Faces of War, druhý díl rozlehlé série, je trestuhodně málo vryt do hráčského podvědomí. První díl, Soldiers: Heroes of World War II, se mi příliš nepozdával, i když nemůžu říci proč. Nejspíše díky značné inspiraci z příbuzných Commandos: Behind Enemy Lines.

FoW zamířil jiným směrem, podobně jako CoD se odlišil od MoH:AA. Odvrhnul super-tajné mega-akce a představil život řadových vojáků. Po bojišti pobíhají spojenecké jednotky ovládané počítačem, zaměstnávající nepřítele a místy nemilosrdně postupující vpřed.

Jenže Fow kromě důsledného manažování malého týmu stojí na téměř sandboxovém přístupu k plnění cílů. Zrekvírujete civilní traktor, aby včas dotáhl ukořistěné německé dělo k posílení vašeho T-34 na místě přepadu konvoje, protože vojáci by ho tam nedotlačili včas. Či dobře mířený zásah zneschopní nepřátelský tank a donutí posádku utéci ven, po vyčištění
blízkého okolí stačí poslat vojáka, aby daný tank pomocí nářadí opravil a Panzer IV je rázem kolega T-34.

Samotní vojáci nejsou naštěstí žádní tupci, sami vhodně reagují, opětují palbu, hledají krytí či hází granáty. Jak nepřátelští tak i vlastní. FoW je jediný díl, který opustil zbraňové skilly, tudíž je jedno, zda vojáci střílí z pistolí nebo kulometů, takže když se podaří ukořistit dostatek odstřelovaček/kulometů/Sturmgewehrů, stane se z nich ještě větší stroj na zabíjení než doposud. Každý voják má kromě vlastního jména i vlastní inventář, kde má kromě možných zbraní i střelivo, granáty či obvazy. Obírání mrtvol o munici pod nepřátelskou palbou je běžná situace, podobně jako převoz munice z poškozeného děla k dělu novému za použítí náklaďáků či tanků.

Dalším plusem je to, že na vašich ztrátach nezáleží. Tohle je válka, a strany mají dost řidičů, zelených baretů a jiných budižkničemů. Jednu misí jsem začal s čtyřmi výsadkáři a dokončil ji s jedním, který umístil výbušninu na finální bunkr. To už jsem využíval jedné z možností hry, přímého ovládání. Za pomocí WASD jsem s ním pohyboval a myší střílel. Přišel jsem o 75% mužů a přesto úkol splnil.

Prostředí je plně zničitelné, po dělostřelectvů zůstávají krátery vhodné ke krytu, každý dům či zeď se jde rozstřílet či projet vhodným vozidlem. Dalším kladem je možnost výběru ze tří stran - Spojenců(USA/UK), Sovětů a Třetí říše. A každý z nich má 10 základních misí (z nichž jsou 3 tutoriálové) + několik 'epických' jako D-Day nebo dobytí Říšského sněmu.

Staré opuštěné domy, či spíše panská sídla, mají něco do sebe. Levice s lucernou vysoko zdvižená, jen pozor aby neoslepovala, pravice pevně svírající ohmatanou
pětačtyřicítku. Příliš nezáleží, zda jste tam kvůli dostaveníčku se snovou dívkou, kvůli sázce či pátrání po pokladu - sbírce sto let starých pornočasopisů. Vše má
šanci zvrhnout se v brutální vyvraždovačku, po které nebudou kousky vašeho těla ve stejné místnosti.

RotH se tohoto pevně drží. Hrdina dostane zprávu od jeho čerstvě mrtvého otce a neustálé noční můry o domě a jisté dívce ho s prázdnýma rukama naženou do prázdného
domu, jehož dveře se pevně uzavřou ihned po té, co se rozhlédne po přijímací hale. Naštěstí od hororových filmů, zde musí být jistá rovnováha (což je vlastně cílem
celé zápletky). Lucerna, sirky a první zásobník leží hned u dveří a pistole jen kousek dál.

Nejlépe by se RotH dal popsat jako Alone in the Dark z pohledu vlastních očí, proložený občasnými hranými filmečky, jejichž kvalita ke konci začala klesat. Člověk plní hádanky, hledá předměty, čte deníky a dopisy a když není zbytí, bojuje. Všechno pak bude ještě veselejší, když se k vám přidá parťák a všechny průpovídky a poznámky
dostanou ještě další vrstvu.

Ač některé hádanky a bludiště byly pekelně... pekelné, největší překážkou byly souboje. Ač na ně bylo rozhodně myšleno, což rozmanitost a množství zbraní rozhodně
dokazují, jejich adventurné zpracování, mít zbraň ve správném slotu a klik-klik-klikat na nepřátele, bylo poněkud rozpačité. Alespoň zpočátku, protože pozdější části hry byly vyloženě zaspamovány protivníky a nejlepší bylo prostě utíkat. Méně je opravdu více.

Celkově ale hra obstojně pobavila. Zápletka, ač plná klišé byla dobře zpracována, hádanek bylo více než dost a žádná z nich akutně nelogická, bojů mohlo být mnohem
méně, nebo lépe zpracované a ten mozkový labyrint v pekle si mohli odpustit. A taky to mělo FMV sekvence, které ušly.

Kouzlu jRPG jsem nikdy nepodlehl. Nikdy jsem asi nehrál kvalitní vzorek. Emulace starých her mi nepřišla důstojná (čti - jsem na to líný a přijde mi to jako škoda výpočetního výkonu) a moře her vyvrhnutých RPG Makerem je stejně tak rozlehlé, jako se od sebe málo liší.

Jenže Breath of Death VII měl něco, co mě zaujalo. Parodovalo to nejen samo sebe, ale v podstatě celý žánr. Hlavní hrdina nemluvil, tudíž si každý mlel a myslel to svoje. Každá postava se vnutila do party. Proběhla tam násilná a zbytečná romance. Nechyběly ani různé meta vtípky, kdy se hlavní postava podivovala, co je x-box ovladač zač, hrdinové si uvědomovali, že jsou ve hře. Každé sejvování doplňovala informace, aby jsme prosím nevytrhávali HDD.

Největší nevýhoda jRPG ovšem zůstala zachována - náhodné souboje, i když je upravili do rozumné podoby. Na každé mapě či sérii úrovní, bylo počítadlo zbývajících soubojů a když dosáhlo nuly, nemusel se hráč ničeho bát. Ale i pak bylo možno souboje vyprovokovávat. Při nich také nezůstalo jen u tradičního Attack/Defense/Magic/Item, ale možností bylo o něco více. Při přechodu na další level si postavy automaticky nezvedly statistiky sami, ale mohlo se volit mezi dvěmi cestami či buildy.

Z grafické stránky hra není nikterak úžasná, což odnesly především postavičky, ale rozlišení je nativně dostatečně velké a rozhodně není jen roztažené přes celou obrazovku a ani '16:9' se hru zaskočit nepodařilo, což jsou body nahoru.

Příjemná, humorná, krátká a zábavná dávka ne až tak japonského jRPG.

FC2 mě nemohl bavit. Pokračování hry, nezajímavé a od půlky i otravně nudné, které chudákům původním autorům sebral zlý vydavatel a strčil ho vlastnímu studiu, tlačícímu každý rok nějaký ten titul do oběhu. Hru, kde člověk pořád jen střílí, nepřátelé se respawnuji ihned hráči za zády a všichni vás chtějí zabít. Strávil jsem u ní skoro 40 hodin a i když jsem si bolestivě uvědomoval, že je to pořád to samé, bavilo mě to. Magie.

Největším plusem je volný pohyb po celém africkém ministátečku, ve kterém zuří občanská válka. To mě táhlo celých čtyřicet hodin a já prostě nemohl jinak.

Jenže základní kámen FC2 je také jeho největší slabinou. K čemu jsem to zase skočil? K jednoduchosti hry. Tím nemyslím, že byla béčková arkáda, to nemyslím, zbraně dobře střílí a vozidla jezdí, což je fajn, ale... Na jednu stranu je hezké, že hra neměla potíže, ať jsem dělal co chtěl. Co by ohrozilo další hraní mi nebylo vůbec umožněno a ten zbytek... nešel dost hluboko.
Proč teď vytahuju nějakou hloubku?
Inu, protože hlubší systém hry by snadno mohl vystrnadit největší zápory hry. Neustálé opakování, neustálý respawn, jistý pocit prázdnoty.

A tady končí komentář a začíná kritický rozbor.

Naprosto by stačilo, kdyby si hráč vybral jen jednu stranu a nedělal pro obě zaráz. Pak by na mapě byly vojáci, kteří by do hráče nestříleli. A když by hráč vyčistil křižovatku, přijela by tam posádka jeho strany a obsadila to pro sebe. A když by byl v týlu nepřítele, tak by trvalo nějakých 24h, nebo alespoň 12 či 6, než by strana zjistila, že přišla o lidi a poslala tam nové.

Další věc se týká civilistů, kteří tam sice jsou, ale slouží jen k zisku medikamentů. Já chápu, proč je tam raději tvůrci nedali. Živě vidím, jak by Fox vyšiloval, že hráč hrající za bílého žoldáka zabijí nevinné africké ženy a děti. To by bylo žalob. Ale pokud by je tam přeci jen dali, přineslo by to několik výhod. Předně, pocit prázdnoty by zmizel. A v neposlední řadě, zadávali by hráči další questy - ztratily se děti/kozy/bůžek, banda vojáků jim krade ženy/jídlo, někdo jim obsadil přítok říčky, musí platit mýtné atd atd. Odradit hráče od jejich zabíjení by bylo snadné, stačilo by aby z nich nic neměl a pokud by je dál zabíjel, tak by se k němu chovali nepřátelsky, žádné questy a spousta olova.

Vůbec by neuškodilo ani propracování zbraní, jejich používání a celého systému. Zbraní tam bylo vcelku dost a člověk si opravdu mohl vybrat jak chce bojovat (tímto zdravím Crysis), ale neuškodilo by, kdyby jich bylo ještě více. Osobně jsou doufal v nějaký velkorážní - .357/.44 - revolver, nevýbušná kuše by také nebyla špatná, či luk pro noční přepady. Také by vůbec nevadilo, kdyby si hráč častým používáním zbraně zvyšoval její ovládání. Neustálým používáním AKčka, by se mu jedna zvedal skill s AK (menší zpětný ráz, rychleji přebíjet, atd), druhak používáním stále jedné a té samé - tentokráte ne stejného druhu - by dostal další procenta navíc.

Což ovšem koliduje s primitivním přístupem ke zbraním - jednou zaplatíš a máš nekonečno zbraní, které klidně zahazuj. Kdyby si ji člověk musel opravovat a starat se o ni, bylo by to mnohem lepší.
S tím také souvisí i tragický způsob upgradování zbraní - větší přesnost a větší odolnost. Brrr.
Raději bych tam viděl přidělávání všemožných ruček, zásobníků, puškohledů, laserů a jiných hračiček. Což by dost pomohlo k vybudování si vztahu k nějaké zbrani. Celou dobu jsem se těšil na FN FAL, abych zjistil, že je to jakýsi nepřesný a škaredý pazmek. Kdyby na ni šlo vrznout puškohled a střílet po jednom, hned by to bylo lepší.

Samotné zbraně se tam drží oblíbené kuul šablony, takže luxusní HKG3 je počáteční zbraň a M16 je zase top killa. Což mi ještě připomíná jednu nepěknou věc a to je "level scaling" nepřátel. Nazačátku mají jen rezlé G3, kdežto na konci má každý to nejlepší k dostání. Neuvěřitelně otravní byli minometčíci, kteří mě přesně odstřelovali zatímco jsem ujížděl džunglí za kopečkem.

Jak "málo" by stačilo, abych FC2 dal 100% a uctíval ho jako kult.

Druhý zaklínač pro mne pár měsíců před vydáním vypadal nevábně. Negeraltovské situace, chvástání se REDů, utahování si z DA, videa o ničem. Docela jsem se obával, co s mým oblíbeným světem provedou.

Nejvíce je ctí, že se poučili ze svých chyb. Věci, které mi u zaklínače pily krev, byly ve dvojce opraveny. Jedna stará známá zůstala. A pár nových přibylo, ale v rozumné míře.

Ty dobré věci:
1) Příběh. Rozhodně je dospělejší, nápaditější a propracovanější. V jistých věcech vychází z prvního dílu, ale nenechává se tím svázat. K některým z nepovedených věcí se pro jistotu ani nevrací. Ten posun od pitomoučké fanfiction, zaštiťující první díl, blíže ke knižnímu Zaklínači je opravdu značný.
2) Grafika. Opravdu parádní, ne až tak náročná na hardware. Přísahal bych, že u jedničky se mi mašina zahřívala a kousala víc.
3) Prostředí. Každá ze čtyř kapitol (počítám do toho i prolog) má každá jiné prostředí a nepřátele, takže se neomrzí tak rychle jako bažiny. Navíc jsou mapy o něco málo větší, či minimálně působí větším dojmem a jsou lépe zaplněny.
4) Postavy. Ústřední duo Špeh/Elf jsou tak vzdáleni od pitomého fanatika/pitomého Che Guevary jak je to jen možné. O vrchním královrahu ani nemluvím.
5) Volby. Ty sice vystupovaly už v jedničce, ale oproti možnostem z dvojky působí jen jako kosmetické úpravy.
6) Amnésie šla konečně k čertu a poradili si s tím docela slušně. Ale vsadil bych se, že dlouho do nocí nadávali, že ten Divoký Hon vůbec kdy přitáhli.

Co mi pilo krev:
1) Stále stejná nemožnost skákat. Ani spadnout z půlmetrové verandy. Ani přeskočit plůtek či náhrobní kámen. Což při bojích bylo občas ke vzteku. Jediné přeskakování/seskakování/vyskakování bylo na předem určených místech a fungovalo to jako takové vertikální dveře. Když už jsme u těch dveří, štvalo mě, že se nedalo projít když byly otevřené. Geralt si je musel otevřít sám.
2) Boj. Nejdříve mě štval, než jsem se ho naučil. Pak mě štval prostě proto, že má klávesnice asi není úplně ideální a tak se mnohokrát stalo, že jsem mlátil do krytí či úniku a geralt nic nedělal. Kromě toho boje s více nepřáteli byli spíše otravné a deprimující, než motivující. Zato boss fighty byly parádní. Ideálně omezit kannonenfutr a přidat boje náročnější na techniku.
3) Inventář. Až zbytečný bordel i při použití různých filtrů. Nejhůře na tom byly diagramy a formule, které se v jedničce prostě zapsaly a hotovo, tady jste je museli skladovat v inventáři. Také nutnost vypnout inventář pro přestup do deníků či jinam byla otrava, zvlášť když v jedničce jim to fungovalo jako celek více než dobře.
4) Podivná snaha dělat z Wild Huntu a nilfgaarďanů absolutní zlo, což oproti ostatnímu "všechno je relativní" působilo trochu jako pěst na oko. Ještě možná zmínit spíše otravné opakování či znovuotvírání uzavřených témat ze ságy.

A nejlepší zážitek ze hry? Když jsem si zabil vlastního krále :)

CoH:ToV je narozdíl od předchozích dílů značně akčnější a člověk orientující se v problematice RTS může vypozorovat několik věcí. Jednak se jedná o jistý mezistupeň před Warhammer 40,000: Dawn of War II, která naprosto opustila výstavbu základny a výhradně se sestává z ovládání čet. Druhak se mi líbí snaha "dohonit" konkurenční Faces of War/Men of War přidáním právě přímé kontroly střelby a ovládání čet.

Tři kampaně za tři různé strany (Tankisti, Výsadkáři a "záložáci") jsou dostatečné různorodé. Byť každá z kampaní má pouhé tři mise, takže vše docela rychle uteče. I tak je to nesmírně atmosfericky pojaté, především takticky zaměřené filmové dobrodružství.

Hopsačkám a plošinovkám jsem holdoval jako drobné bodkině a z nějaké důvodu se to se mnou táhne doposud.

Na Abuse kvůli Commander Keenům došlo pozdě, ale i tak ve mně zanechal jisté zážitky. Člověka poznamená, když jednou raketou zabije dvacet vetřelců. Pro začátek. A Rework je povedený remake se vcelku zajímavým příběhem a špičkovým koncem. Město je plné reworků(zombies) a do dvou hodin bude vyhlazeno armádou. Uniknout není možné včas, naštěstí je tu hluboký bunkr, který by mohl atomovku ustát.

Nemůžu se vyhnout srovnávání s jinou free skákačkou, Iji. Tam kde Iji vede přístupem ke hraní a o něco lepší art stránkou, tam Rework trumfuje pravou oldschool hratelnostní řežbou, prokládanou skvělými boss fighty a korunovanou libózní pointou.

Pointa tohoto komentáře? Kašlete na Mária, Rework je paráda.

Space opery jsem vzal na milost až v poslední době (díky pánům Simmonsovi a Asherovi) a Bioware vydalo jen jediné RPGčko, které se mi stále nedaří přejít, což mě vedlo k jistotě že Mass effect konečně dám a ve stylu - do třetice všeho dobrého - jsem se znovu vtělil do Shepparda(ové).

Překousnul jsem věci, které mi dříve tolik vadily. Příběh je vcelku slušná slepenina většiny sci-fi klišé, ba co hůř, nebylo s nimi dobře (rozumněj - chytře/nápaditě) zacházeno. Nebojím se říci, že i většina scifi autorů ze sedmdesátých let by se za takové věci styděla. Další dříve nepřekonatelná překážka byla střelba. Tak špatně pojatou akci jsem už dlouho neviděl, což je zásadní chyba u ukecané third person střílečky. Totální ignorace zásahových zón byla asi to nejzávažnější, když pominu ten kruhově rozptylovací zaměřovač, který jsem se naučil nenávidět už u Return to castle wolfenstein.

Dále mi lezla krkem ona proklamovaná filmovost, kdy se vcelku křečovitě pokoušeli o úchvatné/dechberoucí záběry, které jim většinou nefungovali. K tomu se také váže až příliš mnoho dlouhý, efektních záběrů o ničem, které se nedali přeskočit. Stejné utrpení přinášely i rozhovory, kdy člověk zuřivě bušící do mezerníku pro přeskočení zbytečných či opakovaných keců proklikal někam kam nechtěl. O tom, že celá odpověď byla opsána dvěma slovy, a občas se stalo, že z vaší postavy vypadlo naprosto něco přiblblého, co se nedalo očekávat, nestojí ani mluvit. Pitomoučké rozhovory jsou už dnešním standardem.

Levelovací systém mohl být nejspíše opomenut, alespoň bych si mohl odpustit stud z toho, že jsem nejlepšího a nejdrsnějšího člověka v dějinách musel naučit pořádně střílet. Specielní schopnosti mi pak přišly na jedno brdo a vcelu neužitečné (i když pak Liara na konci byla vcelku účinná).
A do poslední ránu zaměřím na inventorář, u kterého jsem velmi, opravdu velmi trpěl. Určitě bylo možno zplodit něco mnohem lépe ovladatelného myší. Stále sním o starém dobrém přetahování na postavu, ale je mi jasné že s gamepadem se přetahuje dost blbě.

I přesto všechno mě Mass effect docela bavil, i když jsem nesplnil všechny questy do posledního, ani neprolézal všechny planety.

Co se toho týče, ME by mohl posloužit jako příklad generičnosti. Systém = několik planet --> jedna či dvě z nich se dají oskenovat, na jedné z nich přistát --> na ní se zase nachází tři místa - jeden tábor/whatever a dvě anomálie. Tohoto vzoru se to drželo v 95% případů. Brrr. Velmi zábavné také bylo, že tyto výsadkové mise byly snad všechny na planetách s nižší gravitací než je na zemi, což ale rozhodně neospravedlňovalo kaskadérské kousky, které se daly vyvádět s rakví značky Mako.

Systém stylu zabití/průzkum/hacking = zlaťáčky plus xp zavedená snad už v KOTORu mi zde vyčnívala ještě více než obvykle. Kde sakra gethové či nějaká ta zvířena ty prachy nosí?

Jediná mezihra na všechny činnosti - včetně ohledávání artefaktů je vcelku otravná

Společníci vcelku ušli, na poměry bioware lehký nadstandard. Stejně tak ty hlavní příběhové mise (všech šest) byly docela zábavné a konec mě vcelku pobavil.

Teď se sám vcelku divím, že jsem tomu dal tak vysoké hodnocení, když jsem to tak sepsul a klady veškeré žádné.

K BiA:RtH30 jsem měl vždy averzi. Přišla v době, kdy bylo v ohni až příliš želízek z WW2 a navíc vypadala těžce budgetově. Důsledně jsem se ji vyhýbal spoustu let a nezavadil bych o ní nebýt nadšených komentářů na DH. A protože jsem po čemkoliv z WW2 prahl (Faces of War a Company of Heroes dokážou pěkně navnadit), potlačil jsem instinkt a za těch pár šupů si ji koupil.

A zaplakal jsem. BiA:RtH30 není ani chytrá hra, ani úžasná, ani atmosferická a ani jinak nic chvalitebného. Nejde o ten těžce budgetový pocit, který se setřásá jen těžko (nejvíce tomu ale pomáhá cheat, který ze hry udělá černobílý film - pak to má kouzlo), ale o celkový přístup. Jakoby si někdo řekl, uděláme to jakoby reálněji - budeme velet týmům, flankovat - takže se na střílení můžeme sklidem vyprdnout. A taky tak udělali. Přesnost zbraní je naprosto někde v háji, dlouhá puška zanáší na pět kroků půl metru dolů.

Velení je celkem oživující přístup, který borci z Gearboxu stihli zabít hned v další misi. Použít pár vojáku k potlačení nepřítele a další skupinu jim poslat do boku, aby je pokosila je fajn. Zavání realitou. Jenže od chvíle, kdy dostanede vojáky, veškerý level design začne kopírovat jeden jediný vzorec - hlavní ulice, na jejím konci kulometné hnízdo, které vás nekompromisně skolí. A jednu boční uličku přes dvorky, která jako na sviňu vede rovnou za kulometné hnízdo, a celou uličku chrání jen pár vojclů. A tak to jde pořád a pořád dozblbnutí, takže velení ve čtvrté misi už ze srdce nenávidíte.

Nejhorší je, že kdyby alespoň zbraně střílely tak jak by měly, tak by žádné velení nebylo třeba, protože by jste je mohli na těch pár desítek kroku trefit a hotovka. Co hůř, válečné pole je silně ohraničené, "KORIDOR" křičí z každého rohu. Vetchý plot je nepřekonatelná překážka a snazší cesty do nepřátelských zad blokují povozy a podobné umělé překážky.

Příběh je plný patosu a klišé - věřím, že je opravdový. Ale nikterak táhnoucí. I ten francouzský venkov je značně ubijející. Stejné vesničky, pole a sady.

Tam kde MoH vsází na různá prostředí a rozmanité mise a CoD na mohutnou pumpující akci, nemájí bratři (v triku) nic moc co nabídnout.

Možná můj pohled na hru je mnohem tvrdší díky tomu, že jsem těsně před ní dokončil H&D2. A o dva roky starší Hiddeni jsou vše, o co se bratři snažili. Jsou chytří, realističtí, velet se tam taky dá. Navíc jsou velmi rozmanití a nabízí 'absolutní' volnost k řešení.

Jediný důvod proč jsem nedal 50% byly poslední dvě mise. Snajperské intermezzo bylo živelně uspokojující a poslední zběsilá mise s utíkáním a velením tanků byla také... Energetická.

Není to tak dávno, co se v Levných knihách dalo narazit na pár komixů se soudcem Dreddem (a nejspíše stále ještě dá). Sice mu tam pomáhal/otravoval ten otravný humanista Batman, ale nepřátelé byli stejní jako tady - Temní Soudci.

Můj přístup k JD:DvD byl opravdu opatrný, vypadal na pravý budget s nic moc kritikou, která byla zpola zasloužená. I tak mě ale JD překvapil a na odpovídající dobu i zabavil.

Už jen první mise mě značně překvapila, od hry z 2003 jsem čekal rovné hupsnutí do brutální akce, místo toho jsem pendrekem rozháněl demonstranty, následně honil špinavé sprejery a zakončil to likvidací upírů.

Už jen ten přístup - vyložená nadsázka, plná drsných hlášek a vtipných situací - v konstrastu s fašisticky totalitním režimem soudců (Doživotí za sprejování), tvoří docela zajímavou atmosféru.

Dále každá mise měla několik hlavních úkolů + pár vedlejších, některé mise měli různý přístup/postup (i když jen spočátku), takže to nebyla až taková do rozkroku kopající koridorovka. Zbraní bylo jen pár - co taky chtít, když základní pistole střílí dávkou, zapaluje, exploduje, prostřeluje a podobné hovadiny vyvádí. Kromě užitečných brokovnic (na zombie a upíry) ušla ještě laserová pistole a kulomet.

Za nejlepší misi považuji odlovení zombies z obchoďáků, což z velké části připomínalo velkou poklonu Úsvitu mrtvých (toho původního, Romerova!)

Pak to ovšem trpělo potížemi všech budgetovek, úpadkem nápadů a silným stereotypem.

Ještě byly docela zábavné různé mody odemykající se za plnění hlavní kampaně, kde většinou šlo o to vydržet určitý čas proti určitým nepřátelům, někoho zachránit, či někam dovést.

H&D2 pro mne bylo velmi příjemné překvapení. Jednak IS jsem nikdy pořádně nevěřil, druhak H&D1 bylo místy až nepříjemně tuhé, třeťak jsem po CoD zlomil nad střílecími hrami z WW2 Karabinera.

A u toho by nejspíše i zůstalo, kdyby mě opravdu moc nechytla akční strategie Faces of War a to takovým způsobem, že jsem byl kvůli tomu ochoten zkusit počátek Battlefield: Bad Company 2 odehrávající se za WW2(aka Žlučoblij) - což mě přivedlo k tomu, že přece musí být nějaká dobrá druhoválečná hra. Vytáhl jsem tedy z postele H&D pack(ano, stejně jako drak spím na svých pokladech, proto je má postel plná her a knih a komixů (pardon, grafických románů)) a bylo vymalováno.

Výběr z několika postav lišících se nejen statistikami, ale i historií; možnost vyzbrojit se dle vlastních představ, velká míra svobody v pohybu a řešení, vedlejší nepovinné mise, jejichž splnění zahřálo na srdci (např. záchrana vašeho průvodce), zajímavé mise v zajímavém prostředí - ledovce, (má milovaná) severní afrika, barmská džungle, rakousko a Cimrmanův Liptkákov...

Nejvýraznější chyba se týká AI, kdy se vojáci občas chovají jako chovanci nejzvláštnější školy a zastřelený kamerad je nikterak neznepokojuje. Na druhou stranu si to občas vynahrazovali až neuvěřitelně vyvinutým šestým smyslem.

Dle mého se jedná o nejlepší hru na enginu LS3D/od IS.
Howgh!

Eschalon Book 1 se mi dostal do pracek, zrovna když jsem byl rozčarovaný z Mass Effectu a mé zkoušení javové Ultimy IV dopadlo nezdarem. Dungeon siege můj pád nijak zachránit nemohl a umírat a dělat nové postavy v Dungeon Crawl:SS už byl solidní náběh na depku. Můžu jen hádat, jak moc to ovlivnilo nadšení, se kterým jsem se vrhl na E:B1.

Ještě pod vlivem rogueliků jsem si nahodil postavu, za kterou normálně nehrávám – druidského léčitele - představoval jsem si, jak stejně jako Ježíš nebo Kvan'čeng Kein prochází zemí a rozdává léčivou sílu a mozolnaté pěsti podle zásluh. Přibalil jsem si Kartografii, aby se mi vykreslovala minimapa a vyrazil do světa.

První kouzlo bylo útočné a tam jsme prvně narazil, krom zásadního nedostatku many, když snad každý nepřítel měl vysokou odolnost na magii a úspěšný zásah byl tak každý desátý. Nebezpečí bylo všude, tam zubaté ještěrky, tam aktivní sliz bavící se stříkáním na poutníky, tamta tráva bodala a do studny ve vesnici někdo nachcal.

První quest mě hnal do nejbližší vesnice, na to se nabalilo několik dalších questíků, každý na jinou světovou stranu a já si mohl jít kam jsem chtěl. V ten moment mi to dost připomínalo Fallout či BG1, kde zrovna propátráváte lokace píď po pídi a pak si řeknete, že už je na čase začít hledat vodní čip/zalézt do Nashelských dolů.

Až po pár hodinách jsem zjistil, že takto se daleko nedostanu a přešel jsem z už docela účinného útočného kouzla na variantu kouzel podpůrných – heal, bless, stoneskin, ogre strength – a všechno šlo rázem snadněji. Pár bodíků pro boj, úhyb a střelbu z luku – nekoupené ale tvrdě nasázené, učitel lukostřelby napadl bandity, před kterými jsem prchal. Bohužel je napadl holýma rukama a nakonec zemřel, takže jsem byl o něj a jeho případný quest ochuzen.

Při hraní si s alchymií jsem několikrát vylétl do vzduchu, ale po nálezu několika alchymistických brožurek a prstenů, jsem už mohl míchat výbušné koktejly a očarovávat zbraně a zbroje.

Vím, že to není ucelený koment ale nějak mi nejde. Pořád musím myslet především na ty různé příhody a neštěstí, co se mi staly, protože Eschalon na nich vyloženě staví. Ona ta zápletka s amnézií je jen počáteční a pak dostane solidní švuňk a zvrat.

Ještě jsem chtěl něco vytknout – hra neumí řadit stejné věci na sebe, není možnost léčit ostatní NPC (učitel lukostřelby by to jistě uvítal), ale to jsou jen takové zbytečnosti.

M&B je vynikající simulace středověkého života. Tedy alespoň těch zajímavějších věcí - boje, obchodování, boje, putování, válčení, boje, vraždění vesničanů, přepady karavan, vypalování vesnic a zabíjení. Také je jedna z her, které nálepka RPG jen kvůli přítomnosti levelování, spíše škodí.

Důvodem je absolutní volnost v rozhodování, pohybu, za což tvrdě zaplatila příběhová složka, která jednoduše chybí. Je to ale závažný problém?

Není. M&B rozhodně nepatří ke hrám, u kterých si odsedíte svých 30 hodin v kuse, odškrtnete a jdete dál. Hraní M&B pro dohrání je nejzásadnější, naprosto kritická chyba.

M&B je totiž o nárazovém hraní, kdy vás napadne, že by jste si mohl zkusit zahrát potulného rytíře, který vás po pěti, deseti hodinách omrzí a vy si příště (po týdnu, měsíci,...) rozhodnete prubnout princeznu stepy.

Mne nejvíce baví začátek - šarvátky mezi drobnými bandami, takže v případě, že už potřebuji sebou vláčet spíše četu než komando, dám novou hru a zkusím novou postavu.

Pravda je ovšem taková, že to není po technické stránce dokonalé. A teď nemluvím o grafice, která je sice dostačující, ale zanedbaná. Některé věci jsou řešeny dost podivně, interface zrovna nadšení nevzbuzuje a ještě bych mohl zmínit nějaké drobnosti, ale čert je vem.

Co ovšem dělá z M&B naprosto úžasně variabilní zábavu je snadná modovatelnost. Modifikací je neuvěřitelné množství, některé jen vylepšují nativní prostředí (Expanded Gameplay je úžasná věc vystavěná na native s přídechem realističnosti - můžete umřít - a také mírné fantasy - jako duch se snažit za pomocí šamanských kejklů znovu oživit). 1866 - je předělávka do westernového hávu s dostatečným množstvím novinek co se gameplaye týče a nakonec proč nezmínit třeba Star Wars mód, kde "jezdíte" ve vesmírných lodích a používáte lightsabery.

M&B není pro každého, ale doporučuji všem, kteří se chtějí bavit a nejde jim jen o další zářez na pažbě.

Udělat horrorovou hru, když při tom můžete vykosit cokoliv, co proti vám peklo postaví, není snadné. Naštěstí horror má spoustu příchutí a Gore s lehkou příměsí Splatterpunku (vždyť nejpromakanější systém z celé hry je zastříkávání hrdiny krví - Ash s Lionelem spokojeně přikyvují) je pro rychlou rubačko-střílečku s lehce atmosferickým podbarvením ideální.

Vězeňské prostředí je zajímavé(čehož si už dávno všiml King), k tomu občas lehké kontrasty - dozorce psychopat vs vězeň téměř slušňák, lehké nadpřirozeno - pokusy, živý film, nějaké další ďábloviny, morbidní a vcelku nápadití nepřátelé z odsouzenců podle druhu jejich skonu.

Krom toho jsem ještě ocenil "příběh", kde se rozhodne, jestli Torque se dostal do vězení oprávněně nebo ne podle toho, jak se bude chovat k ostatním lidem, zda je zmasakruje, či jim pomůže.

A při tom všem je střílení dobře provedené a zábavné, střílí tam kam má a dělá to rychle.

Vážný konkuret GTA(:VC)?
Vlastně ani ne. A nejde ani tak o částečně rozdílnou náplň. Scarface vsází na "větší" realitu než GTA, což je jeho největší krok vedle. Shrnuto výčtem kladů a záporu.

Co je na tom dobré: větší důraz na rozšířování podniků, rozvoz drog, dealování, pašování; možnost koupit si lidi, kteří vám na zavolání přivezou libovolné z vašich aut/lodí až k vám podnos; Limuzína/letadlo, které vás rychle převáží mezi podniky/přístavy; policie si vás všímá i kvůli bouračkám, srážkám, celkově je schopnější; střelba z auta je spracována lépe než v GTA; možnost plnit zvláštní mise jako řidič/vymahač/vražedkyně.

A co tu hru táhne ke dnu: Repetitivnost, ono pašování je napoprvé fajn, ale když to dělte ten den už po dvanáté, přičemž je to váš 6 pokus, protože se vám předtím dvakrát nepovedlo ukecat dealera a pak vás třikrát potkala helikoptéra, která vás poslala do kytek, tak už to dost štve; mise se neustále opakují; dotírající nepřátelé jsou stále rychlejší než vy a stále se obnovují; střelba je ne zrovna dobře udělaná, není problém, když rázem střílíte dostropu, i když míříte úplně jinam; není problém, aby byl nepřítel nezranitelný a vy nemohli sbírat balíky kokainu ani lékárničky; poslední čtvrtina hry začíná v momenťe, kdy by ta hra už nejlépe měla skončit; šíleně nesympatický hrdina, který neustále mele hrozné sračky.

Slovo závěrem: ze začátku mě to docela bavilo, ale s přibývajícím časem je ta hra nudnější a horší. Na druhou stranu je to dobrá morální pomůcka, že budování svého impéria není zábava, ale trest.

Rozporuplný klon civilizace 2. Na jednu stranu přinesl několik věcí, ze kterých by si následující civilizace mohli vzít příklad, omezení počtu jednotek na poli, možnost vytvářet armády, lepší boje, slušný micromanagement nahrazujcí settlery/workery, nové nezvyklé jednotky (kněží, otrokáři, právníci) to vše okořeněné více scifi settingem (vodní města, mechové, atp.).

Na druhou stranu CtP2 trpí problémy s AI, nemá zrovna nejpřátelštější interface a celkově tak poskytuje vcelku malou výzvu.

Proč tedy hodnotím tak vysoko? Protože krok vývojářů vypustit source code se ukázal jako více než moudrý a vznikl vynikající mod, který napravil všechny nedostatky a obzvláště co se AI týče - provedl práci vskutku hodnou uznání. A s tímto modem trumfne nejen CIV3, ale nejspíše i CIV 4 (ač jsem ještě nehrál).

Mafie je vybroušený drahokam z české pokladnice... bohužel pro mne má prasklé jádro. Co že to sakra melu?

Alfou i omegou mafie se zdá být střílení a ježdění, jenže to není až tak úplně pravda. J&S totiž pevně jdou ruku v ruce s příběhem. Bez sebe by totiž nefungovali vůbec. Potíž je v tom, že ani v jedné kategorii nevyniká na 100%

1) Příběh - není zlý. Jak by také mohl, když si bere tu menší kousky, tu větší části z různých gangsterských filmů. Potíž je ale v tom, že se k sobě místy ty kousky nehodí. Ne že by mi vadilo to epizodické/mozaikovité zpracování, ale celkové umístění bohužel není ideální a části o sebe skřípou. Problém je v tom, že někde skřípou až příliš mnoho.
On ten konec mi přišel takový... Původně jsem si myslel, že je to jen taková další epizodka, takový ten hloupý nápad, který se podělá, pak člověk má co dělat, aby ho zametl pod kobere, a raději se už o něm s nikým nebaví. Jenže tady to byl začátek onoho tragického konce. Což mi vůbec nesedlo. Ono, já bych takovou blbost neudělal a to nejsem profesionální zločinec...

2) Jízda - Ne, nehodlám zde nadávat na jistou obtížnost závodů. Problém je u mě zakopaný jinde. Ono, netuším jaké mají ty stará auta jízdní vlastnosti, takže jízdní model mohl být klidně naprosto přesný, každopádně to nemění nic na tom, že mi nesedl. Vadila mi jistá těžkopádnost, což u těch starých vraků není až tak překvapující, ale... Rozhodně jsem se netěšil na další jízdní mise.

3) Střelba - A rovnou řeknu, že jsem se netešil ani na další střílecí mise. U jízdy by se sice dalo polemizovat, že má nechuť k závodním hrám se přenesla i na ježdění nezávodní, ale má obliba střílení je docela značná a střelba v mafii mi místy přišla špatná. Jediný Colt 1911 byl jakž takž použitelný, ošem z ostatních byl problém trefit se i z pár kroků. Ono, pár misí jsem musel několikrát opakovat, protože zbraně nestřílely tak, jak jsem si představoval, že by střílet mohli.

Dost mě mrzí, že mi ty tři věci vadí natolik, abych mohl Mafii posadit na špici českých her (po bok Flashpointu, Original Waru a Tajemství Oslího Ostrova), kam podle spousty lidí oprávněně patří, ale já si ji prostě příliš z hlediska střelby a jízdy neužil. A konec mě nepotěšil ani z příběhové stránky.

BTW - nemyslím to jako trollení ani jako těžkou urážku modly, ale z čistě zábavnostního hlediska dám přednost GTA:VC a to kdykoliv. Možná i GTA3.

Bardův příběh je tak trochu oříšek.
Na jednu stranu je to minimalistické RPG, které vám nedovolí sáhnout do inventoráře, osekává rozhovory na minimum, při přechodu na vyšší úroveň zvyšujete jen základních 6 statistik a občas nějaký ten "perk". Na stranu druhou je to konzolovitá rubačka s vylepšováním vybavení a postavy, základními dialogy a schopným příběhem.

Jak bych to shrnul já?
Bard's tale je jedno z nejlepších hack and slash rpgček, stavící na hlavu Diabla a spol promakaným příběhem, questy a ovlivňováním světa nikoliv pouze ostřím zbraní.

Na čemže ta hra staví? Na humoru a klišé.
Humor BT není pro každého. Člověk, který nutně potřebuje vysoce intelektuální humor, si BT neužije. Na stranu druhou, si Bardí humor neužije ani člověk, jemuž postačí humor fekální prostřídaný údery do hlavy.
Bard je totiž solidní parchant, který neustále trpí potřebou něco cynicky/sarkasticky/ironicky komentovat. Většinou i v případech kdy o to nikdo nestojí. Lépe však, právě v těch případech.
Teď k tomu klišé (zde se pokřižujte). Neexistuje snad žádné fantasy klišé, které by se v BT neobjevilo. Záchrana princezen, hledání tří klíču u tří strážců ve třetích patrech třech věží, úvodní quest likvidace krysích škůdců ve sklepení hospody. Všechno. Všecičko.
A pak, kdykoliv nastane něco takového, co se vám už tisíckrát stalo v jiných rpgčkách, a bard to nějak trefně ohláškuje či ten quest dopadne uplně jinak, nejlépe totálně naopak. K plnému ocenění je ovšem jistá míra znalosti RPG žánru, ale co už s tím.

Co se soubojů týče, bard má na výběr z několika (málo) zbraní - Luk, meč se štítem/dýkou, obouručák a řemdih. Tečka.
Bard v rpg nikdy nebyl považován za extra kydliče a tady to není vyjímka. Takže o co tu jde? Bard je muzikant vládnoucí magií hudby. Tutíž - na pomoc si přivolává bytosti. Na začátku mí místo jen ja jednoho, ale později jak nachází/nakupuje lepší a lepší hudební nástroje, tak sebou může táhnout větší a větší bandičku.
Obyčejnou krysku pak třeba updatuje vorpal rat (něco jako zajíček z Monty pythonovic Grálu), elektrický pavouček, víla, která funguje jako lucernička + oslepuje nepřátele, přestárlý dobrodruh - starý neustále drmolící dědek s holí, který likviduje nastražené pastí tím, že je sám pustí, pak ještě různí bíjci, čarodějnice - stará tlustá černoška pobrukující písničky Tiny Turner, která vás léčí...

Co se těch osekaných rozhovorů týče - máte jen dvě možnosti odpovědi. Buď přívětivou, nebo drzou. A to ještě klikáte jen na ikonky, takže netušíte co z barda vypadne za perlu. A že to jsou občas řádné věci. Vysvětlovat, že různý přístup má na různé lidi různé účinky. Takže kdy jste na jednoho drzí, tak s vámi nich chtít nebude, další vás bude hnát od čerta k ďáblu a pak se vám vysměje a jiný zase dovede ocenit prostořekost a dá vám to vlastně zadarmo.

Ale teď už vrychlosti - musím ocenit jistou nelineárnost postupu ve hře, případné extra dungeony, pokud o ně stojíte, hádky mezi Bardem a Vypravěčem, finální koncovou volbu, která mezi dobrem a zlem vám umožňuje i se na všechno vykašlat, nechat to plavat a jít chlastat, vždyť ti nemrtví jsou vlastně docela fajn.

A hudbu. Hudba je naprosto parádní, popěvky vtipné, trefné a zpracované jako karaoke, přičemž Bard ani jednou nezapěje. Soundtrack je na stránkách tvůrců uvolněn volně ke stažení - rozhodně doporučuji.

Rubačka(už jsem chtěl psát Hack&slash, ale používal jsem to i jako označení žánru Torchlightu. Je o opravdu tak podobné?) ze světa Forgotten reamls? Sem s ní. Rubačky jsou zábava (i když poslední co jsem hrál, byla Golden Axe) a svět Forgotten realms mám překvapivě rád (tímto zdravím dragonlance za pomocí mého prostředníčku).

A co jsem dostal? Dobrou rubačku.

Všechny tři postavy jsou od sebe dostatečně rozdílné, navíc je bonus, že za ně hrajete zároveň, až vás přestane bavit metat firebally jako mág, přehodíte se do drowí assasinky nebo lidského bojovníka.

Prostředí a nepřátelé(kdo hrál IWD či BG bude většinu z nich znát) se mění dostatečně rychle, aby se člověk nezačal nudit. Sem tam je vložena mise především pro drowku - stealth přístup, který není nijak extra obtížný a rozhodně hru zpříjemní.

Další zpestření je v "levelování"/nakupování vybavení, takže budete dokupovat +5 prsteny, +4 brnění, +3 jedové dýky, Melfovy kyselinové šípy, Otulikovu kouli...

Dalším plusem je jedna sekvence, v které na moment přeberete vládu nad známým rubačem Drizztem Do'Urdenem.

Po oznámení D3 jsem si řekl, že je škoda, že to nebude jen remake Diabla 1, ale půjde dál ve šlépějí D2, na jehož systém jsem si zvykl, ale nikdy mi nepřišel ideální.

A Torchlight není nic jiného než výborný remake D1. Ještě aby ne, když na tom dělali stejní lidi.
Navrch přidává ještě několik věcí, které mi padly neuvěřitelně do noty:
1) Inventář, dva sloty na kouzla a rybí změna udělali z peta užitečnějšího společníka, než co zvládají sidekickové z D2
2) Parádní steampunkový setting - pravda, místo o páru tam jde o ember, ale to není důležité
3) Stylizace mi ze všeho nejdříve připomněla Steampunk(komix) a Fable.
4) Konečně mi někdo dal postavu, která může mít bambitky v každé ruce a kosit a kosit a kosit...

Příběh jako u všech Hack&Slash stojí za starou bačkoru, ač záchrana sebe/města mi není už(ještě) tak odporná, jako záchrana světa.
Ono, očekávat od H&S dobrý příběh je jako očekávat od porna skvělou taneční choreografii.

Asi jediná závažná výtka patří k chybějícímu multiplayeru, protože multiplayer je to, co je na hack&slash nejlepší.

Shrnutí: Parádní nenáročné H&S odkazující na Diablo1, které je ale pořád jen H&S.

Jedna z mála indie her, která není jen osmibitová předělávka do "modernější" grafiky či nějaká casual hříčka, ale opravdová hardcore zábava pro milovníky RTS. I když přímo RTS je to jen částečně. Na stránkách se chlubí tím, že se jedná o 4X( tedy XXXX - pod čím si představte třeba Galactic Civilization, když už jsme v tom kosmu) kříženou s Grand Strategy (Hearts of Iron jako příklad za všechny), Tower defense (což je docela ironické, když TD hry vznikly okleštěním RTS o pohyblivé prvky) a konečně staré dobré RTS.

Zní to hrozivě, že?

Tak raději jinak AI war je strategie primárně zaměřená na coop. Můžete hrát sami či se domluvit se sedmi dalšími a pokusit se nakopat dvojici AI jejich křemíkové zadky.

A tady to konečně začíná být více než zajímavé, protože AI war stojí na tom, že porušuje většinu zvyklostí z ostatních RTS a dělá to po svém. Pokud je váš vrcholný RTS zážitek Command & Conquer, tak AW rozhodně není pro vás.

Má se to totiž takto, kdysi dávno se galaxie/hvězdná soustava rozdělila na dvě frakce, které rozpoutaly pořádnou válku. A protože zůstávaly v patovém postavení, udělaly to nejhloupější rozhodnutí, co mohly. Nasadily k vedení bojové AI. A čistě logické a účelné AI udělaly tu nejrozumnější věc, spojily se a anihilovaly téměř celé lidstvo až na pár planet (tedy ty, kde vy a vaši případní spoluhráči začínají).

Čímž pádem je tu na odiv vystaveno tabu, o kterém se v ostatních RTS mlčí. Počítač totiž vlastní všechny ostatní planety, má všechno postavené, má tuny a tuny jednotek, kterými vás může hned na začátku vymazat, má přístup ke všem lodím, má přístup k nejvyšším třídám lodí, ke kterým se nemůžete ani dostat. Je to prostě zlý a nabušený parchant.

A jak to proti němu mám dát? ptáte se. Co vlastně můžu udělat? Odpověď je snadná: Držet se při zemi. Narozdíl od ostatních rts je zde maximálně sebevražedné obsadit každý kousek vesmíru. Protože počítač ví o vaší existenci, ale vaše planetka je tak neškodná, že mu nestojí za to na vás poslat celou svou flotilu, tak posílá pár lodí. A s každým sektorem, který dobudete, každou jeho zničenou stanicí, roste vaše nebezpečnost a tím i pozornost, kterou vám věnuje.

A proto si planety, které obsadíte, musíte pečlivě vybírat. Prvních pár planet obsadíte už jen proto, že sousedí s vaší hlavní planetou, pak uděláte kupu scoutů a začnete pořádně prozkoumávat a dostávat se dál a dál. A pak se rozhodujete - tu si vezmu, je tam spousta surovin, tu si vezmu, je tam továrna na jednotky nejvyššího(IV.) lvlu, tu si vezmu, tam je pokročilé vědecké zařízení, které mi dá plány na novou lodičku, tam nepolezu, protože je to CORE(V. lvl) planeta, tam jen proběhnu, protože tam není nic zajímavého.

K tomu si ještě připočtěte, že na některé planety vniknete jen proto, aby jste:
1) Zničili WARP bránu, která na vás posílá vlny nepřátel
2) Pronikli červí dírou k další planetě
3) Udělali předmostí, za kterým vaše vědecké lodi vytěží vědomosti.

Těžení vědomostí? Je to tak. Každá planeta má 2000 vědomostí k vytěžení. A různé updaty (malých lodiček, starshipů, základen, doků, věžek, všeho) stojí určité vědomosti. A těch je zoufale málo, takže budete vytěžovat i planety, o které jinak nestojíte.

A takto bych mohl ještě chvíli pokračovat, ale to je zbytečné. Tutorial naštěstí všechno(nebo alespoň všechno důležité) vysvětlí, naučí vás základní taktiky.
Projít tutoriál je tudíž ZÁKLAD!

Navrch bych doporučil vyzkoušet před koupí demo, které je ke stáhnutí na stránkách tvůrců (stáhněte si k tomu klidně i demo datadisku, budete mít dvě dema spolu) a tak zjistíte, zda je to hra pro vás či nikoliv.

Shrnutí: Skvělá a inovativná strategie pro všechny hráče, kteří si zoufali nad nedostatkem hardcore RTS a nebojí se nestandardních principů.

Altitude je v jádru air-only mutace Soldat. A tím bylo řečeno vše důležitého. Co říci dál? Že stylizace Altitude se mi líbí více než Soldat? Že mi lépe vyhovuje méně frenetická akce Altitude, než splašené Soldátovské bušení? To jsou nepodstatné věci.

Líbí se mi perky a jejich vliv na techniku vzdušného boje - nedělám si srandu, fakt tam něco takového je-, každé letadélko má své klady a zápory a hodí se na vyloženě jiný druh hraní, ale to není nic překvapivého. Různé mapy a styly jsou zajímavé a žádná z nich není vyloženě špatná a každá na chvíli zabaví.

Potíže jsem měl jen s některými servery, které byly často plné a občas i dost lagující, čímž jsem uvítal možnost skirmishe(single), který když začnete zvládat na hard, tak máte docela šanci uspět proti lidským hráčům.

Za ty dvě eura, která jsem do toho vrazil, to stojí.

Čas od času mám chuť postavit se na obranu IWD, který mnozí hráči považují za retardovaného bratříčka BG2(anžto většina z nich ani jedničkou nezačala). Já se teď pokusím v několika málo bodech shrnout, proč na mě IWD působí lépe, než ta cool holka, která netuší jestli se vlastně maluje jako emo nebo gothic - jo, mluvím o BG2.

Čas od času (bývalo to každý rok) na mne příjde chuť odpočinout si u nějakého zábavného béčka a tak si pustím Conana nebo Rudou Sonju. To možná není nejlepší přirovnání, a i když by se dalo říci, že IWD je ztělesněním nejklasičtějšího hrdinského Sword & Sorcery. Problémy se řeší zásadně pomocí břitkého ostří a magického klystýru.

Mrazivý vítr pronikající i skrze kožené slipy a skupina sveřepých hrdinů snažících se ohřát si promrzlé zadky tím, že nakope pár padouchů, to vše v potemnělé, husté atmosféře.
Není to jako v BG2, kde atmosféra hutní, a temne a temne a na konci zakopáváte o vlastní nohy a vrážíte hlavou do zdí, protože světlo si uraženě vzalo dovolenou. IWD si na nic nehraje.

Co se vyčítané malé volnosti týče, nadhodím pro někoho kacířskou myšlenku, že jsou na tom vlastně stejně. "Cože?!" Slyším ty dunící hlasy, "vždyť tam je na každém rohu kupa questů, člověk si může nakrásně vybírat!"
Což dle mého až tak neplatí. Některé questy jsou opradu dobré (osvobození otroků je můj oblíbenec, stejně tak questy týkající se householdů a vyšetřování vražd), ale ty questy tam nejsou jen tak. Bez jejich plnění ve hře nepokročíte. Takže jediná opravdu volná lokace je Strážcova věž.

Nechám toho trollení a prostě a jednoduše shrnu, proč mám IWD rád:

Icewind dale je krystalicky čistý dungeon v krásném izometrickém podání, jehož příběh neurazí a atmosféra je tak hustá, že cítím jak mi ledový vánek protahuje nohavice.

PS: Rozhodně doporučuji malý (český) modík Renovation, který pocit ze hry ještě více umocní. Čest jeho tvůrcům.

Po omrknutí hodnocení a komentářů jsem se komplikovanou cestou dostal k originálce s pocitem očekávání skvělé a neprávem opomíjené hry. Bohužel, po dohrání jsem zjistil, že hra je opomíjena vcelku zaslouženě a tento komentář bude mít za úkol upozornit lidi podobného vkusu, že není všechno zlato co se třpytí.

Námět je fajn, nadsázka spolu s komixovým zpracováním jde k sobě a vytýkat tomu nereálnost či blbost je zbytečné. Hlavní hrdina, kolega Mária, je přepaden růskými vojáky v bytě protiruské bojovnice a tudíž podezírán z protiruských myšlenek. Zachrání ho kolemjdoucí ozbrojený vysloužilec, který se stane jeho mentorem.

A první mise je parádní (i když jen tutoriálová). Útěk před rusáky, kteří vás nejenom honí, ale mají rozestavěné hlídky i kolem, protože ulice jsou plné protestujících lidí. Paráda. Dostala se mi do rukou pistole, pokouším se přesně střílet, ale nic moc se nedaří. No co, s kalachem to bude lepší. Nakonec šup do rebelantského hlavního stanu, kde začneme formovat odboj.

Misí není nijak moc, zvládnout se to dá za den. Hezké na jednotlivých misích(dnech) je to, že se povětšinou odehrávají na několika rozdělených parcelách, propojenýh jen podzemím. Takže jedna z počátečních misí - obsadit policejní stanici - už má v sobě část toho přebíhání z místa na místo a vzájemném doplňování se. Hlavní cíl - dostat se do fízlárny a vyvěsit vlajku. Překážka - na vodní věži je sniper, který vás zabije, když se o to pokusíte. Tak přejdete do další části, vyhodíte do vzduchu benzíku která smete i věž a cesta na stanici je volná. Dobré ne?

Pak to pokračuje až tím způsobem, že mise je rozdělena na 3-4 oblasti, z nichž některý má Hlavní Úkol a ty ostatní vám jen usnadní práci. Příklad: Musíte obsadit školu a zachránit rukojmí. Jenže neustále po vás jdou útočné vrtulníky. Tak zaútočíte na sektor, kde je dočasné letiště, vybijete ho, ale nemáte ho čím vyhodit do vzduchu. Takže zaútočíte jinam, kde je dle intelu sklad munice, vykradete ho, seberete C4, vrátíte se na letiště, vybombíte ho a pak můžete jít vklidu pokračovat ve střílení a máte to bez vrtulníků.

Podobných návazností je ve hře několik a jsou docela milé. Horší je, že i přes krátkou hrací dobu a několik málo misí na mě dost brzy přišel stereotyp. I když možná byl podmíněn Hlavním a Jediným opravdu Výrazným Záporem, který mě opravdu štval.

Zbraně a střelba. To, že je tam málo zbraní bych ještě mohl překousnout. Je škoda, že v USA, zemi zbraním zaslíbené, může člověk získat jen pistoli, revolver, samopal, brokonici, AKčko, SVD, raketomet a nějaké ty molotovy/granáty.

Ale to, že rozdíl mezi pistolí a AKčkem je jen v počtu nábojů v zásobníku, to prostě nezkousnu. Jediná zbraň, která střílí přesně je Dragunov (a vlastně i raketomet). Ostatní mají i při prvním výstřelu odchylku jako prase.

Efektně se přiblížím k osamocenému vojclovi, zamířím mu na hlavu a vypálím. Vžum, mimo. Znova. Mimo. A zase. Mimo. A to zaměřovač je stále na jeho hlavě. Znova. Dostal to do krku. Hurá.

Pak jsem zahodil pistoli a popadl revolver pod dojmem, že nižší kapacita zásobníku musí být vyvážena větší přesností nebo účinnosti. Blbost. Samopal se lehce odlišuje, protože dokáže kulky chrlit nejrychleji ze všech zbraní a přesnost ztrácí ještě rychleji. Brokovnice jako obvykle si na nic nehraje a používat ji na víc než 5 kroků je zbytečné.

Vzhledem k tomu, že ta hra je postavená především na střelbě, tak takový přístup byl pro mne značným zklamáním. Osvědčilo se mi nakonec chodit jen s AKčkem, zamířit na hlavu a držet spoušť. Rozptyl byl minimálně stejný jako první výstřel, munice bylo dost a dost. Sice to tralo ale každého šlo udolat. On tu hlau občas i náhodně zasáhl.

Zpět k zajímavostem. Za každý vedlejší úkol, za splněný hlavní úkol, za osvobození zajatců vám rostl fame, což po dosáhnutí "levelu" přihodilo jednoho maníka do vašich služeb. Ti překvapivě nebyli vůbec blbí. Spíše chytřejší než hráč. Bezproblémové krytí, solidní palba, jednoduché příkazy.

Shrunto - Pokud máte rádi, že zbraň vystřelí přesně tam, kam míříte alespoň prvním výstřelem a jinak vás to deprimuje, vyhněte se této hře obloukem. Pokud vám stačí kosit a kosit. Jen do toho, v tom je to dobré. Patetičnost v normě.

PS - Zajímavé, že je to až tak antihitmanovské. Žádný z dobrých nápadů z Hitmana tady není (bohužel ani přesnost střelby).

Když jsem si všiml obrázku v liště nově přidaných, řekl jsem si: "To je nějaký další Another world? Autor to popisuje jako SS ve 2D?" A zkusil jsem to.

O tři hodiny a přejitou hru později musím říci, že je to velmi dobrá skákačka. Tak nějak si představuji cestu, kterou by se mohli skákačky vydat. Pravda, snad skoro všechno by se dalo zlepšit, grafikou počínaje a systémem konče, ale dělal to jediný člověk a za to mu patří můj dík a respekt.

Hlavní hrdinka, dívenka obsahující více elektroniky než vaše mikrovlnka s počítačem dohromady, vyráží osamocena nakopat emzemákům obsazujícím Zemi zadky a k tomu ji dopomáhá nanotechnologie.

Z každého emzáka vypadnou nějaké ty nano body, které dívka sbírá a nejen že ji "opravují" štít, ale i zvyšují level. A za každý level dostanete bod, který můžete u nějakého terminálu utratit. Terminálů je kolem 7 - životy, hacking, síla kopu, síla zbraní, výtěžnost nano a dva druh zbraní. Max lvl u každého odvětví je 10 a na konci dosáhnete 50 lvlu, takže se musíte rozhodnout, co oželíte, případně jestli budete ovládat od každého něco, nebo část na max (což je doporučováno, na 10 lvl dostanete speciální vlastnost).

Pak jsou tam různé zajímavé drobnosti a překvapení - hladání tajných lokací, předmětů, schopností, kombinování zbraní, tiché přiblížení a odhackování nepřítele, louskání dveří, osedlávání vznášedel a podobně...

Bosové jsou tuzí jak se patří, většinou nejde o to je prostě ustřílet, ale nějak chytře využít prostředí.

Příběh hry je lehký nadprůměr, konec mě pravda nepřesvědčil, ale někomu může padnout do noty (především zapřísáhlým optimistům)

Pro mě docela velké překvapení, i když od Rake In Grass jsem zkoušel nejen Jets'n'Guns ale i Trolla a velmi mě to bavilo, neměl jsem v jakousi ostříhanou strategii příliš důvěru. Ovšem...

Ta hra je něco mezi logickou a budovací strategií. Potřebujete postavit určité druhy budov aby jste splnili zadané úkoly (počet obyvatel, počet různých staveb, výši příjmů) a v některých, většinou koncových, máte většinu místa zaplácanou zbytečnýma domkama, které pomalu bouráte (aby vám stále nesly alespoň ty drobné a měli jste na suroviny, protože dostáváte jen peníze a kámen a dřevo musíte nakupovat).

Hru ještě více oživují náhodné události, které můžou přínést peníze/suroviny, upgrade obraných věží proti neustále útočícím banditům/monstrům, bandu hrdinů, slevy surovin, ale taky cestu na krchov pro vašeho hrdinu.

Když jsem se dostal k plné verzi (po té co mě zaujalo předváděné demo), nešel jsem spát, dokud nebyla dohrána. Po třetí ráno.

V mém maratonu Kotor, Kotor 2 a Jade Empire na ni sice přišla řada až na konci, ale nejspíše to byl pro ni plus. Po rozčarování z Kotora 2, který nedosahoval kvalit jedničky, obzvláště co se konce týkalo, JE bylo pohlazení po duši.

Zajímavé prostředí (obzvláště dimenze s démony), kung-fu, trošku netradiční styl boje - i když fajn, já mám mortal combat rád - skvělý příběh, který zpočátku se sice jeví klasicky, ale v poslední třetině se krásně zlomí a... paráda.

Minihry zabavily, postavy dostatečně zajímavé, i když nakládání s nima trpělo stejným neduhem jako Kotor (vem je všechny a prozkoumej a vyzpovídej hned první hru, však víckrát se k tomu už stejně nevrátíš...)

Velké překvapení. Obzvláště když asijské kultůry docela nesnáším.

Očekával jsem... vlastně nic. Stará střílečka, dle staré šablony. Docela dost jsem se spletl. Začátek vypadal naprosto skvěle. Nechyběla atmosféra, zajímavý příběh (i když už jsem někde viděl něco podobného. Hrával jsem v noci, aby byla hra působivější a ze začátku to opravdu působilo.

Neustále to sice shazovali nepřátelé, postupně se k tomu přidávali i rozlehlejší a rozlehlejší lokace, připadající spíše uměle natáhnuté. A od návratu z minulosti už mě to šíleně nebavilo a tvrdnul jsem u toho jen abych to dohrál.

A nejútrpnější byla poslední "dimenze" plná pravěkých lidí, trifidů a rybiček z nožičkama. Utrpení.

Bavilo mě to dlouho a vlastně stále ještě baví, takové lepší akční RPGčko s tunou zábavných blbůstek kolem.

Příběh je kýčovitý a šablonovitý (což je autorský záměr), ale klidně bych snesl i nějakou originálnější zápletku.

Nejvíce mě zaráží stárnutí hlavního hrdiny, který je na konci starší (od pohledu) než Guild master. Je holt dost divné, když ze všech postav stárne jen on.

Nic tomu nechybí. Spousta ras a povolání na výběr, tuny nepřátel, předmětů, questů zbraní a jiného vybavení. Téměř nekonečné levelování a zlepšování charakteru. A navíc tomu nemusím věnovat ani trošku pozornosti! Konečně!