…a pak jsem si řekl: Dobře. Dám mu ještě šanci.
Necelý rok po Nightmare Frames jsem seděl v potemnělém pokoji a přemýšlel, zda zkusit další AGS adventuru. An English Haunting vypadalo lépe než předchozí počin autora, a uživatel @jones1240: o tomto počinu básnil kudy chodil (kvůli rozhovoru s autorem). Neměl jsem jinou možnost. Volba tedy znovu padla na španělského Uwe Bolla. Snad se tvůrce pixelartových vzpomínek na videopůjčovny z 80. let konečně přestal dívat na Ghoulies II a pustil si místo toho Midsommar, Don’t Look Now, nebo aspoň náhodný díl Hercula Poirota, kde se vrahem ukáže být podprahová narážka v názvu. Spustil jsem An English Haunting.
A světe div se, začátek nebyl špatný! Londýn. 1907. Mlha. Univerzita. Zaplivaný inn. Staré viktoriánské sídlo jak z katalogu Jøtul krbů. Postavy, které vypadají, že skutečně existují i mimo obrazovku. Tedy, možná někde v Norwichi, kde mají knihkupectví, které prodává výhradně fotbalové almanachy a někde v rohu i toho méně talentovaného Tolstého. Kulisa zatím nebyla zlá. První hodina mě dokonce přiměla neusnout.
Skoro jsem slyšel v dálce Jonathana Frakese, jak se vážně ptá: Stala se tahle událost opravdu?
A já si odpověděl: Možná jo. Možná se mi tohle bude líbit. Ale pak… pak se to stalo zase. Známý pád do dialogového vakua, aneb starou kozu nové triky nenaučíš. Ta známá dutost. Ten stín bez stínu. Hororová past bez západky. Ticho. Dabing? Ne. Jen ticho tak hluboké, že jsem začal slyšet větrák PC, přestože běžel na minimální otáčky. Do toho občas zněla hudba, která chtěla být Arcanum, ale skončila jako MIDI doprovod ke školní besídce s tématem Edgar Allan Poe a dopravní výchova.
Hlavní postavou je zadumaný akademik. Typ člověka, co má doma sbírku dýmkových tabáků, ale nikdy žádnou dýmku nekouřil. Výraz má jako učitel ZSV při hodině Meziválečné československé právní vědy na právní význam katalogu základních práv, kterého omylem nominovali do poroty StarDance, a on teď nesměle tleská při tanečním valčíku regionální blogerky. Začne obcházet obyvatele Londýna, klade otázky, které nedávají smysl ani v rámci britské konverzační zdrženlivosti, a atmosféra se začne drolit jak suchá křída v kabinetu literatury. A takto to pokračuje. Klik, odpověď, text. Klik, text, odpověď. Jako by někdo vzal tabulku z Excelu, přejmenoval sloupce na strach a děj … a zapomněl je vyplnit.
Nakonec se přesuneme, konečně, na skotská blata za hledáním duchů. Ale místo atmosféry tam najdeme jen víc pixelů, víc ticha a víc postav (a psa), které by raději měly mlčet… a stejně mlčí. A pak přišlo finále. Samozřejmě. Scénář, který působí jako improvizace tří gothiků po třetí sklence medoviny na srazu reenactorů Lovecraftova mládí. Vyprávění se rozpadne na fragmenty jak ztracený díl Věřte nevěřte, který by režíroval Dario Argento, psal ho William Burroughs a stříhal střihač Ancient Aliens.
Z ničeho nic: Interdimenzionální motivy. Kosmický horor. Lovecraft! Čas! Trauma! Zlo! Všechno. A zároveň nic. Jako by někdo přehrál šustivý kazetový záznam dětského divadla o temnotě lidské duše, ale mezi scénami pouštěl reklamy na Jar s citrónovou vůní.
Hrát hry od Postmodern Adventures je jako provozovat hobby horsing. Většina si bude ťukat na čelo, ale pro vás to bude modla. A možná i způsob, jak říct světu, že se nedáte. Zavřel jsem hru. Unavený. Trochu zklamaný… ale ne rozzlobený. Tentokrát ne. Protože jsem si uvědomil, že An English Haunting je jako ty odpolední opakovačky na Prima Krimi. Víte, že kvalita není vysoká, ale stejně to pustíte. Protože možná… možná právě dnes přijde ten díl, co vás chytí. Nepřijde. Ale vy čekáte. A autor to ví. A Jonathan Frakes taky.
Těším se na další počin autora.
Necelý rok po Nightmare Frames jsem seděl v potemnělém pokoji a přemýšlel, zda zkusit další AGS adventuru. An English Haunting vypadalo lépe než předchozí počin autora, a uživatel @jones1240: o tomto počinu básnil kudy chodil (kvůli rozhovoru s autorem). Neměl jsem jinou možnost. Volba tedy znovu padla na španělského Uwe Bolla. Snad se tvůrce pixelartových vzpomínek na videopůjčovny z 80. let konečně přestal dívat na Ghoulies II a pustil si místo toho Midsommar, Don’t Look Now, nebo aspoň náhodný díl Hercula Poirota, kde se vrahem ukáže být podprahová narážka v názvu. Spustil jsem An English Haunting.
A světe div se, začátek nebyl špatný! Londýn. 1907. Mlha. Univerzita. Zaplivaný inn. Staré viktoriánské sídlo jak z katalogu Jøtul krbů. Postavy, které vypadají, že skutečně existují i mimo obrazovku. Tedy, možná někde v Norwichi, kde mají knihkupectví, které prodává výhradně fotbalové almanachy a někde v rohu i toho méně talentovaného Tolstého. Kulisa zatím nebyla zlá. První hodina mě dokonce přiměla neusnout.
Skoro jsem slyšel v dálce Jonathana Frakese, jak se vážně ptá: Stala se tahle událost opravdu?
A já si odpověděl: Možná jo. Možná se mi tohle bude líbit. Ale pak… pak se to stalo zase. Známý pád do dialogového vakua, aneb starou kozu nové triky nenaučíš. Ta známá dutost. Ten stín bez stínu. Hororová past bez západky. Ticho. Dabing? Ne. Jen ticho tak hluboké, že jsem začal slyšet větrák PC, přestože běžel na minimální otáčky. Do toho občas zněla hudba, která chtěla být Arcanum, ale skončila jako MIDI doprovod ke školní besídce s tématem Edgar Allan Poe a dopravní výchova.
Hlavní postavou je zadumaný akademik. Typ člověka, co má doma sbírku dýmkových tabáků, ale nikdy žádnou dýmku nekouřil. Výraz má jako učitel ZSV při hodině Meziválečné československé právní vědy na právní význam katalogu základních práv, kterého omylem nominovali do poroty StarDance, a on teď nesměle tleská při tanečním valčíku regionální blogerky. Začne obcházet obyvatele Londýna, klade otázky, které nedávají smysl ani v rámci britské konverzační zdrženlivosti, a atmosféra se začne drolit jak suchá křída v kabinetu literatury. A takto to pokračuje. Klik, odpověď, text. Klik, text, odpověď. Jako by někdo vzal tabulku z Excelu, přejmenoval sloupce na strach a děj … a zapomněl je vyplnit.
Nakonec se přesuneme, konečně, na skotská blata za hledáním duchů. Ale místo atmosféry tam najdeme jen víc pixelů, víc ticha a víc postav (a psa), které by raději měly mlčet… a stejně mlčí. A pak přišlo finále. Samozřejmě. Scénář, který působí jako improvizace tří gothiků po třetí sklence medoviny na srazu reenactorů Lovecraftova mládí. Vyprávění se rozpadne na fragmenty jak ztracený díl Věřte nevěřte, který by režíroval Dario Argento, psal ho William Burroughs a stříhal střihač Ancient Aliens.
Z ničeho nic: Interdimenzionální motivy. Kosmický horor. Lovecraft! Čas! Trauma! Zlo! Všechno. A zároveň nic. Jako by někdo přehrál šustivý kazetový záznam dětského divadla o temnotě lidské duše, ale mezi scénami pouštěl reklamy na Jar s citrónovou vůní.
Hrát hry od Postmodern Adventures je jako provozovat hobby horsing. Většina si bude ťukat na čelo, ale pro vás to bude modla. A možná i způsob, jak říct světu, že se nedáte. Zavřel jsem hru. Unavený. Trochu zklamaný… ale ne rozzlobený. Tentokrát ne. Protože jsem si uvědomil, že An English Haunting je jako ty odpolední opakovačky na Prima Krimi. Víte, že kvalita není vysoká, ale stejně to pustíte. Protože možná… možná právě dnes přijde ten díl, co vás chytí. Nepřijde. Ale vy čekáte. A autor to ví. A Jonathan Frakes taky.
Těším se na další počin autora.
Pro: vizuální stránka, námět
Proti: absence dabingu, scénář, závěr