádherný pohled na impozantní věž Brume Tower pokrytou sněhovou pokrývkou? To jsem si teda nejprve myslel. Ve skutečnosti se jedná o hromady spáleného popela.
Hned na začátku je představen mechanismus Smelter Wedge, což je jakýsi rituální klín, kterým je možné zničit Ashen Idol, jakousi modlu obsahující úlomek duše bytosti jménem Nadalia, která posiluje okolní nepřátele a některým dává i nesmrtelnost. Tyto Idoly se vyskytují v několika exemplářích různě po tomto světě. A jeho design se celkem povedl, je zde systém výtahů, který hráče dopraví z vrcholu věže až do jeho centra, kde na něj čeká hlavní boss. V závějích popela se pak skrývají nejrůznější monstra, která není zase tak snadné porazit i se zkušenější postavou. Zákeřný červený fantom se pak zase po chvíli běží schovat k Idolu, aby si mě vychutnal společně s hromadou nabuffovaných nepřátel. Prostě "paráda", kterou mám na Dark Souls rád.
Ale paráda končí, jakmile dojde na souboje s bossy. Ten hlavní, Fume Knight, je jedním z nejtěžších bossů z celé hry a jeho druhá fáze mi dala opravdu hodně zabrat. Obzvláště, když jsem vyčerpal všechny dostupné Smelter Wedge, takže zbylý Idol stojící poblíž arény pak bosse ještě léčil. Děkuji pěkně. Druhý, již nepovinný boss, Sir Alonne nebyl o nic lehčí a to jsem se ještě musel k němu probojovat přes hordu jeho rytířů. Zde poprvé jsem byl rád za mechanismus DS2, kdy se po určitém počtu zabití nepřátelé přestávají oživovat. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak Blue Smelter, který si mě mazal na chleba úplně stejně, jako ti předchozí dva.
Stálo to za to? Za mě určitě ano, náročnost boss fightů je tu prakticky na nejvyšší možné hladině, ale ten pocit vítězství při jejich porážce opět stojí za to. A o tom to hlavně je.
Hned na začátku je představen mechanismus Smelter Wedge, což je jakýsi rituální klín, kterým je možné zničit Ashen Idol, jakousi modlu obsahující úlomek duše bytosti jménem Nadalia, která posiluje okolní nepřátele a některým dává i nesmrtelnost. Tyto Idoly se vyskytují v několika exemplářích různě po tomto světě. A jeho design se celkem povedl, je zde systém výtahů, který hráče dopraví z vrcholu věže až do jeho centra, kde na něj čeká hlavní boss. V závějích popela se pak skrývají nejrůznější monstra, která není zase tak snadné porazit i se zkušenější postavou. Zákeřný červený fantom se pak zase po chvíli běží schovat k Idolu, aby si mě vychutnal společně s hromadou nabuffovaných nepřátel. Prostě "paráda", kterou mám na Dark Souls rád.
Ale paráda končí, jakmile dojde na souboje s bossy. Ten hlavní, Fume Knight, je jedním z nejtěžších bossů z celé hry a jeho druhá fáze mi dala opravdu hodně zabrat. Obzvláště, když jsem vyčerpal všechny dostupné Smelter Wedge, takže zbylý Idol stojící poblíž arény pak bosse ještě léčil. Děkuji pěkně. Druhý, již nepovinný boss, Sir Alonne nebyl o nic lehčí a to jsem se ještě musel k němu probojovat přes hordu jeho rytířů. Zde poprvé jsem byl rád za mechanismus DS2, kdy se po určitém počtu zabití nepřátelé přestávají oživovat. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak Blue Smelter, který si mě mazal na chleba úplně stejně, jako ti předchozí dva.
Stálo to za to? Za mě určitě ano, náročnost boss fightů je tu prakticky na nejvyšší možné hladině, ale ten pocit vítězství při jejich porážce opět stojí za to. A o tom to hlavně je.
S4TW
DosRatas
Lynch
RupertVomacka
