Fahrenheit

Úvodem jen taková malá poznámka, nepočítal jsem s tím, že bych zde psal ke hrám nějaké komentáře, vesměs je u každý již vše řečeno, ale Fahrenheit mě vzal natolik, že udělám výjimku.

A teď k samotné hře, u každé hry při prvním spuštění mám ve zvyku prolíst konfiguraci a taky projíst si tutorial, pokud je nabízen, což ne každý dělá, a musím říct, že mě okamžitě zaujal svým pojetím již onen tutorial, hned z něj bylo cítit, že mám před sebou něco, co tu ještě nebylo. A vesměs tento pocit přetrvává po celou herní dobu. Již nepamatuji hru, která by mě připotala k monitoru, jako to dokázal právě Fahrenheit. Již při prvním spuštění jsem u něj vydržel vkuse 5 hodin a nemohl se odtrhnout, svým filmovým pojetím je tak vtahující, že se vám zkrátka nebude chtít, jako když máte rozkoukaný film. Nakonec jsem jej prošel zhruba na třikrát, kdy jsem si opravdu udělal pohodlí a klid a vychutnával si jej.

Co mě opravdu bavilo, byla již zmíněná filmovost, která ze hry přímo číší a určité možnosti rozhodnutí. Nestalo se mi tak za celou hru, že bych někde zakysl, vždy jsem našel některou z nabízených cest, jak se posunout dál. Dle mýho názoru byl skvělý tah i výběr ze scénářů, kdy si hráč sám zvolí dle vlastího vkusu, kdy se chce na příběh dívat ze které strany.

Příběh mě taky nikterak neurazil, ze začátku krimi, thriller později přecházející v scifi, všechny tyto žánry mám rád, a tak mě příběh až na jednu či dvě drobnosti opravdu nadchnul.

Co bych ještě tak zmínil, grafika vzhledem k datu vydání je dnes již postarší, ale nijak nekazí celkový dojem, obličejová mimika je na špičkové úrovni a lze tak okamžitě z výrazů postav vycítit jejich pocity. Nejsem jeden z těch, co hraje hry jen kvůli grafice, grafika na vysoké ůrovni nevynahradí to ostatní, jiní můžou mít ale jiný názor.

Určitě by se toho na Fahrenheitovi dalo vypíchnout daleko víc, ale abych zmínil i něco, co mi ne uplně vyhovovalo, tak to byly vyťukávací sekvence, kdy v oné rychlosti nebylo pořádně možno sledovat dění na scéně. Z čehož se už Quantic Dream určitě poučili a v Heavy Rain dotáhli snad každý detail k dokonalosti.

Príbeh Fahrenheitu vyzerá zo začiatku veľmi dobre. Zápletka síce nedostane do kolien ani nie je nijak originálna, ale prinajmenšom je chytľavá – navyše realita je vhodne preplietaná s nadprirodzeným prvkom v podobe vízií… až do chvíle, než sa začne vysvetľovať. Takto je príbeh smiešne megalomanský bez akéhokoľvek citu pre striedmosť - ako keď sa v slušnej a napínavej detektívke dozviete, že vrah je nielenže záhradnik, ale navyše aj ovláda celý svet. Ja proste nemám rád, keď sa mi niečo snaží vnútiť, že zmysel života je karikatúra života samotného…

Sila Fahrenheitu je ale niekde inde - v dokonalej prezentácií a atmosfére, tvorenej podmanivým vizuálnym spracovaním a vynikajúcou Badalamentiho hudbou. V podstate je to jedinečná fúzia filmu a hry a podanie „šedej reality“ (tvorenej vypitím rannej kávy, hrou na gitare…) patrí k tomu najlepšiemu, s akým som sa zatiaľ v umení stretol. „Nadprirodzená“ stránka hry drží tempo viac než dôstojne, keď je ešte zahalená tajomstvom a vízia s dieťaťom balancujúcim nad hladinou je pre mňa jednoznačne najsilnejším momentom hry, avšak v okamihu, keď nastupuje zvrat, sa to všetko zvrhne v akčné orgie a v mene „hollywoodského feelingu“ je táto poetika bežných vecí rozbitá.

Realizácia Fahrenheitu škrípe v mnohých ohľadov a keď sa na to pozerám spätne, tak je vlastne celá tá hra dosť vystavaná na efekt… To ale nezmení nič na tom, že aj napriek tomu všetkému bol zážitok samotný nielenže nevšedný, ale aj neuveriteľne intenzívny a atmosférický. Takže, pomyselný klobúk pred Quantic Dream dole.

Áno, Fahrenheit má nechutne "zpackanú" poslednú štvrtinu. Áno, bez servítky sa inšpiruje/vykráda nejeden film. Zároveň však ako jedna z mála hier ukazuje, že tie postavičky čo za ne pravidelne zachraňujeme svet majú tiež svoj osobný (a každodenný) život. Že nie každý deň treba spasiť aspoň polovicu kráľovstva, že občas majú aj depresie a že naozaj nie všetky postavy v hernom vesmíre čelia udalostiam, ktoré by väčšinu z nás poslali do blázinca, s kľudom angličana.

Zároveň nám Fahrenheit ponúka akúsi kriminálku+rodinné patálie hlavných postáv s mysterióznou prílohou. A vy tým postavám veríte, prežívate s nimi to, čo prežívajú oni, štvú vás ich problémy rovnako ako ich (ak nie viac, pretože ste si dali vysokú obtiažnosť a tie minihry vám nejdú). Toto všetko krásne graduje ruku v ruke s atmosférou a filmovým feelingom (a kamerou a strihom), ale potom príde posledná štvrtina a všetko to padne ako domček z karát, prinajmenšom do kanálu. A to je škoda.

Mimochodom, ak si odmyslíme trapošinu menom Theory of a Deadman, Fahrenheit má skutočne neskutočný soundtrack od mrazivých a clivých violončiel Angela Badalamentiho (áno, presne ten má na svedomí aj soundtrack k Twin Peaks), zmyselnú Martinu Topley-Bird alebo také klasiky funky a soulu ako Ben E.King a Nina Simone.

Fahrenheit skoro není hra, ale o to lépe se hraje. Po všech těch propracovaných RPG a zběsilých akcích mě prostě moc bavilo si ke hře sednout a nechat se unášet příběhem a skvělou atmosférou, jen občasnými zásahy popohánět děj a užívat si to.

Prokázat "herní" dovednosti musíte prakticky jen v akčních sekvencích, které jsou místy i docela těžké - respektive mi tak zpočátku přišly ("rozpadající" scénu v bytě jsem trénoval skoro den, ne-li víc), napodruhé už to bylo bez problému.

To, jak vás Fahrenheit zabaví a chytne záleží čistě na tom, co od hry očekáváte. Pokud dokážete na chvíli postavit příběh a atmosféru (doplněnou úžasnou hudbou) nad hratelnost a komplexnost herních principů, je hodně pravděpodobné, že se budete královsky bavit (představte si skvělý film s tím, že do něj občas můžete jemně zasáhnout a přizpůsobit si ho). Jen škoda dějového zmatku na konci hry, nebýt ho, šel bych možná i na 100%.

Fahrenheit mne příjemně překvapil dechberoucím příběhem, chytlavou hratelností a depresivní hudbou. Tahle hra jako jedna z mála inovovala zatuchlý žánr adventur který potřeboval změnu už setsakramentsky dlouho. Fahrenheit má určitě svoje kouzlo a atmosféru, už jen fakt že postavy mají hloubku a nejsou to jen postávající "krabice" mluví za vše. Až na zpackaný konec a především leckdy frustrující minihry si tato hra drží laťku opravdu vysoko.