„Time is not your enemy, forever is.” Rád bych zde popsal své dojmy z pohledu hráče, co Planescape: Torment poprvé hrál, až více jak 12 let po vydání. Od Black Isle Studios vlastním všechny hry, co jsou přidány na DH, díky DVD co vycházely jako příloha časopisu SCORE. Takže toto je zároveň první hra od Black Isle, kterou jsem okusil.

Na prvním místě, a tedy největším tahounem celé hry, je příběh, který je i z mého pohledu jasně nejlepším příběhem co jsem zatím v RPG hrách prožil. Planescape obsahuje neskutečné množství textů (někde jsem četl, že je to více jak 3300 stránek A4), tedy i hodně možností jak se můžete v dialogách rozhodovat. Děj mě na mnoha místech neskutečně překvapil a pátrání s bezejmenným po smrtelnosti mě bavilo. Postupem ve hře si do skupiny můžete nabírat i společníky, každý z nich má skvěle propracovaný charakter a minulost. Je to zkrátka dobrý pocit, když se můžete na své cestě spolehnout na pomoc společníků.

Souboje jsou ve hře až na druhém místě a nebyly dělány už s takovou pečlivostí, proto se najde pár výtek, co k nim mám. Jednak se mi nelíbilo, jakým způsobem bylo řešeno vyvolávání kouzel a schopností přes pravé tlačítko myši, dalo se na to sice lehce navyknout, ale přišlo mi to prostě až moc komplikovaně řešené, je to zatím nejhorší způsob, který jsem v RPG hrách viděl. Dále mi vadilo, jak bylo vyřešeno léčení postavy při boji, prostě stačilo nakoupit dostatek amuletů na heal a byli jste neporazitelní. S bojem souvisí i nemožnost vidět HP nepřátel, což mi přišlo značně frustrující.

Dále bych ve hře ocenil možnost nákupu většího počtu věcí naráz a ne abych to musel odklikávat zdlouhavě po jednom. A nemožnost ukládání v blízkosti nepřátel mě v některých částech hry doslova pila krev, zvláště když v okolí nikdo nebyl, což byl asi nějaký bug, vyřešilo to až vypnutí a zapnutí hry. Poslední věcí, kterou hře vytýkám je to, že pokaždé když jsem přišel do nějaké lokace, kde jsem měl být sám a poté z ní vyšel, musel jsem znovu nabírat parťáky, to by nebyl problém, ale stalo se mi, že jsem je prostě nemohl oslovit a tedy přijmout zpátky. Trvalo mi asi hodinu, než jsem problém vyřešil.

I přes celkem dost záporů jsem si hru dokázal užít. Těm co preferují ve hrách hlavně příběh, hru doporučuji, ale těm co hrají RPG hlavně kvůli soubojům radím, ať sáhnou po něčem jiném.

Po velice zajímavém Machinariu přichází další velice zábavná hra od českých Amanita Design. Hra mě nadchla hned ze začátku, ať svou výborně vykreslenou grafikou a animacemi nebo netradiční hratelností či hudbou. Každá z těchto věcí je zpracována naprosto dokonale.

Oproti Machinariu (kde jsem si na hodně místech nevěděl rady a musel použít návod) je tady obtížnost jednotlivých hádanek menší, proto jsem ho nemusel ani jednou otevřít, za což jsem byl velice vděčný a jen to uvítal. Ovládání pětice postaviček naráz mi přišlo jako skvělý nápad a pokud je nutné něco udělat jen s jednou z nich, hra vám dá na výběr, jakou chcete použít.

Příběh je vlastně velice jednouchý a i když nejsou ve hře vlastně žádné texty, které by vám daly najevo co vlastně máte v danou chvíli dělat, tak určitě každý pochopí co a jak udělat. Hra si totiž bohatě vystačí s animacemi. Takováto jednoduchost je vlastně velkým plusem.

Určitě by se dalo pár věcí vytknout, občas se mi stalo, že jsem dělal danou věc vlastně správně, ale povedlo se mi to provést až na další pokusy. Nebo i přílišná krátkost, protože hra se dá s přehledem dohrát za jedno odpoledne.

Jsem moc zvědavý, co nám vývojáři napříště přichystají za skvost. Kdo má rád netradiční adventury toto je určitě jedna z nich, proto neváhejte, tuto hru si může užít opravdu každý.

Nejsem znalcem původních dílů, takže nemůžu porovnávat. K tomuto jsem se dostal hlavně z toho důvodu, že už jsem dlouho nehrál žádnou plošinovku ve stylu Maria a gameplay demo z E3 mě hodně navnadilo a tak jsem hru prostě musel okusit.

Jedním z největších kladů je špičkově propracovaná grafika, které nelze nic vytknout. Hned od začátku jsem si ji doslova zamiloval, jak je vše skvěle do detailů propracováno, od postavičky až po pozadí levelů. Hudba si mě taky velice získala, všechny skladby se do hry výborně hodí a dotváří už tak výbornou atmosféru.

Hratelnostně je vše také na bezvadné úrovni, postava má velice dobře propracované pohyby a jednotlivá vylepšení, co získáváte v průběhu hry za osvobození víl, vždy trochu osvěží hratelnost. Nejvíce jsem hrál za Raymana, ostatní postavy jsou sice fajn, ale už mi nepřišli tak zajímavé zpracováním a vzhledem.

Po příběhové stránce je hra velice jednoduchá a osvobozování Electoonů je zábavné a nemůže omrzet, protože hra nabízí spoustu levelů s různorodým prostředím, takže stereotyp se nemůže dostavit. Hra navíc nabízí ještě speciálních 10 úrovní, kde se snažíte dohnat truhlici. Tyhle levely mě skoro dokázaly dohnat k šílenství, protože to bylo vždy tak nejméně 100 pokusů, něž se mi level podařil dokončit.

Ze záporů by se dalo najít velice málo věcí. Například mně občas vadilo, že jsem s postavou někdy neviděl spodní část obrazovky, jako by byla malá část odříznutá, ale to je prkotina. Dále by neuškodilo více využití pro ostatní postavy, když už tam jsou, protože když už se člověk na jednu navykne je blbost učit se zase hrát za jinou. A hlavně chybí online multiplayer, což je docela škoda. Ve více lidech po síti by to mohla být zábava.

Myslím, že tuto hru si může zamilovat každý. Kdo hledá nějákou novodobou a zábavnou plošinovku je Rayman to pravé.

Na Jazze Jackrabbita vzpomínám velice rád. Jako malý jsem u této hry strávil mnoho času a procházel jednotlivé epizody stále dokola. Druhý díl si mě už tolik nezískal. Tento se mi svým zpracováním prostě líbil více a na různé změny v pokračování jsem si nějak nemohl zvyknout.

Ve hře se mi nejvíce líbilo pěkné grafické zpracování a hodně nápaditých úrovní, které byly pokaždé v jiném prostředí a nepřátelé se měnily s ním, takže v tomto ohledu mě hra dokázala pokaždé upoutat a něčím překvapit. Dodnes si vzpomínám na vodní level, kde se Jazz ve vodě uměl i potápět a přišel mi skvěle navržený a nápaditý. Nebo Vánoční levely, které dokázali navodit skvělou a nezapomenutelnou atmosféru. Na konci každé epizody čeká hráče i boj s bossem, každý je jiný a boj s nimi pokaždé zábavný.

Mezi další velké klady patří zbraňový (nebo spíše nábojový) arzenál, který byl pro boj s nepřáteli velice dobře navržený a postačoval, já nejvíce používal plamennou střelu nebo skákací, ale občas jsem i ocenil klasické střelivo, kterého bylo neomezené množství, protože se stávalo, že to lepší už došlo. Musím ocenit i, na tu dobu, výbornou hudbu ve hře, která se skvěle hodila na zpestření a dotvářela atmosféru jednotlivých kol.

Ze záporů mě moc věcí nenapadá, snad jen to, že 3D levely mi nepřišly už tak zábavné, prostě oproti klasickým kolům byly nudnější a málo pestré.

Myslím, že hru není tak těžké dohrát do konce, navíc se dá postup i ukládat což ho značně zjednodušuje. Doufám, že se někdy k této hře vrátím. Všem, kdo mají rádi plošinovky, mohu tuto za sebe rád doporučit.

„Alan, wake up!” Když bylo před dvěma lety oznámeno, že Remedy pracují pouze na verzi hry pro Xbox, ztratil jsem o ni zájem. Nakonec jsem přece jen moc rád, že PC verze hry vyšla, i když s docela velkým zpožděním. S podobnou hrou jsem se zatím nesetkal, možná se trochu podobá hře Fahrenheit svým filmovým pojetím, ale jinak mě jiná nenapadá.

Nevětším kladem je určitě příběh, který je velice zajímavý, dobře propracovaný a hodně atmosférický, místy až doslova hororový. Hra vám dá chviličku oddechu jen na pár místech a většina děje se odehrává v noci. Bez světla, které je důležitou součástí hry, se vlastně nemáte jak ubránit nepřátelům. Takže vás čeká téměř okamžitá smrt.

Graficky se mi hra velice zamlouvala, vytknul bych jí jen místy trochu rozmazané prostředí, ale to není zase tak zásadní problém. Mnohem více mi třeba vadily na některých místech špatně rozmístěné kontrolní body, protože jsem několikrát musel zbytečně lokaci procházet vícekrát, protože jsem před ukládacím bodem zemřel.

Největším mínusem je ale ovládání, trvalo mi docela dlouho, než jsem si na něj zvyknul a na umístění kamery za postavou jsem si zvyknul asi až ve čtvrtině hry. Taky uhýbání postavy před útoky nepřátel nejsou řešeny nejlépe, hlavně kvůli tomu jsem většinou umíral, protože stačilo jen pár ran schytaných od nepřátel a následně smrt.

Závěrem bych rád pochválil výborný soundtrack ve hře, nejvíce jsem si oblíbil píseň The Poet And The Muse a chystám se i v brzké podívat na seriál Bright Falls, který je prequelem ke hře.

Kdybych měl porovnávat FreeCell se Solitairem, tak se touto karetní hru bavím ve volných chvílích raději. Možná to je tím, že ji kdysi dost často hrával můj otec a já jsem od něj odkoukal pravidla hry a sám jsem to poté hrával také. Na Solitair jsem vlastně přišel až mnohem déle. V současné době ji s oblibou hraji hlavně ve chvílích nudy na mobilu.

Oproti Solitairu je hra o něco obtížnější, hlavně z toho důvodu, že můžete najednou přesunout maximálně pět karet (pokud tedy nemáte prázdný některý z osmi sloupeců s kartami) a čím více si zaplníte odkládací plochu kartami, co se vám nehodí, tak tím jich můžete přesouvat najednou ještě méně. Takže musíte tahy promýšlet dopředu, aby nedošlo k tomu, že musíte hru začít znovu.

Je to vlastně skvělá logická, karetní a oddychová hra na zabití pár minut nudy a pokud ji nehrajete moc často nemůže vás omrzet a vždy se k ní budete rádi vracet.

Nejdříve musím říct, že jsem bohužel nehrál původní dva díly, ale jsem rád, že jsem se k tomuto třetímu dostal díky SCORE DVD č. 207. Některé věci jsou na hře vážně zábavné a je plná dobrých nápadů, ale naopak je tam plno věcí co mi vadily anebo by šli udělat určitě mnohem lépe.

S grafikou jsem neměl vůbec žádný problém. Přišla mi velice vydařená a v datadisku je dokonce i o trochu vylepšená, takže v tomto ohledu vývojáři odvedli dobrou práci. Rozlehlost mapy mě docela překvapila, takže nouze o nové prostředí určitě nebyla. Datadisk je oproti původní hře o hodně kratší a tak jsem zmenšení rozlohy mapy jenom uvítal.

Příběh je celkem dobře propracovaný a má své silné stránky, ale najde se hodně úkolů, co se stále opakují a mohou začít být nudné. Například v každém městě neustálé zvyšování reputace, abych si mohl promluvit s vůdcem, mě pak už celkem nebavilo. Nebo úkoly, kdy jsem měl někam někoho dovést, byly strašné, nejen že ten kdo mě následoval, byl strašně pomalý, ale stále se o něco zasekával. Taky mě překvapilo, že hlavních úkolů bylo velice málo, naopak vedlejších bylo tolik, že člověk nevěděl co dříve dělat.

Souboje jsou celkem jednoduché na ovládání a mě velice bavili, jak v aréně, tak při osvobozování jednotlivých měst. Učení schopností od NPC postav je docela příjemná změna oproti jiným RPG hrám co jsem hrál, ale uvítal bych více učitelů určitých schopností, protože jsem se například specializoval na boj se dvěma zbraněmi, ale učitel na vylepšení této dovednosti byl jenom jeden, ale ten mě to naučit odmítnul, protože jsem byl proti Hashishinům. Inventář je velice přehledný a jednoduchý na používání, ne jako v Zaklínačovi 2, kde byl doslova příšerný. Ještě bych rád pochválil vynikající hudbu ve hře, zvlášť soundtrack Title Theme jsem si velice oblíbil.

Moje postava na konci hry:
Úroveň: 68
Schopnosti: téměř všechny kromě kouzelných
Herní čas: 29 dní
Zlato v inventáři: 550 000 a to jsem ještě nestihl prodat všechny zbraně a zbytečné vybavení
Kořalek v inventáři: 880 :)

Rozhodnutí: Osvobozena Myrtana (od skřetů) a poušť (od Hashishinů), Nalezeny a rozneseny všechny Ohnivé kalichy, Za Innose!, Zuben zabit

Doufám, že si časem zahraju i předchozí dva díly, abych doplnil své herní znalosti, a doufám, že se v budoucnu dočkám i Gothicu 4 (ten už sice vyšel, ale nesklidil takový úspěch, abych si ho zahrál). Závěr hry mohl být lépe zpracován, jinak nemám hře, kromě bugů a nudnějších částí, co vytknout.

K této hře jsem se, znovu po dlouhé době dostal, díky SCORE DVD č. 199. Kde byla hra Gobliiins 4 dopněná o 3 původní díly. Takže jsem nejprve sáhnul po prvním dílu, který jsem asi před deseti lety hrál.

Nejdříve musím pochválit vylepšenou grafiku, v této nové verzi hry, která i na 20" monitoru, po 20ti letech, co hra prvně vyšla, vypadá skvěle. A navíc jde hra bez problémů rozběhnout i na nových systémech.

Hratelnostně se od původní verze neliší. Ovládáte celkem 3 postavy, z nichž každá umí jinou věc (jedna manipulovat s věcni, druhá kouzlit a třetí mlátit a šplhat), podobně jako ve hře The Lost Vikings. Některé levely jsou lehké, ale jiné mají až moc vysokou obtížnost, zvlášť když nevíte, co máte v daném levelu udělat, aby jste se dostali dál, nebo když jsou některé hádanky nelogické. Občas se mi také stalo, že jsem danou věc dělal sice správně, ale hra nezareagovala. Takže jsem použil návod, a v něm jsem zijistil, že jsem to vlastně dělal dobře, ale nic se nestalo. Což mě docela naštvalo.

Hlavní věc, co mi ve hře scházela, bylo ukládání. Kódy do jednotlivých kol jsou sice dobrá věc, ale když zemřete těsně před koncem kola, tak znovu ho celé opakovat je docela otrava.

Jsem rád, že jsem se po tolika letech k této hře vrátil. A podařilo se mi ji zdárně dokončit, i když jsem se musel celkem na dvouch místech podívat do návodu.

Batman se konečně po dvou letech vrací v novém pokračování, Arkham City je rozsáhlejší a propracovanější než Arkham Asylum z prvního dílu a vy tak máte možnost se s Batmanem konečně pořádně proletět po městě.

Soubojový systém se vrátil a s ním i pár novinek, které velice pomáhají v boji. Souboje s bossy jsou ve hře příjemným oživením a na každého, stejně jako na ostatní nepřátele, platí jiná bojová taktika.

Příběh skvěle odsejpá a přináší po celou herní dobu mnoho zvratů a překvapení. V průběhu hry se setkme s mnoha nepřáteli Batmana, od Jokera, Harley Quinn, Two-face, až po Pinguina, Huga Stange, Ra's al Ghula, atd. Další hratelná postava Catwoman se do hry skvěle hodí a je pro hru pěkné spestření.

Jediné co mi na hře trochu vadí je, že hlavní příběhová linka je stejně krátká jako v původí hře, je tu sice možnost plnit vedlejší úkoly a sbírat Hádankářovi trofeje a tím si tak herní dobu prodloužit, ale to už není ono. Ještě je škoda, že u nás hra nevychází alespoň s českýma titulkama.

Doufám, že budou do hry vycházet ještě nějáké nové přídavky, a že se brzo dočkáme dalšího skvělého pokračování a s českou lokalizací.

Sérii her Assassin's Creed mám hodně v oblibě a je velká škoda, že je to poslední díl ve kterém se setkáváme s Eziem, protože mi po tolika dílech přirostl k srdci. Po dohrání hry ještě všem doporučuji podívat se na krátký film Assassin's Creed: Embers, který definitivně uzavírá Eziův příběh.

A teď ke hře, věci které fungovaly v předchozích dílech se vrátily a je tu i pár novinek které zlepšují hratelnost. Mě osobně se z nich nejvíce líbil hookblade, který usnadňuje nejen pohyb po městě pomocí dopravních lan, ale pomáhá i při lezení po budovách a hlavně i v boji. Ostatní novinky sice byly zajímavé jako třeba bomby, ale nevyužíval jsem je pokud jsem nemusel.

Grafická stránka hry se mi moc líbila, sice jsem tak velké změny od předchozího dílu nezaznamenal, ale to vůbec nevadí, protože i tak je grafika na skvělé úrovni, což dokazuje skvěle navržená Konstantinopol, která sice nemá tolik pěkných míst jako Řím, ale i tak je dokonalá.

Hudba je v tomto díle, stejně jako v předchozích, výtečná a perfektně zapadající do herního prostředí. Příběh je poutavý po celou herní dobu, a já mu nemám co vytknout. Omezení vedlejších misí na minimum jsem uvítal, protože mě v Brotherhoodu nudilo neustále plnit jedny a ty samé mise dokola. Závěr hry mě navnadil na další pokračování a jsem moc zvědavý co v příštích dílech hra nabídne.

Z RPG žánru jsem moc her nehrál, ale Zaklínač stál rozhodně za to. 100% jsem mu dal hlavně kvůli tomu, že jsem hru dohrál celkem už 2x (pokaždé s jiným zakončením) a klidně bych si ho rád zahrál znovu. Takže příště až ho budu hrát tak sáhnu rovnou po Rozšířené edici, abych vyzkoušel v čem je lepší.

Ve hře mě nejvíc bavil soubojový systém spolu s různými styly, který je velice jednoduchý a mě neomrzel po celou dobu hraní. Na rozdíl od Zaklíneče 2, kde mě nový soubojový systém dělal, hlavně ze začátku než jsem se ho naučil, problémy.

Další dobře propracovanou věcí je příběh s mnoha možnostmi voleb a dobrými charaktery postav, kde hodně vašich rozhodnutí ovlivní, jak se bude dále příběh odvíjet. Český dabing hře jenom prospěl a hráč se tak může více soustředit na příběh a okolní prostředí.

Boj s bossy byl pokaždé zábavný a v něčem trochu jiný a hlavně vyžadoval použití různých kombinací lektvarů, které trochu pomáhali v boji.

Jedna z věcí co mohla být ve hře lépe zpracována je znamení kde jsem z pěti používal za celou hru pouze dvě (Aard a Igni). Ty ostatní tři jsem prostě neměl důvod za celou dobu použít.

Načítání lokací bylo sice delší, ale to mi zas tak jako ostatním lidem nevadilo.

Svět Zaklínače mám rád a do budoucna si plánuju přečíst i knihy od A. Sapkowského. Doufám že CD Projekt bude pracovat i na třetím pokračování hry.

Rád bych zde popsal, proč jsem hře udělil plných 100%. Tato hra je pro mě doslova srdcovou záležitostí, nejen že jsem si ze hry převzal a trochu poupravil svůj nick, ale zároveň je to i jedna z lepších 3D her co jsem si zahrál na svém tehdy novějším PC a rád si ji zahraju až do dnes. Předchozí části této hry jsem hrál až po dohrání Deadly Shadows.

Moc se mi líbilo, že si ve hře můžete vybrat jakým stylem ji budete hrát. Buď můžete jednotlivé části procházet tak, že budete nepřátele vraždit (tak jsem hru hrál poprvé) nebo zvolíte stealth způsob, který jsem si poté nejvíce oblíbil. A zároveň si můžete vybrat ze dvou pohledů (z vlastních očí nebo z pohledu za Garrettem)

Dalším velkým plusem ve hře je temná atmosféra, s perfektně zapadající hudbou, která na mě právě nejvíce zapůsobila v části hry Kolébky Shalebridge, kde byla doslova horová atmosféra a já jsem se bál na každém kroku.

Příběh je zpacován velice zajímavě a mě osobně dokázal zaujmout po celou hru. Jedna z mála věcí, co mi na hře trochu vadila byla, že okolní město ve většině částí hry sloužilo pouze na to, aby jste prodali lup a nakoupili si vybavení, ve kterém je vlastně stejně většina věcí pro stealth způsob hry zbytečná. Takže pár věcí na víc v obchodech by neuškodilo.

Ve hře jsem narazil i na pár většinou menších bugů, např. že se mi Garrett z ničeho nic začal vznášet nad zemí. Podařilo se mi i dostat do nové části hry :), Video zde.

Zatím jsem nenarazil na lepší stealt hru a moc se těším na pokračování Thief 4, kterého se snad někdy dočkám.

Moje první logická hra, kterou jsem tehdy přibližně před patnácti lety hrál na našem prvním PC. Strávil jsem u ní mnoho času. Hrával jsem stále dokola prvních pár levelů, protože jsem si ve 12. levelu nevěděl rady s tím, jak vysbírat s vlakem všechna auta v tak malém prostoru a vyjet ven tím samým průjezdem.

Když jsem ho hrál po pár letech znovu, tak se mi ten záludný 12. level podařilo pokořit a dostal jsem se až do levelu 41. S tím jsem se trápil hodně dlouho a stejně se mi ho nakonec nepovedlo dokončit. A to jsem byl rád, že se mi podařilo dostat až tak daleko, protože některé levely před tímto byly taky silná výzva.

Asi před před půl rokem jsem náhodně objevil na internetu Vlaka ke stažení do mobilu. Grafika byla stejná a levely taky, akorát to mělo menu navíc. Hrával jsem ji při některých nudných hodinách ve škole. A nakonec se mi ho podařilo nedávno dohrát až do konce.

Hru jsem poprvé hrál přibližně 4 roky po jejím vydání, to mi v té době bylo teprve 7 let a vzpomínám si, jak jsem se tenkrát skvěle bavil při vytváření vlastních strojů a tím jsem se naučil hru postupně ovládat a zijišťoval k čemu všemu se dají použít jednotlivé součástky. Hodně dlouho mi tenkrát trvalo něž jsem přišel na to jak se používá provaz a pás.

Až po nějáké době jsem přišel na to že ve hře jsou i rozpracované stroje a k tomu pár součástek co se musí dopnit ke splnění určitého úkolu, v té době jsem anglicky nerozuměl ani slovo, takže bylo u některých úkolů celkem složité zijistit co se má udělat a z toho důvodu se mi hru nepovedlo dohrát až do konce.

Ke hře jsem se před pár lety vrátil a i po tak dlouhé době co jsem ji nehrál mě opět zabavila na pár večerů. A stále se mi líbilo její jednoduché ovládání a pěkné grafické zpracování.