Komentáře

Po grafické stránce se na hru kouká překvapivě strašně dobře. Míra detailů, kterých si člověk všimne na ulicích, lidech a vojácích je neuvěřitelná. Nečekal bych, že se po návratu do více jak 10 let staré hry, budu kochat detaily na Eziově zbroji či ozdobami na benátských domech. I díky tomu není nouze o správnou atmosféru, obzvlášť když tomu sekunduje fenomenální hudební podkres, který běhání po městěch 14. století povyšuje o klidně tři úrovně výše.

Poprvé jsem měl možnost ovládat Eziův pohyb na klávesnici s myší a dovolím si říct, že jsem nikdy dřív nebyl přesnější. To platí jak pro parkurový pohyb, tak i pro boj. Ezio se odrážel a chytal tam, kde jsem většinou chtěl, takže zdolávání Assasssínkých hrobů byla mnohem příjemnější činnost než si pamatuji. Párkrát se to prostě nepovedlo a při pokusu skočit na lano spojující dvě střechy přišlo Eziovi příhodnější skočit do kopky sena pod jednou ze střech, ale to se stávalo výjimečně.

Pamatuju si, že bojový systém nebyl brát tehdy úplně bez výhrad. Při střetu s více nepřáteli jde v podstatě jen o to, který z nich zaútočí dříve. Nikdy neutočilo více nepřátel najednou. Výtka je určitě na místě, ale čím více druhů nepřátel, tím je větší nutnost popřemýšlet nad svým dalším krokem. Nutnost uskočit, vykrýt nebo udělat rovnou protiútok je dostatek možností pro zábavný souboják. Na pohlednosti mu přidávají krásné a precizní animace (které mají 10 let!?).

Příběhové mise mají možná pět vzorů, které se opakují. Pár vedlejších aktivit ve hře sice je, ale ohrají se stejně rychle, jako příběhové úkoly. Díky menšímu počtu filmečků a vlastně vůbec kraším dialogům (pořád to tak nějak myslím se srovnáním s dnešními hrami) měla hra příjemný drive. Zároveň to ale tak nějak působí hrozně uspěchaně a dialogy ve stylu „Ahoj Leo, potřebuju tohle.“ „Jasně Ezio není problém, teď běž támhle.“ „Grande.“ by snesli pár větiček navíc. Kombinovat scifi s historií a pohrávat si s náboženskou tématikou je pořád zajímavé i dneska a je to něco, co mě na celé sérii vždy přitahovalo.

Návrat ke starým (řekl bych „starší“ do 10 let, dál už prostě „starý“ stárnoucí fňuk) hrám je vždy nebezpečená činnost. Ne všechny hry stárnou s grácií a to je zrovna případ mého nejoblíbenějšího dílu Assassin´s Creed. Kdybych měl hru přehodnotit dneska, šel bych s hodnocením sakra dolů, ale já rád nosím růžové brýle, vytěsním tuto zkušenost a nechám hodnocení kvůli starým časům. Nevěřil bych, jak tento koncept prvních Assassínů zestárl a nedokážu si představit, že by fungovaly v remakeu jen s lepší grafikou. Změň od hratelnosti přes obsah po dialogy asi v Ubi u takhle staré hry neudělají a je to rozhodně škoda. Protože pobíhat po městě, jakože městě s více jak pěti budovami plných lidí, takhle krásně vymodelovaném bych dal nejednu ledvinu. Až dostanu chuť na „starého dobrého Assasína“ budu muset sáhnout po Black Flag. Requiescat in pace Assassin´s Creed – Assassin´s Creed Revelations. 

Herní výzva 2021 - 3. Remaster