Komentáře

Díl, kterého jsem se bál stejně tak moc, jako jsem se na něj těšil. Vždyť miluju Paříž, mám rád francouzskou historii, v zemi Galského kohouta jsem byl a jednou bych se tam rád podíval zase - ale těch zpráv o tragickém stavu hry v době jejího vzniku mám v hlavě dodneška hodně. Naštěstí to taková technická hrůza rozhodně není.

Naopak, když jsem se poprvé rozkoukal po slavné metropoli, zrak mi přecházel. Ten skok mezi generacemi konzolí bere dech. Zatímco stejně starý Rogue byl (nejen) po grafické stránce jen přívažek staré doby, Unity je nádherná. Bez přehánění jde o jednu z nejkrásnějších her, co jsem kdy hrál. Ty davy revolucionářů na ulici, tréninkové tábory vojáků, překrásné parky, blyštivé Versailles. Tohle je Paříž, ta patronka lásky, co dnes do noci svítí a já v ní ochotně trávil desítky hodin, abych z ní vyzobával všechny aktivity. A pak trochu méně. A pak vůbec.

Graficky je totiž všechno, po letech opravování, v nejlepším pořádku. Chyby se ale vymýtit nepodařilo, což sice v tak rozsáhlém a detailním městě chápu, ale hratelnost dostala pořádných pár ran do zátylku. Pár sběratelských aktivit je když ne blokovaných, tak alespoň komplikovaných (hledání obrazců na zdech se mi nepodařilo dokončit, protože Arno před jedním stál a odmítal ho rozluštit, nepomohlo ani načtení hry, to samé se mi dělo i u detektivních případů, jinak velmi originálního nápadu).

Mrzí mě to i z toho důvodu, že mi to vzalo veškerou chuť do dokončování Paris Stories. Ty mě totiž chvílemi bavily ještě více, než hlavní kampaň. Ne snad, že by Arnův příběh nebyl dobrý. Ze začátku sice předhodí hromadu postav a motivace jim přidá až v polovině příběhu, ale krásný vztah s Élise je jako vystřižený z románu od Dumase a dal bych mu s radostí přednost na úkor už trochu omšelých intrik v jednotce hašašínů i vzájemných třenic s templáři. Stories se ale věnují jakémukoli příběhu z tehdejší doby, který jste kdy četli nebo o něm slyšeli. Narážky na Tři mušketýry, Kámen mudrců, Bídníky, Napoleona, Markýze de Sade i Cartouche. O všech se mluví, nebo se někteří z nich i objeví a vy jim ochotně pomáháte v oblasti osobních eskapád. Takových odboček je tu padesát a já jsem se dlouho snažil je dokončit všechny. Nakonec jsem se zasekl někde na čtyřiceti, konkrétně u již několikáté "sabotáže", tentokráte telegrafních věží. Ve chvíli, kdy jsem po hodině a půl měl zlikvidované tři ze čtyř a hra mi uprostřed poslední části malým písmem obligátně sdělila "Mission Failed", aniž bych zrovna v tu chvíli cokoli zvojtil a já měl rutinní úkol opakovat celý znovu, řekl jsem si, že to nepotřebuju, tím spíš, že mise zasazením nejatraktivnější už jsem měl splněné.

Co tak s tebou, Unity? Není to nejlepší díl, ale pro mě osobně vede jak nad Rogue, tak klidně i nad třetím dílem a jakkoli je Arno z velké části kombinace Edwarda a Ezia, nevadí to, protože oba byli sympaťáci z největších. Nikdy se to nestane, ale pokud by se někdy někde právě pan Dorian objevil jako vedlejší postava, uvítal bych ho. Kdo měl kdy rád knihy od Huga, Dumase staršího i mladšího nebo třeba Příběh dvou měst od Dickense, neváhejte a projděte městskou branou. O moc autentičtější to nebude.

P.S.: Vytrhávání z animu mě díl od dílu baví méně. Linka v současnosti je v tuto chvíli mrtvá a nemá smysl se opakovaně zaplétat do všech bohů, planet a mudrců. Nicméně chvíle, kdy se přede mnou objevila Eiffelova věž s nacisty, letadly a vzducholodí, považuji za jednu z nejvelkolepějších v rámci celé značky a to je co říct.