Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS4 50
Se sérií Assassin's Creed mě pojí velký kus mé hráčské minulosti. Tehdy v pubertě, když jsem hrál druhý díl na Xboxu 360, začínal jsem si tu vskutku jedinečnou a rozmáchlou (tenkrát ale ještě ne) sérii zamilovávat. Ubisoft uhodili hřebíček přesně na hlavičku, když se rozhodli po zvláštním prvním dílu (působící spíš jak nějaké technické demo), posunout sérii do jiného časového období a do bot jiného asasína. Najednou jakoby se jim před očima otevřel svět plný možností, svět propojující fikci s historií, svět barev a lidských osudů. Nabídli nám nahlédnout na pravidla a historii vlastního fikčního světa jako do učebnice. Tenkrát mě to neskutečně chytlo. Eziova cesta životem. Práce s hráčovými emocemi, kterou nevidíme tak úplně každý den.

Nyní se nacházíme v roce 2020, pominula doba mého skalního fandovství, kterým jsem tady oplýval v mém komentáři na Syndicate, který jsem smazal. Teď jsem si šel zahrát hru jako někdo jiný. Můj pohled na umění se změnil, a s tím i pohled na herní umění. Před nějakou dobou mě zmlsala taková "maličká" hra zvaná The Last of Us Part II. Nějak záhadně na mě promluvila, a připomněla mi, jaké emoce a pocity ve mně dokáže videohra vyvolat, a že to jde. Vím že každý takovýto digitální počin je zcela jiný, jiný autorský, řemeslný a technický otisk, ale u hraní tohohle díla, již devátého hlavního chodu od gigantického Ubisoftu, vidím, jak dokážou být velké vysokorozpočtové produkce, u kterých vím že to umí i líp, stále pozadu, a zdržovat se jen toho povrchního.

V mnohém se bohužel nabízí srovnání s minulým dílem Unity, v něčem se bohužel rozchází. Tady mi to přijde bohužel jako výplňovka. Celá hra. Po ultra-mega očekávaném předchozím díle, tady tvůrci jakoby polevili. Nějak se stalo, že Ubisoft začal těžce flákat příběh, a to bych řekl, že už během tvorby Unity. Tady je vlastně vidět názorný příklad toho, že když tam není žádný drajv, žádný nápad, žádný hnací motor, je vám to celé tak nějak ukradené, pak to člověka nebaví. Tady pro mě moc neplatí, že aspoň hratelnost by mohla být zábavná, i když šlo vše v příběhu do kopru. To jde ruku v ruce. Ty mise v starších Eziových dílech, v Black Flag, nebo by se dokonce něco našlo i v díle třetím, nebyly bůhví jak oběvné. Samotné mise v hlavním příběhu vlastně nebyly nikdy v této dnes už legendární sérii ten hnací motor. To byl příběh, postavy a oběvování jejich příběhů, emoce. Tady to spadlo. Stejně jako v Unity.

Jak jsem psal, Unity bylo očekávané, a taky podle toho vypadalo. A nebylo to jen z grafického hlediska, kdy se tvůrci snažili vytřískat z tenkrát nové generace konzolí snad úplně vše. Kromě teda technického bordelu, hráči zároveň dostali opravdu pěknou hru. Které se možná ještě o rok novější Syndicate ne úplně vyrovnal. Oni se tvůrci rozhodli zprostředkovat hráčům exkurzi do tehdy revoluční Paříže a přijde mi, že tak stejně to je i tady. Možná o něco méně, ale je. Příběh samotné hry, válka asasínů a templářů, a všechny ty postavy, kterých se to týká, už hrají druhé housle. Ubisoft si čím dál více uvědomoval, že hráčům dají nejvíce právě té exkurze, té prohlídky historií. A zapomněl, že se tady vypráví příběh nějakých postav, které mají nějaký svůj vývoj a nějakou svoji historii. Postavy a jejich příběhy jsou tady na pozadí historických okolností. Ne naopak. Historie tehdejší doby není jenom pozadí podřízující se postavám a fiktivním příběhům. Což je nemilé. Unity se v rámci narativu ale přecejen snažil, nabídnul nám trochu ambicióznější příběh s ambivalentnějšími postavami. Vskutku osvěžující příběh, který svým velikášstvím pokračoval ve výpravných šlépějích, u čehož jsme byli zvyklí z minula. Klasicky to Ubisoft upekl jen způlky, a tak to celé působilo nedostatečně, nedodělaně. To stejné je ovšem tady, s tou vyjímkou, že už se ani nesnažili o žádné osvěžení. Postupné dobývání Londýna z područí templářů je ten nejobyčejnější příběh, který jsme v těch hlavních AC hrách dostali. Bez inovace, bez nápadu. Klasický černobílý pohled na všechny zúčastněné postavy. Plus ty historické tady plní opět účel jen jakéhosi drobného životopisného medailonku s žádnou skutečnou vahou pro příběh hlavních dvou postav. Celý děj působí jako jedna epizoda seriálu, ne celá série, nebo celovečerák. Žánrově je to k tomu ještě velmi odlehčené, postavy jsou archetypální a karikaturní a celé se to nebere vážně. Přitom na poli té základní dějové kostry se to tváří bůhvíjak velkolepě, kdy tady máme co dočinění s templářským vůdcem majícím obrovský vliv na celé město. V praxi to ale nevidíme. Jak jsem psal, minulé díly nebyli jednotlivými aktivitami kdovíjak objevné, ale jde o to, při jaké příležitosti to bylo, jestli jsme s Eziem navštěvovali jeho milou ve vedlejších misích v Brotherhoodu, nebo že jsme pomáhali Connorovi s jeho komunitou přátel v ACIII. Šlo o to jak nás to sblížilo s tím fiktivním životem na obrazovce před námi. Nic z toho tu nenajdete.

V jednom komentáři jsem psal o tom, jak je důležitý detail. Tady na něho není žádný důraz. Málo animací postav, příběhové cutscény tady jsou tipnuty vždycky velmi rychle, vedlejší úkoly mi přišli úplně zbytečné. Herní náplň v podobě obsazování jednotlivých čtvrtí je stereotypní a vlastně celá hra se skládá z více méně toho samého pořád dokola. Běž tam, ukradni tohle, zabij tyhle a uteč, hotovo. Takhle vypadá tzv. nastavovaná kaše přátelé. Nemluvě o tom, jak je to furt technicky nevyvážené, kdy se postavy divně hýbou, hlavní postavě všechno trvá, parkour je krkolomný a člověk u něho má někdy pocit, že pohyb protagonisty nemá pod kontrolou, nemluvě o odebrání tlačítka na skok.

Abych jen neházel hnojem, Syndicate je pořád celkem obstojná hra. Jako základní řemeslo to jakž takž funguje. Mě si hlavně hra obmotala na to na první pohled nejméně zajímavější a to sbírání předmětů. Jsem asi fakt celkem ujetý na to všechno posbírat. Jinak se tady daří to, na co byl očividně kladen důraz, vcítění se do historického města a období. Viktoriánský Londýn je fakt hezký a opět se Ubisoftu podařilo dosáhnou zcela jiného feelingu než v předešlých dílech, takže každý AC díl působí jinak, sálá z něho jiná atmosféra. Pak tady vlastně stále platí to, co jsem už zmiňoval na začátku, tvůrcům tady funguje pořád to nahlížení do jejich obsáhlé učebnice, a když už ne v praxi, tak aspoň prostřednictvím textů v databázi. Fakta i fikce jsou tady poutavě rozepsány a velmi dobře zkombinovány. Takže se musíme aspoň uspokojit z nějakého toho loru z textů a nahrávek ze současnosti. Kromě tohohle je tady příběh moderní doby vypravován v pár záběrech skrz nějaké drony či co, a opět se ukázalo, jak nedomyšlený celý tento narativ s linkou ze současnosti je. A to mě tato linka ve starších dílech nevadila, dokonce někdy i zajímala a bavila, záleží totiž na tom, v jaké formě se k nám dostane. Jestli se skutečně můžeme nějak pohybovat a objevovat okolí, nebo je to zpracováno jako tady, nebo jako v Unity, čili úplně zbytečně.
+16
  • PS4 20
Já mám rád sérii Assassin's Creed, jsem fanboy a o to víc jsem se spálil hraním tohoto titulu. Samozřejmě vidím prvky které se v těch hrách objevují pořád dokola, ALE vždycky jsem byl ochoten to odpustit když byl dobře napsaný příběh. A tu je první kámen úrazu, příběh a hlavní postavy je to nejslabší v sérii (normálně i Connor v AC III mě bavil víc). Můžete mi vysvětlit k čemu byli v této hře 2 hlavní postavy když si to člověk většinu času může hrát za koho chce? Tohle působí tak, že se tvůrci chtěli zavděčit všem a tak tam prostě dali 2 postavy bez charakteru. Paradoxní je že jediná dobrá postava je hlavní záporák kterého se nám bohužel dostane tragicky málo.

Co krom postav táhlo sérii AC byl příběh, který tady působí vůbec nejrepetivněji v sérii, tak nudné hlavní úkoly (a hlavně odfláknuté vedlejší mise) jsem dlouhou dobu neviděl. Postavy přijdou jen tak na scénu a prostě si řeknou teď jdeme do Londýna a všechny zabijeme a ovládneme! Ne, tohle je hodně laciné, nejsmutnější na tom je že příběh stejně končí, nemáme žádný dobrý pocit po dohrání.

Grafika je krásná, o tom žádná. Ale teda tak neskutečné problémy při jízdě kočárem jsem neměl ani během hraní Unity (na PC). Vývojáři se nepoučili z přehnaně prázdného Unity a opět je to líbezně vypadající, jenže když se tomu dostanete pod kůži zjistíte že tam vůbec nic není, permanentně špinavý Londýn mě prostě nezaujal.

Po dohrání musím konstatovat, že tohle je neskutečně slabá hra po všech stránkách že jí nemůžu doporučit ani fanouškům série, buď se Ubisoft do budoucna vzchopí nebo se můžeme s Assassíny rozloučit.

Pro: Dobrý stealth, hezká grafika

Proti: Špatný příběh, nudné hlavní i vedlejší postavy, ježdění kočárem, malý arzenál výběru zbraní

+10 +13 −3
  • PS4 80
Překvapivě mám podobné dojmy jako po dohrání Unity. Úvodní nadšení a šmejdění po každém koutku Londýna následovala závislost, kdy chci dosbírat každou myslitelnou sbírku - až po vystřízlivění, kdy mě mrzí, že perfektní hra byla docela blízko, ale ve finále bohužel stále daleko.

Londýn mám rád a jeho Viktoriánskou podobu a dobu nejvíce. Vylézt v kůži novodobého hašašína (nebo ještě lépe hašašínky, ale o tom až později) na střechy všech známých památek a historicky významných míst jsem si dlouho přál a vzhledem k pověsti nevydařeného a do série nedobře zapadajícího přírůstku jsem takový zážitek stejně dlouho odkládal. A byla to škoda. Vždyť do děje mě hra hodí po hlavě, do Evie se nejde zamilovat a všechny příběhové mise jsou až filmového rázu. Památek, které se člověku vryly při návštěvě anglické chlouby do hlavy, je nespočet a jak už je v sérii dobrým zvykem, působí autentickým a až hmatatelným dojmem. I když to nebylo zdaleka moje první rodeo s cechem zabijáků, pokaždé je úvod stejný. Chci odhalit všechny aktivity, chci vyšplhat na každý bod, ze kterého se dá velkolepě seskočit do slámy nebo vody, chci se podívat za nejbližší zatáčku. Syndikát v tomhle není výjimkou a dokonce v tomhle ohledu překonává předchozí dva díly, Rogue a Unity. Je zkrátka fotogeničtější, i když ne nutně životnější. A má Evie. Jak já se do vychytralé, mrštné a přitom nenápadné hrdinky zakoukal, to bych nečekal. Každá sekvence s ní tak byla za odměnu. Ne snad že by ty s jejím bratrem byly za trest, ale s jeho tvrdohlavostí a mírnou zabedněností jsem si je užil o poznání méně.

Takže jakmile jsem se mohl po Londýně rozběhnout svobodně, bylo to v dívčí kůži a pár desítek hodin jsem před ústředním příběhem dával přednost příjemně neokoukanému RPG systému, zlepšoval se v nenápadném skrývání i efektivním zabíjení, sbíral peníze na vylepšení gangu, ostřil zbraně, potkával hromadu známých osobností, pomáhal jim s tím či oním – až jsem se celého Syndikátu přehrál. Podobný zlom mě posledně potkal i v Paříži, tady to bolelo ještě o něco víc. Tady jsem byl totiž ještě spokojenější, abych dohrával o to víc na sílu. Ne snad že by mi bylo nepříjemné být hodně overpowered ve chvíli, kdy procházím příběhovými misemi, ten pocit zdánlivé nezranitelnosti jsem si naopak užíval. To spíš totožné vyznění některých misí a do omrzení stejná vizáž nepřátel (kteří jsou fakt jeden jako druhý a v každé partě proto je ranař, šermíř a odstřelovačka) shodí imerzi do záporných hodnot. Přesto jsem s výjimkou milované Black Flag žádný díl nevybral takhle důkladně. Fakt bych tu totiž býval chtěl žít, se všemi klady i zápory.

Mrzí mě, že tady končí klasická éra Assassin’s Creed. Alespoň ještě jeden podobný díl vyjít mohl. Uvědomuji si, že do dvacátého století už se podobný druh příběhu nehodí, ale třeba někam do desátých let a dob hroutícího se Rakouska-Uherska bych se podíval rád. Nevadí.

Pro: Překrásný Londýn, nápadité detektivní mise, Evie

Proti: Okatě podobní nepřátelé, stereotyp

+8