Herní výzva 2017 #5

Odehráno zhruba za 2,5 hodiny.

EA by potřebovali pěkně přes hubu za to, že tohle DLC nedali hned do původní hry. Však je v něm trochu vysvětlená jenom taková maličkost. I když ne úplně, ale dostatečně.

Problém s tím, že to mělo být už v základní hře, je s tím, že se to dá hrát kdykoliv během kampaně, než aby to mělo pevné místo v průběhu hry. Jsou zde obsažení všichni nepřátelé a pokud hráč hraje tohle DLC hned ze začátku hry, tak to poněkud rozbíjí odhalení některých nepřátel v pozdějších částech hry. Ale když je za to potřeba platit extra, tak se to musí dát hrát kdykoliv, že jo.

Dohrál jsem to poprvé až teď, po pěti letech od vydání. Škoda, že se za tu dobu cena nesnížila ani o korunu.

Detektivní pasáž na začátku je příjemným zpestřením, prostřední část je až zbytečně moc akční a v závěru už zábavnost docela upadá. Nahradí to ale konec s rozhovorem.

Herní výzva 2017 #7

Aktuálně 42. nejhůře hodnocená hra na DH.

Nechápu zasazení tohoto dílu do Black Ops série. Zmínky o událostech v přechozích dílech jsou tam všehovšudy dvě a úplně zbytečné. Značka se asi ale prodává dobře, takže to chápu.

Začátek hry je strašně roztahaný a dost nudí, prostřední část se rozjede a dost baví a na konci to naopak spadne do wtf dimenze a úplný závěr je nekonečný a člověk si přeje, ať už to skončí. A to samozřejmě wtf koncem.

Největší poser je příběh vyprávěný přes rychlejedoucí titulky na začátku každé mise, ze kterých si hra vybere jenom pár slov. Člověk si musí na internetech zjistit, co se tam píše a pak to je jenom trochu méně wtf. Jako styl vyprávění možná inovativní, ale jinak úplně dementní. To, co je vyprávěno ve hře je zmatek nad zmatek a hodně scén prostě nedává smysl a hráč vůbec nemůže vědět, co se děje a proč.

Po stránce hratelnosti je to pořád stejné. Jenom nepřátel se mi tam zdálo být opravdu hodně. Nevím, jestli je to tak ve všech dílech a jenom jsem si toho nevšímal, ale tady to bylo místy opravdu přehnané. V každé sebemenší místnosti padesát panáku na postřílení, často to bylo docela ubíjející.

Herní výzva 2017 #1

Dohráno na 100%. Upřímně jsem to nečekal, protože bytostně nesnáším collectibles ve hrách, ale tady mě to nějak chytlo a posbíral jsem úplně všechno. Možná to bylo tím, že většina těch věcí ve hře opravdu k něčemu byla a hráč za sbírání něco dostane, ať už nové zbraně, vybavení nebo skilly. Ale stejně bych jich ve hře ubral tak na půlku.

Po začátku v Sýrii jsem čekal, že se hra bude odehrávat po celém světě, ale opak je pravdu. Další v pořadí je Sibiř a hra už tam zůstane až do konce. Příběhové mise jsou parádní a opravdu jsou tím nejlepším co hra nabídne. To samé se nedá říct o příběhu a strašně dementním finálním bossovi. Nevím, proč ho musím něčím odlákat a pak ho sundat ze zadu, když normálně na férovku mu dává Lara dobře po držce, ale hra si to nepřeje, takže mu to nic nedělá.

Zkoumání lokací a skrytých kobek s nějakým tím puzzlem je taky fajn. Líbí se mi, že se hráč musí vracet do předchozích lokací, až se posune dostatečně v příběhu a dostane nějaké udělátko, se kterým se dostane tam, kde to před tím nešlo. Challenge jsou zajímavé tím, že na ně hra neupozorní, dokud hráč sám nepříjde na to, jak je aktivovat. Zajímavé už nejsou obsahem, je to samé najdi/znič/udělej několikrát tu samou věc. Odměnou je za ně krásné nic, jenom další procenta k dokončení hry na 100%.

Po dokončení příběhu se dá cestova do všech lokací ve hře a dodělat si případné resty.

Hned na začátku bych chtěl poznamenat, že Battlefield 3 hodnotím jako obrovský fanoušek druhého dílu a DICE se celou dobu od oznámení kasali tím, že trojka je jeho pravý nástupce. Doba asi pokročila, takže onen nástupce je vlastně těžce osekaná verze předchůdce zabalená do pěknější grafiky.

Se singleplayerem se nebudu moc zdržovat. U primárně multiplayerové hry, jakou série Battlefield bezesporu je, se jedná o úplnou zbytečnost. Z trailerů na hru to vypadalo, že se dočkáme válečné hry v podobném duchu jako seriál Generation Kill nebo dokumentární filmy jako např. Armaddilo nebo Restrepo. Hra se nakonec zvrhla v dnes už ohrané nahánění atomové bomby a superpadoucha s trapným ruským jménem po celém světě. To by ani tolik nevadilo, kdyby si hra i její tvůrci nehráli na něco víc. V singleplayeru si zahrajeme za několik různých postav. A tohle právě nefunguje. Mise s kopilotem ve stíhačce je do hry tak násilně nacpaná, že to ani pěkný není. Ale zase chápu, že stíhačková mise se musela ve hře objevit, abychom měli aspoň něco, co konkurence nemá.

Co naopak konkurence má mnohem lepší je kooperace. Ze slibovaných desíti misi se nakonec vyklubalo šest, které jdou dohrát za necelou hodinu. Navíc skoro vůbec netěží z přítomnosti dvou hráčů. Jedinou aspoň trochu zajímavou misí je ta vrtulníková, která se ale nakonec stejně zvrhne v nekonečnou nudu. Jediným pozitivem kooperace tak zůstává možnost odemknout si několik zbraní do multiplayeru.

Ten je dle očekávání nejpovedenější částí hry a ve svém oboru nemá v současné době konkurenci. Starší díly série jsou ale pořád lepší a nabízejí více možností.

Nejvíce k naštvání jsou unlocky, hlavně pro vozidla. DICE se opět chlubili touto vymožeností, ale už se zapoměli zmínit, že z vozidel sundali i tak základní věci jako světlice u stíhaček a dali je jako unlocky. Když hra vyšla, tak to ani tolik nevadilo, ale několik měsíců po vydání už nemají nováčci prakticky žádnou šanci se se stíhačkou udržet ve vzduchu déle než pár vteřin, o zabití protihráče nemůže být řeč vůbec. Stíhačka bez světlic je naprosto bezbranná a pilot se stává lovnou zvěří pro všechny. Dovedu si představit, že to dokáže mnoho hráčů odradit.

Další slabou stránkou jsou mapy. Hra podporuje až 64 hráčů, ale většina map je na to naprosto nevhodná. Několik map je navíc ve tvaru nudle, kde se hra zasekne uprostřed bez možnosti prorazit nebo protivníka obejít. Řeč je samozřejmě o módu conquest. V rushi jsou na tom mapy o hodně lépe i díky nižšímu maximálnímu počtu hráčů. Ostatní módy v čele s TDM jsou zajímavým zpestřením a odehrávají se na menší části mapy.

Abych to na závěr nějak shrnul, tak v mých očích třetí Battlefield zklamal jako nástupce dvojky. Jako hra je na tom ale skvěle. Potřebuje ale ještě několik patchů, protože zabugovanost je na vysoké úrovni a některé věci v multiplayeru by zasloužily překopat úplně. Jak ale známe DICE a EA, tak se možná dočkáme několika DLC a většina chyb zůstane bez povšimnutí.

Série Section 8 prošla podobným vývojem jako série Bad Company. Zmizely otevřené mapy a byly nahrazeny lineárními lokacemi, zmizel respawn po smrti a byl nahrazen klasickými checkpointy. Celá hra se stala prakticky lineární střílečkou, u jiných her by byl pravděpodobně oheň na střeše (protože otevřené prostředí = tisíckrát lepší hra přece), ale Section 8 to jenom prospělo (na rozdíl od Bad Company). Autoři si dali práci a vymodelovali prostředí tak nějak normálně a už to nevypadá, jak kdyby to vypadlo někde z generátoru.

Zbytek hry zůstal stejný jako u předchůdce. V některých lokacích se autoři inspirovali v jiných úspěšných sériích - semtam nějaký skript pro ohromení hráče (CoD), jeden level vypadal jako vystřižený z Halo 3 (nebo dvojky nebo Reach, jak kdo chce), skoky z letadla (které vypadají ještě víc cool než v jedničce) zase jako z Halo 3: ODST.

Jedinou výtkou je snad jenom dvouhodinová herní doba, u jedničky jsem to bral tak trochu jako vysvobození, ale tady bych si klidně ještě pár hodinek přidal.

Krásný příklad toho, že co může skvěle fungovat na mobilu, se na PC už nechytá. Pokud bych hrával Flight Control na telefonu pro zkrácení dlouhé chvíle třeba v autobusu nebo ve vlaku, hodnocení by bylo pravděpodobně dost vyšší.

Na PC to ale nefunguje, hraní zabaví tak na dvacet minut a pak nazdar. Další věcí je obrovská konkurence, dokonce i v řadách flash hříček zadarmo. Kdybych se opravdu hodně nudil, spíš zamířím na stránky s free flash hrami, než abych zapnul Flight Control.

Ale jo, nakonec to nebylo tak špatný. O Section 8 jsem si už od jejího vydání myslel, že obsahuje pouze multiplayer. Zhruba před týdnem jsem se dozvěděl pravdu a kvůli hernímu suchu okamžitě na eBay zakoupil.

Hra se s ničím nemazlí a hned v první minutě mě vhodila do akce, která se bohužel do konce hry nezmění a je pořád stejná. Semtam se najde i malé oživení v podobě řízení tanku nebo mecha, ale to trvá vždycky pár minut a pak konec.

Section 8 je nakonec docela v pohodě a na ty zhruba tři hoďky, co trvá singleplayer kampaň, určitě zabaví. Multiplayer mě nezajímá, na ten mám dost jiných a lepších her.

Nechápu oblibu některých tvůrců nacpat všechno to nejhorší z jejich hry hned do úvodu. Asi mají v úmyslu odradit většinu hráčů od dalšího hraní a v tomto případě se jim to daří. Začnu nemožností nastavit citlivost myši na nějakou normální úroveň, aby se dalo hrát. To prostě nejde, člověk si musí zvyknout. Grafika v prvních dvou levelech je hnusná až běda a herní náplň stojí taky za starou belu.

Stačí si přetrpět první dvě až tři (z celkových zhruba dvanácti) hodiny hraní a Red River nabere konečně pořádné otáčky. S nástupem Číňanů se hra mění na jeden velký ústup proti obrovské přesile. Škoda jenom debilních parťáků, kteří tak nějak ustupovat nechtějí a místo toho se i přes přímý rozkaz k ústupu rozhodnout stát na místě (nebo bránit budovu) jak idioti. Jejich schopnost poslouchat příkazy je asi stejná jak u našeho psa, takže na ně z vysoka serou. Když jim člověk přikáže bránit budovu, tak po ní běhají jak smyslu zbavení a stejně se nechají zastřelit. Když jim člověk přikáže krýt se za plotem, tak se sice kryjí, ale většinou ze špatné strany. Ještě, že jejich přežití není k dohrání hry vůbec potřeba a jejich smrt nikomu nevadí (po checkpointu se respawnují zpět).

Velké plus je postava seržanta Knoxe. Každá mise začíná a končí na korbě Humvee nebo ve vrtulníku a seržant Knox buď dává briefing nebo komentuje právě proběhnutou akci. Jeho monology obsahují neskutečné množství vtipů, sprostých slov a narážek na filmy či seriály, že jsem se dost často musel zasmát. Ostatní postavy už tak propracované nejsou, ale i přesto jsem si užil pár jejich slovních přestřelek, samozřejmě náležitě vtipných a sprostých.

Většina přestřelek probíhá na sto a více metrů a ze začátku hry je to docela porod. Postava hráče se leveluje a tak se ze začátku hry neumí trefit ani do vrat od chlíva. Naopak ke konci hry už je to taková mašina na zabíjení, že minout cíl vyžaduje hodně úsilí. Párkrát za hru jsem se dostal k řízení Humvee a i přesto, že se jedná o hru od tvůrců závodních her jako GRID a DiRT, se jeho řízení podobá ježdění žehličky po žehlícím prkně.

Normálně se o indie hry zrovna moc nezajímám, protože na jednu dobrou připadne dalších deset, které jsou úplně o ničem a najít tu dobrou zabere dost času a ten se mi většinou obětovat nechce. Anomaly: Warzone Earth mě asi donutí tento přístup změnit.

Co na první pohled zaujme je pěkná grafika, která určitě předčí většinu ostatních indie her a podle mě se může klidně porovnávat i s nějakou tou AAA hrou. Na druhý pohled nebo spíš poslech zaujme kvalitní namluvení postav, jsou tam sice asi tři, ale i to se počítá.

Základ hry je více než jednoduchý - za peníze nakoupit vozidla do konvoje a následně vybrat cestu co nejmenšího odporu nebo, pokud je peněz málo, vybrat cestu kolem krabic, které obsahují něco, co je přidá. Netřeba říkat, že krabice se nacházejí doslova obklopené nepřátelskými věžemi a dojet si pro ně není žádný med, ale možnost nakoupit více vozidel nebo vylepšit ty stávající je zajímavá a v závěru hry se stává nutností.

Ve hře je třináct misí odehrávajících se v Bagdádu a Tokiu a jejich dohrání zabere zhruba čtyři hodiny, za 10 éček na Steamu určitě zajímavá nabídka.

Minulý rok jsem se stal šampionem Formule 1, letos jsem se musel prozatím trochu uskromnit a uzmout tituly šampiona jenom v sériích GT3 a GT1 (a taky drift, works, muscle, endurance a mnohé další). Druhů závodů je teda v druhém Shiftu požehnaně, ale kromě driftů se liší jenom počtem kol. Každý z nich má svého "patrona", který ho v krátkém videu představí a po vyhrané sérii rád odevzdá svoje klíčky od auta.

Musím jednoznačně pochválit množství tratí a jejich rozložení v kariéře. Je jich tolik, že třeba Brno jsem jel poprvé až v druhé polovině hry a hned na dvacet kol (parádní způsob, jak zabít třičtvrtě hodiny). Tratí je kolem třicítky ale drtivá většina má několik variací. Velké plus jsou městské tratě, častokrát jsem si vzpomněl na excelentní GRID, který stále zůstává na vrcholu, ale Shift 2 je zatím jediná hra, která mu dýchá na záda (pro někoho to byl možná už první Shift).

Ve vozovém parku se snad ani nedá očekávat žádné překvapení. Přímo do očí bijící je absence Ferrari. Hra má sice kompletní licenci na GT3, kde Ferrari normálně jezdí, ale žádné se tam neobjeví. Všechna ostatní současná auta z GT3 a GT1 jsou přítomna. Excelentní jsou taky možnosti tuningu. Všechny auta mají parádní uřvané zvuky motorů, až mi to pomalu shazovalo reproduktory ze stolu.

Noční závody představují skvělé zpestření a v kombinaci s pohledem z helmy se jedná o neskutečnou adrenalinovou zábavu. Autolog je zajímavá věc ale už teď je ve hře tolik cheaterů, že jeho přítomnost je pro normálního smrtelníka naprosto zbytečná. Třísekundové rekordy na kolo na některých tratích se mi ještě nepodařilo zdolat.

Jako poslední DLC je Arrival docela zklamání. Po Lair of the Shadow Broker jsem tak nějak čekal mnohem více. Je vidět, že už se autoři soustředí na třetí díl.

V první půlce jsem se musel do hraní vyloženě nutit. Sice se dala projít stealth způsobem, ale prostředí bylo snad nejhorší, co jsem v ME2 zatím viděl. Druhá půlka to trochu napravila a věci jako obrana proti nekonečným vlnám nepřátel a řízení drona zaváněly snahou přinést něco nového.

Příběhově se hra taky skoro neposunula, akorát se potvrdilo to, co už všichni vědí a autoři si připravili půdu pro cestu na Zem v třetím díle. Herní doba je jenom zhruba hodinu a půl, spíš ještě méně.

První Unlimited jsem hrál všehovšudy asi hodinu. Už si ani nepamatuju proč, asi mě to nechytlo. O dvojku jsem se začal zajímat tak týden před vydáním. Po nainstalování a prvním zahrání jsem se zhrozil. Říkal jsem si, že něco tak hroznýho už jsem dlouhou dobu neviděl. No hra šla z disku a já si zanadával za vyhozený peníze. Přesto mi to nedalo a po zhlédnutí několika pochvalných videorecenzí a přečtení nadšených ohlasů (tu většinu negativních jsem ignoroval) už byla zpátky na disku. Přetrpěl jsem si ten otravnej úvod a najednou se přede mnou zjevila hra v plné kráse, všechna ta volnost, auta, množství závodů. No prostě paráda ale přesto mám pořád několik výtek.

Zaprvé proboha proč nejdou normálně prodávat auta? Prodávat se dají jenom skutečně debilně a to na protiúčet, když mám plnou garáž. Ty vyhraný nejdou prodávat vůbec a tak se musím dívat jak mi v garáží zavazí jeden otřesnej hnusnej růžovej Mustang. Tímto se dostávám k další výtce, nemůžu si spravovat umístění aut v garáži a tak vznikají situace kdy ten hnusnej růžovej Mustang stojí vedle Zondy, no prostě lahoda pro oči. Chtěl bych si vytvořit showroom, třeba všechny Ferrari do jedné garáže ale ne, prostě ne, nejde to. Další otravnou věcí jsou postavy. Chápu, že se autoři snažili přinést nějaký ten příběh, aby hra nebyla jenom suché závodění ale tohle se jim nepovedlou. Hned, jak začne nějaká postava mluvit, tak mám okamžitě chuť ji praštit, cihlou, do hlavy.

Poslední taková menší výtka jde k Veyronu. Ve hře je strašně overpowered. Chápu, že je to nejrychlejší auto světa ale v TDU je to už přehnaný. Ostatní A1 auta proti němu nemaji nejmenší šanci. U A1 online závodů si tak vždycky připadám jak na Bugatti srazu, s ničím jiným se nezávodí.

Teď už ovšem jenom k těm světlým stránkám. Na začátku hry jsem dostal celý ostrov a možnost dělat si na něm co chci. Už jenom volná jízda, nebo chcete-li cruisin', jak ji ve hře nazývají anglicky mluvící hráči, mě neskutečně bavila. Bavilo mě jenom tak objevovat všechny silnice. Hra mě za to dokonce odmění a tak mám Ibizu projetou na sto procent. Odjel jsem všechny singleplayer závody, nejvíc si pamatuji ty závěrečné na každém ostrově. Mají přes sto kilometrů a táhnou se kolem celého pobřeží, takže za tu hodinku, co trvá jejich zajetí, nehrozí nuda. Jako v každé openworld hře je i v TDU nějaký to hledání předmětů. Tady to jsou vraky aut za které při určitém počtu dostanu nějaký to auto, bohužel většinou zase nějaký křáp co následně hyzdí garáž.

Z celého TDU2 mám pocit, jak kdyby měli autoři hodně skvělých nápadu ale při jejich realizaci se na to v půlce vykašlali. Některé základní věci do hry nedali pro jistotu vůbec. Nebýt těchto chyb a nedodělaností, pravděpodobně bych dával stovku.

Crysis je tu podruhé. Tentokrát už ne v klasické jungli ale v té betonové. Tento přesun hře velice prospěl, protože vracet se na tropický ostrov už počtvrté by nemuselo být to pravé.

Přesun do města si vyžádal trochu změnit přístup. Jistě, sandbox styl od Cryteku zůstal zachován ale bojiště se muselo o něco zmenšit (do šířky, do výšky se naopak zvětšilo). Pořád je možnost si plnit úkoly jak chci, kdy chci a v jakém pořadí chci. Pokud mám náladu si pořádně zastřílet, není problém. Když nemám na střílení chuť, můžu si hru procházet potichu a klidně bez jediného výstřelu. Aspoň teda většinu hry, jsou situace, kdy to nejde.

I když se jedná o druhý díl, tak příběh začíná prakticky nanovo. Z jedničky se objevuje pouze jedna postava. Vysvětlění, co se stalo za ty tři roky mezi první a druhým dílem, se nedostaví. Je to škoda, snad si to autoři šetří na DLC nebo na datadisk ve stylu Warhead. Co se stalo s Nomádem a Psychem mě zajímá. Alcatraz, tedy hratelná postava je taky pěkná bukva. Zaprvé nemluví a zadruhé, to je hlavní, poslouchá rozkazy od kdekoho, kdo se mu nabourá do vysílačky. Oproti prvnímu dílu jednoznačně krok zpátky, dokonce i ten oblek je lepší postava než Alcatraz a jeho hlášky ke konci hry překvapí. Co se týče závěru, tak jsem spokojen (trochu wtf ale co už). Sice si taky nechává vrátka pro pokračování, ale dění tohoto dílu aspoň uzavře, což se dneska ve hrách často nestává.

Ve hře mi chyběla nějaká pořádná část s vozidly. Párkrát jsem se k řízení sice dostal ale nebylo to nic nezapomenutelnýho. Dodnes vzpomínám na tankovou bitku v prvním díle. Vozidla jsou obecně dost upozaděná ale vzhledem k umístění hry se to dá pochopit. Osobně jsem je ale vyhledával. Každé z nich mělo kulomet, který se dá urvat a je neskutečně silný. Sice se s ním zpomalí chůze, ale každá přestřelka je s ním vyřešena během pár vteřin.

Všechny hry od Cryteku jsou kritizovány za nástup mimozemšťanů nebo mutantů, který vždy změnil celou hru. V Crysis se mi to líbilo, ve Far Cry jsem to nesnášel a v Crysis 2 to není pomalu poznat. Emzáci jsou humanoidní a chovají se a vydrží prakticky stejně jako lidé. Jediné rozdíly spočívají v tom, že dokáží lépe skákat a vyskytují se mezi nimi bossové. Nepřátelé se ve hře pěkně střídají a už to není klasické první půlka lidé, druhá půlka zbytek.

Grafiku rozebírat nebudu. Mele se o ní všude a pořád. Jenom řeknu, že je to nejlépe vypadající hra poslední doby. Hlavně díky efektům.

Pokud jde o mé pocity, tak hra mě neskutečně bavila. Těch pár výtek, co jsem měl, už jsem ze sebe dostal. Bavila mě ta volnost, nanooblek, epické momenty. Například bitva na Time Square nebo útěk z Central Station. Zničený New York má taky něco do sebe, bořící se mrakodrapy jsou na denním pořádku. Prostředí se pěkně střídá. Zkrátka Crysis si jde svou vlastní cestou a nesnaží se jen kopírovat jiné, komerčně úspěšné, hry.

Na závěr se ještě musím zmínit o hudbě. Stačí dvě slova - Hans Zimmer. Pro hru sice vytvořil jenom hlavní motiv, ale ten je zkrátka parádní. Dal základ dalším dvěma autorům, kteří na soundtracku dělali. Ti se taky nemusí za nic stydět. Už dlouhou dobu mě soundtrack ve hře tolik neupoutal (naposled snad v MW2, ve kterém má Hans taky prsty).

U druhého HAWX se autoři rozhodli přinést nějaký ty novinky. Na tom není nic špatnýho, ovšem kdyby ty novinky nebyly tak neskutečně nudný.

Vzlety, přistávání a tankování za letu jsou úkony opravdu tak nudný, jak vypadají na papíře. Tankování je úplně o ničem, je to zdlouhavý a ani se to snad nedá pokazit. Vzlety a přistávání se sice pokazit dají ale zase s sebou přinášejí nekonečný přelety přes celou mapu.

Další nudnou novinkou je řízení UAV. Je tomu věnována celé mise a spočívá jenom v tom zaměřit se na budovu a několik vteřin ji udržet v zaměřovači. Prostě nuda jak prase, ani si z toho UAV člověk nevystřelí. Jedinou zábavnou novinkou je podpora pozemních jednotek z AC-130.

O příběhu jenom velice krátce. Je to klasický konspirační cosi featuring USA, Rusko, šílenýho ruskýho generála, teroristy a atomovky. On příběh je skoro přesná kopírka CoD4, jenom mnohem blbější a o ničem, zprostředkovaný pomocí otřesných, škaredých videí.

Prostředí je oproti prvnímu dílu taky krok zpět. V jedničce byly zapamatovatelné lokality jako Rio de Janeiro nebo Tokyo. Tady jsou to jenom anonymní hory, anonymní lesy, anonymní pouště a tak dále. Jediná vyjímka je snad mise nad Moskvou.

Abych jenom nedržkoval, musím zmínit i světlé stránky. Oproti prvnímu dílu je konečne na co střílet. Cílů je mnohem více a nepřátelské útoky už se neskládají jenom ze dvou letek o šesti letadlech a deseti tanků (případně lodí, pokud se bojuje nad mořem), jako to bývalo v prvním díle. Ovšem oproti Ace Combatu má hra pořád co dohánět. Obtížnost je exrémně nízká a to i na nejtěžší nastavení.

Celej koment se možná nese v negativním duchu ale HAWX 2 nakonec není špatná hra, s prvním dílem prakticky shodně zábavná. Na PC je bohužel bez konkurence.

Homefront pro mě byla jedna z nejočekávanějších her tohoto roku. V době oznámení hry jsem byl neskutečně natěšený. Moje nadšení docela opadlo po zhlédnutí několika gameplay videí, kde byla vidět docela nepěkná grafika a hra celkově vypadla dost budgetově. Proto jsem s koupí váhal až do poslední chvíle. Nakonec jsem to teda koupil a rozhodně toho nelituji.

Grafika vypadá mnohem lépe než na videích, které byly z konzolových verzí a jsou docela odfláklé. Na PC s nastavenými maximálními detaily vypadá mnohem lépe. Jasně, není to dnešní špička a hrám jako Metro 2033 a Crysis 2 se nemůže rovnat ale rozhodně neurazí. Hra běží na Unreal Enginu 3, který se ale chlapci z Kaosu naučili od minula (Frontlines: Fuel of War) optimalizovat. Grafika mi vzhledem celkově připomíná Source engine z Half-Life 2.

O pozadí příběhu se snad ani nemá cenu zmiňovat. Mediální masáž nám o hře pověděla skoro všechno a o moc víc se toho v samotné hře nedozvíme. Maximálně něco málo v intru hry za doprovodu Two Steps from Hell (velké plus) a taky z novin, které se povalují napříč hrou a zjistíme v nich, jak se ze Severní Koreje stala světová velmoc. Co se historie hráče a ostatních postav týče, tak tam se nedozvíme pro změnu vůbec nic. Je to docela škoda, protože každá postava je jiná a mě by určitě zajímalo, proč a jak se přidaly k odboji. Jak už je poslední dobou v prvních dílech plánovaných sérií zvykem, konec hry přijde brzo a samozřejmě v tom nejlepším. Na nejtěžší obtížnost mi hra trvala 6,4 hodiny a narazil jsem na tři záseková až infarktová místa.

Co se zbraní týče, tak tam se nekoná žádné překvapení. I když je ve hře rok 2027, narazíme na staré dobré klasiky jako M4, M16, M249. Je tam pár kousků, které ještě nejsou v současné době ve výzbroji ale chystají se (např. ACR). Co mi ohledně zbraní přišlo divné, tak je to skutečnost, že mají Korejci americké zbraně. Asi někde našli opuštěnou letadlovou loď. Zajímavou věcí je, že jsem během hry snad nepotkal dvě stejné zbraně. Volně ležící zbraně zde jen tak lehce nepotkáme, tak je potřeba je brát po padlých nepřátelích. Každý z nich měl zbraň upravenou podle sebe (různé kolimátory, kamufláže, někteří ji měli dokonce ovázanou provázky a kdo ví čím, atd.).

Ohledně vozidel se taky nekoná žádné překvapení. Jsou tam zase dnešní kousky. Korejci mají zase nějaké americké (Humvee, Black Hawk), ale narozdíl od zbraní mají několik kousků své výroby. Nejlepší je pravděpodobně automatické obrněné vozidlo Goliath. Během hry jsem si toto vozítko tak oblíbil až mi bylo líto, když bylo potřeba ho obětovat. Jinak v singleplayerové části se, až na jednu vrtulníkovou vyjímku, žádného řízení vozidel nedočkáme, maximálně se dostaneme za turet na Humvee. V multiplayeru má každá strana svá vozidla.

Atmosféra hraní se dá přirovnat ke Call of Duty. Ani tvůrci se tím před vydáním hry netajili. Musím ovšem uznat, že válečná atmosféra se jim povedla. Hlavně v poslední misi, kde pomalu s kolegy z odboje a s už regulérní US Army postupujete po mostě, nad hlavami se mydlí americké F-22 s korejskými Su-47, semtam proletí nějaký vrtulník, který je samozřejmě během pár vteřin sestřelen. Ovšem ne rukou hráč. Hra se snaží tvářit aspoň trochu realisticky (nebrat za slovo) a tak hráč nesestřeluje jeden vrtulník za druhým v Rambo stylu. Začátek hry se dá přirovnat k už zmíněnému druhém Half-Lifu a rozhodně dovede hráče naštvat a nabudit na zabíjení nepřátel. Prvních pár minut je hodně emotivních.

Abych to shrnul, tak mě singleplayerová část Homefrontu neskutečně bavila. Na multiplayer se vrhnu taky a doufám, že pár desítek hodin v něm strávím. Jedná se o takový mix Call of Duty a Battlefield 2, což já rád. Zahraju si taky singleplayer ještě jednou na lehčí obtížnost a zkusím získat nějaký ty achievementy a najít všechny noviny. Co se týče pokračování, tak jsem jednoznačně pro. Klidne i s ročním odstupem. Příběh má potenciál na několik pokračování (pokud půjde tempem prvního dílu, tak i několik desítek :-)).

Po dohrání H.A.W.X. jsem hledal nějakou další podobnou hru. Našel jsem ji a ani jsem nemusel chodit moc daleko. Letecká prvotina od Ubisoft Romania je prakticky to samé co H.A.W.X., jenom s jinými skiny letadel a jinou výzbrojí (i když ..).

Z předchozích řádků je tedy jasné, že je to arkáda jak řemen a ani o chlup víc. Letadla se ovládají jednoduše pomocí pár tlačítek. Ovšem na klávesnici to není nic moc a proto je k tomu lepší nějaký gamepad s kterým to jde hned lépe. Hra obsahuje nepřeberné množství letadel ale všechna se ovládají prakticky stejně, tedy kromě bombardérů a jiných ,,větších kousků“, které jsou ale jenom pomalejší a mají větší výdrž. To, že s nimi jdou udělat kousky, za které se nemusí stydět nejedna moderní stíhačka, vynechám. Toto ovládání ale mně osobně vůbec nevadí, protože miluji arkády ale chápu, že někomu to může být proti srsti.

Největším záporem hry je ovšem její nevyvážená obtížnost. Jednu misi můžu projít úplně bez problému ale třeba hned ta následující nejde ani dohrát, protože prostě nemůžu být na dvou místech současně. Dalším mínusem jdou dogfighty, ve kterých není prakticky možné se dostat za protivníka, protože on dělá neskutečné manévry. Ovšem toto platí jenom když onen protivník chce sestřelit hráče. Nejednou jsem se s nimi dostal do nekonečných ,,loopingů“ a ani jeden z nás se nemohl tomu druhému dostat na kobylku. Ovšem on měl výhodu v ostatních svých spolubojovnících tím, že mě dokáží zasáhnout a sestřelit na několik kilometrů, prakticky když nejsou ani vidět. Pokud ovšem nepřátelé útočí na cokoliv jiného tak k tomu tupě letí a není žádný problém je sundat.

Možná se celý komentář nesl spíše v negativním duchu ale hra není nakonec vůbec špatná, jenom je v ní několik věcí, které ji dokáží pořádně zkazit.

Pro mě jedna z nejočekávanějších her tohoto roku. Dohrál jsem ji prakticky na jeden zátah a to i s původním World in Conflict, protože se tento datadisk nedá hrát samostatně ale jen společně. Nové mise jsou vloženy mezi ty původní avšak nekazí celkový dojem a všechno do sebe zapadá. Opět tam jsou skvělé postavy a druhý příběh, který umožnuje se na konflikt podívat z druhé strany.

V celé hře se zvedla obtížnost a v některých misích se taky zvedl počet jednotek. Na stejnou obtížnost (hard), co jsem kdysi hrál základní hru prakticky s jedním prstem v nose, jsem se teď už musel hodně snažit.

Délka určitě není nejsilnější stránkou tohoto přídavku. Když si vezmu, že každá mise trvá maximálně třicet minut, tak to jsme na třech hodninách, což není mnoho. Celá kampaň mi zabrala přibližne deset hodin, ale to jsem ji nehrál poprvé, takže ten kdo hru ještě nehrál vůbec se může dostat klidně i na dvacet hodin.

Sice jenom jeden level ale o to lepší hratelnost a grafika. Demonstrace dosti přepáleného HDR, které mělo v sérii Half-Life tímto premiéru. Od té doby se používá asi ve všech hrách od Valve.

HL2 Deathmatch hraji semtam už od jeho vydání, kdy obsahoval pouze dvě mapy (Lockdown, Overwatch). Ve své době revoluční fyzika v multiplayeru spolu s gravity gunem udělaly svoje. Není nic lepšího než pořádná bitka s házením všeho co se na mapě najde.
Bohužel to lehce kazí malá účinnost zbraní, kdy každý vydrží něco kolem deseti nábojů z MP7, o pistoli ani nemluvě. Naopak brutální účinnost má RPG, takže se v některých mapách točí vše kolem něho.

Pro mě jednoznačně překvapení roku 2006. Předchozí díly neznám, takže jsem hru nehodnotil jako pokračování série. Je to tak akorát mezi arkádou a realistickou akcí. Komandování týmů je velmi jednoduché a intuitivní. AI se mi zdá velmi dobrá => když jsem se díval jak spolubojovníci čistí místnost, vypadalo to hodně realisticky. Hardwarová náročnost je docela nízká (protože Unreal Engine 3). Co se mi zdálo naopak velké, byla obtížnost některých pasáží, které jsem si musel dokonce několikrát opakovat. Celkově je tato hra velmi povedená.

Spolu s Mafií zatím jediná hra, které dávám 100%. Myslím si, že hra která mě už třetím rokem dokáže do sebe vtáhnout klidně na několik hodin každý den, si to zaslouží.

Tímto dílem udělala série Battlefield obrovský skok kupředu. Základ hry zůstal stejný ale vývojáři k němu přidali velké mnozštví nových věcí a vychytávek. Například systém velení, víc heních tříd, kde každá se hodí na něco jíného a žádná není jenom do počtu, rank systém atd. Navíc tato hra není ani moc těžká a není potřeba u ní sedět pořád, aby člověk nebyl furt ta největší lama. Určitě je ale potřeba spolupráce týmu, protože člověk sám nic nezmůže. Když se sejdou dobří hráči ochotní spolupracovat, hra se posune ještě o stupínek výše.

Call of Duty 4 jako RTS, tak bych ve zkratce mohl charakterizovat World in Conflict. Výborná válečná atmosféra stejně jako CoD4 ale několikrát lepší příběh. Příběh, vyprávěný skvělými cutscénami, je opravdu strhující. Už první mise po vylodění Sovětů má skvělou atmosféru beznaděje proti mnohonásobné přesile a co teprve cutscéna s helikoptérami nad New Yorkem, která mě naprosto dostala. Této atmosféry by nemohlo být dosaženo bez skvělé grafiky a parádního ozvučení.
Shrnutí: Rozhodně nejlepší novodobá strategie se kterou se může rovnat snad jedině Company of Heroes.

Když GRID vyšel, říkal jsem si: "KONEČNĚ nějaká pořádná závodní hra i na PC". A je to tak, od NFS Undergroud první závody který jsem hrál každej den několik hodin v kuse a to dokonce i demo. Na parádní grafice (navíc výborně optimalizovaná) je naroubována skvělá hratelnost. Parádní akční ježdění který jen tak neomrzí.

Velice intenzivní hra. Skvělá atmosféra války, která chytne a nepustí do závěrečných titulků. Atmosféře napomáhá pěkná grafika a výborná hudba a ozvučení vůbec. Prostě takto má vypadat naskriptovaná střílečka.

Samozřejmě nesmím zapomenout na multiplayer, který se na mém pomyslném žebříčku ihned vyšplhal na druhé místo (hned po Battlefield 2).