Hned v úvodu musím říct, že mě Alone in the Dark mile překvapilo. Lovecrafta a jeho mytologii mám ráda, takže se mi zasazení do USA do období po první světové válce, kde se odehrávají i deskové hry dle Lovecrafta, trefilo do vkusu. Hra sází jedno klišé za druhým (ústav pro duševně choré, divný personál, ještě divnější pacienti, zmínky o kultu, rituálech...), což je naprosto skvělé a mně tak ta atmosféra naprosto pohltila. S radostí jsem si pročítala útržky o historii Derceta, dopisy jeho obyvatel nebo jakékoliv zmínky o kultu, který se kdysi na tomhle místě vyskytoval, na rozdíl od jiných podobných her, kde mám občas tendenci dlouhé dopisy a úryvky z knih spíše přeskakovat.
Vybrala jsem si Emily pro svůj průchod. Oblíbila jsem si její osobnost a jak stoicky reagovala některé překvapivé události. Docela rychle se s tím divným prostředím sžila a některé chvilky mě i rozesmály, zvláště konec hry, kde jsme měla chvíli pocit, jakoby to celé pro postavy byla pouze nějaká hra, po jejímž konci se sbalí a jedou domů.
Po vzoru prvních Resident Evilů jsem chodila sem a tam, postupně vyplňovala barvy v mnou vyřešených místnostech a lámala si hlavu nad puzzly. Ty se sice na můj vkus až příliš často skládaly z různých skládaček, kdy jsem měla z dílků složit obrazec, ale bavilo mě to. Trochu mě štvalo, kdy mě hra uzamknula v nějaké oblasti v rámci řešení nějaké podúkolu a já se tak nemohla někam vrátit. Takto mi uniklo otevření jednoho sejfu, ke kterému jsem měla už kombinaci, ale ke kterému jsem se už nemohla dostat a hra skončila.
Musím pochválit i hlasy postav, některé měly skvělý přízvuk, který byl radost poslouchat, a zvlášť chci zmínit hlas vypravěčky, která tomu popisu děje uměla dodat šťávu. Stejně tak se povedly i zvuky prostředí, které mě často donutily se zastavit a rozhlížet se okolo sebe v očekávání nějakého útoku. Když už jsem zmínila prostředí, tak mě mile překvapilo, že se hra neodehrává jen v Derceto Manor, ale že jsem nakonec navštívila v rámci řešení záhady Derceta i dost odlišných míst.
Ale nebylo všechno jen dobré. Jako většinu lidí, tak i mně vadil soubojový systém. Chápu, že Emily je pomalá, neohrabaná, zřejmě není jejím koníčkem mlátit a zabíjet příšery, takže mi to její máchání se zbraněmi na blízko až tak nevadilo, vypadalo to uvěřitelně, ale ta pomalost mi pila krev. Často jsem už chtěla střílet ze zbraně, protože jsem si myslela, že už dávno musí mít přebito. No vůbec. Přebíjení zbraní v boji je pomalu proces na celé odpoledne. Zvlášť v případě, kdy se má do toho vyhýbat nepřátelům. Naštěstí těch soubojových částí nebylo tolik. A pak přišel finální souboj. Nedokážu pochopit, jak si někdo mohl myslet, že tohle bude skvělý nápad. Nebyl. Vůbec nebyl a strašně mě ta hra v tu chvíli štvala.
Mám ráda atmosféru deskových her od Lovecrafta a tato hra mi jí nabídla opravdu plnými doušky na několik hodin. A na rozdíl od deskových her, jsem zde konečně nad Prastarým zvítězila.
Vybrala jsem si Emily pro svůj průchod. Oblíbila jsem si její osobnost a jak stoicky reagovala některé překvapivé události. Docela rychle se s tím divným prostředím sžila a některé chvilky mě i rozesmály, zvláště konec hry, kde jsme měla chvíli pocit, jakoby to celé pro postavy byla pouze nějaká hra, po jejímž konci se sbalí a jedou domů.
Po vzoru prvních Resident Evilů jsem chodila sem a tam, postupně vyplňovala barvy v mnou vyřešených místnostech a lámala si hlavu nad puzzly. Ty se sice na můj vkus až příliš často skládaly z různých skládaček, kdy jsem měla z dílků složit obrazec, ale bavilo mě to. Trochu mě štvalo, kdy mě hra uzamknula v nějaké oblasti v rámci řešení nějaké podúkolu a já se tak nemohla někam vrátit. Takto mi uniklo otevření jednoho sejfu, ke kterému jsem měla už kombinaci, ale ke kterému jsem se už nemohla dostat a hra skončila.
Musím pochválit i hlasy postav, některé měly skvělý přízvuk, který byl radost poslouchat, a zvlášť chci zmínit hlas vypravěčky, která tomu popisu děje uměla dodat šťávu. Stejně tak se povedly i zvuky prostředí, které mě často donutily se zastavit a rozhlížet se okolo sebe v očekávání nějakého útoku. Když už jsem zmínila prostředí, tak mě mile překvapilo, že se hra neodehrává jen v Derceto Manor, ale že jsem nakonec navštívila v rámci řešení záhady Derceta i dost odlišných míst.
Ale nebylo všechno jen dobré. Jako většinu lidí, tak i mně vadil soubojový systém. Chápu, že Emily je pomalá, neohrabaná, zřejmě není jejím koníčkem mlátit a zabíjet příšery, takže mi to její máchání se zbraněmi na blízko až tak nevadilo, vypadalo to uvěřitelně, ale ta pomalost mi pila krev. Často jsem už chtěla střílet ze zbraně, protože jsem si myslela, že už dávno musí mít přebito. No vůbec. Přebíjení zbraní v boji je pomalu proces na celé odpoledne. Zvlášť v případě, kdy se má do toho vyhýbat nepřátelům. Naštěstí těch soubojových částí nebylo tolik. A pak přišel finální souboj. Nedokážu pochopit, jak si někdo mohl myslet, že tohle bude skvělý nápad. Nebyl. Vůbec nebyl a strašně mě ta hra v tu chvíli štvala.
Mám ráda atmosféru deskových her od Lovecrafta a tato hra mi jí nabídla opravdu plnými doušky na několik hodin. A na rozdíl od deskových her, jsem zde konečně nad Prastarým zvítězila.
raisen
Solidor
jones1240
Pro: Příběh, surrealistická a absurdní atmosféra, výborný soundtrack, hlavní postavy, hádanky, špičkový audiovizuál
Proti: Nudné souboje a bossfihty, velké množství menších bugů (nic game breaking)