The Witcher 2: Assassins of Kings

Hned na začátek komentáře je potřeba vyjasnit si jednu věc - Zaklínač 2 jako hra samotná není 100%. I přes všechny klady je v ní příliš mnoho záporů, než aby bylo možné udělit jí s klidem v duši absolutní hodnocení... A přesto to dělám.

Nyní by mohlo následovat několik odstavců vychvalujících grafiku, příběh, hratelnost, level design, všeobecný smysl pro detail... a hodně dalšího. Ale není to potřeba. Dá se to shrnout slovy "absolutní špička". Neznamená to ani "dokonalé", ani "nepřekonatelné". Prostě vrchol toho, co mi v současnosti počítačové hry nabídly.

Mnohem důležitější mi přijde samotná podstata hry. Když se nad tím pořád dokola zamýšlím, nechápu, jak je možné, že vůbec vznikla v takové podobě, v jaké jsem ji dohrál.

Jedná se o hru s nepochybně obrovským rozpočtem, za níž stojí nepředstavitelné množství práce. Kdyby se něco zvrtlo, lidé na ní pracující by možná na dobro skončili. A stejně - prodává se bez protipirátské ochrany. Exkluzivně na platformě, kde se padesátkrát víc krade než prodává. Na platformě, která oproti konzolím slibuje zaručeně nejmenší výdělky. A vychází přesně taková, jakou ji autoři chtějí mít.

Jsem zatraceně rád, že když se tu souloží, tak bez oblečení. Když se nadává, tak pořádně. Když někoho Geralt sekne do hlavy, tak má tu hlavu sakra na půlky. Že když ten boj prostě neumím, tak dostanu na prdel. Že nějaká hra sakra konečně po dvou letech trošku vypadá! A když udělám rozhodnutí, tak tím kurva změním půlku hry!

To, co mi nabídnul Zaklínač 2, to mi žádná jiná hra nedala. Není to dokonalá hra. Má chyby. Ale ve srovnání s ní je každá každičká AAA hra posledních dvou let jenom komerční sračka.

Tohle má duši, přátelé.

Druhý zaklínač pro mne pár měsíců před vydáním vypadal nevábně. Negeraltovské situace, chvástání se REDů, utahování si z DA, videa o ničem. Docela jsem se obával, co s mým oblíbeným světem provedou.

Nejvíce je ctí, že se poučili ze svých chyb. Věci, které mi u zaklínače pily krev, byly ve dvojce opraveny. Jedna stará známá zůstala. A pár nových přibylo, ale v rozumné míře.

Ty dobré věci:
1) Příběh. Rozhodně je dospělejší, nápaditější a propracovanější. V jistých věcech vychází z prvního dílu, ale nenechává se tím svázat. K některým z nepovedených věcí se pro jistotu ani nevrací. Ten posun od pitomoučké fanfiction, zaštiťující první díl, blíže ke knižnímu Zaklínači je opravdu značný.
2) Grafika. Opravdu parádní, ne až tak náročná na hardware. Přísahal bych, že u jedničky se mi mašina zahřívala a kousala víc.
3) Prostředí. Každá ze čtyř kapitol (počítám do toho i prolog) má každá jiné prostředí a nepřátele, takže se neomrzí tak rychle jako bažiny. Navíc jsou mapy o něco málo větší, či minimálně působí větším dojmem a jsou lépe zaplněny.
4) Postavy. Ústřední duo Špeh/Elf jsou tak vzdáleni od pitomého fanatika/pitomého Che Guevary jak je to jen možné. O vrchním královrahu ani nemluvím.
5) Volby. Ty sice vystupovaly už v jedničce, ale oproti možnostem z dvojky působí jen jako kosmetické úpravy.
6) Amnésie šla konečně k čertu a poradili si s tím docela slušně. Ale vsadil bych se, že dlouho do nocí nadávali, že ten Divoký Hon vůbec kdy přitáhli.

Co mi pilo krev:
1) Stále stejná nemožnost skákat. Ani spadnout z půlmetrové verandy. Ani přeskočit plůtek či náhrobní kámen. Což při bojích bylo občas ke vzteku. Jediné přeskakování/seskakování/vyskakování bylo na předem určených místech a fungovalo to jako takové vertikální dveře. Když už jsme u těch dveří, štvalo mě, že se nedalo projít když byly otevřené. Geralt si je musel otevřít sám.
2) Boj. Nejdříve mě štval, než jsem se ho naučil. Pak mě štval prostě proto, že má klávesnice asi není úplně ideální a tak se mnohokrát stalo, že jsem mlátil do krytí či úniku a geralt nic nedělal. Kromě toho boje s více nepřáteli byli spíše otravné a deprimující, než motivující. Zato boss fighty byly parádní. Ideálně omezit kannonenfutr a přidat boje náročnější na techniku.
3) Inventář. Až zbytečný bordel i při použití různých filtrů. Nejhůře na tom byly diagramy a formule, které se v jedničce prostě zapsaly a hotovo, tady jste je museli skladovat v inventáři. Také nutnost vypnout inventář pro přestup do deníků či jinam byla otrava, zvlášť když v jedničce jim to fungovalo jako celek více než dobře.
4) Podivná snaha dělat z Wild Huntu a nilfgaarďanů absolutní zlo, což oproti ostatnímu "všechno je relativní" působilo trochu jako pěst na oko. Ještě možná zmínit spíše otravné opakování či znovuotvírání uzavřených témat ze ságy.

A nejlepší zážitek ze hry? Když jsem si zabil vlastního krále :)

Ještě mi jedou titulky, takže nemůžu nemyslet na to jakou má Zaklínač pěknou hudbu. No, Zaklínač 2 má vůbec hafo pěkných věcí - graficky je asi nekrásnější (a rozhodně nejnáročnější) hrou dneška, polský dabing je špičkový, dialogy taktéž, postavy uvěřitelné, propracované, questy nápadité, choices a consequences špičkově zmáknuté, cool epic momentů se taky najde mrtě. V podstatě je hra výsměchem západním "RPG fanouškům" s jejich konzolema a vzýváním BioWare. Jsou tu ale jistá ale a není jich málo.

Už od začátku bylo jasné, že druhý Zaklínač míří vysoko a ke konci prvního aktu jsem byl už celkem přesvědčený že tohle na těch 95 v pohodě stačit bude, přičemž víc jak 90 u mě bez zahrání na nějaké ty správné struny v podstatě nehrozí. Nakonec jsem se rozhodl uchýlit se k (velmi silným) 90. Zbytek komentáře věnuju prakticky výhradně vypichování chyb, nedostatků a dalšímu hnidopišství, takže asi vyzní dost negativně, ale vězte, že Zaklínač 2 je jednou z nejlepších her při nejmenším posledních let. Nicméně vezměme to hezky popořadě:

Úvod, který by měl hráče přece jen seznámit s mechanismy, se s hráčem příliš nesere. Moc informací o mechanismech hra neposkytne a když už poskytne, tak obvykle s křížkem po funuse. Obtížnost soubojů paradoxně přes celou dobu hraní postupně klesá a tak zatímco na začátku prd víte jak Geralta ovládat a ještě k tomu máte mizerné vlastnosti a výbavu (= smrt, smrt, další smrt, dvě smrti, smrt a ještě smrt, atd.), ke konci si stačí dávat trochu pozor a umřít skoro ani nejde (opomeňme designérský kiks před vstupem do města ve třetím aktu). Tohle se pro mě zlomilo někde ke konci prvního aktu, během kterého jsem si jakš takš navyknul na mechanismy boje a pořídil si ne-úplně-trapnou výbavu.
Zatímco novou minihru - páku - považuju za slušné zpestření, tak změny, kterých doznal kostkový poker, mi přijdou po všech stránkách tragické.

Ad boj - absentující pauza z prvního dílu dělá ze hry celkem peklo. Taky nezbývá než konstatovat, že i když bojový systém nového zaklínače ani zdaleka není tupá klikačka, celková rychlost soubojů prostě nedává hráči čas mechanismy prozkoumat do hloubky a tak se při útoku holt souboje čas od času do klikačky zvrtnou.

Vývoj postavy - systém jako takový mi vyhovoval, snad jen možnost přidávat mutageny se mohla objevit dřív. Takhle jsem za celou hru použil tři, přestože jsem jich posbíral desítky. Co mě ale zaráží je využitelnost alchymie. Alespoň na střední obtížnost. Celý první akt jsem si s ní rád pomáhal, ale za zbytek hry jsem dohromady vypil asi 4 blbé elixíry (a z toho dva byly na vidění ve tmě a jeden byl questový) - prostě nebyl důvod se s alchymií dál zabývat, takže jsem do příslušné vývojové větve nakonec neinvestoval jediný talent.

Interface je pak kapitola sama o sobě - i když pěkně vypadá, je v něm (a v přidružených mechanismech) tolik zbytečných nedostatků, že to radši ani nebudu vypisovat, bo bych v tuhle chvíli cca zdvojnásobil délku textu.

Osobně mi taky trochu vadí, jak se v honbě za epičností upouští od civilních záležitostí - ukažte mi kolik je ve hře starých seschlých dědečků a babiček - možná v prvním aktu by se nějaký našel, ale jinak je to samá lepá děva, oplzlý strážný/voják, státník, atd. Nejnižší vrstvy společnosti se kamsi vypařily. To samé vlastně platí i pro slovanské prvky, ať už jde o architekturu, nebo potvory - tentokráte má všechno podstatně blíž ke klasickému high fantasy, nebo jak se tomu nadává...

A příběh mi přijde takový nějaký.. příliš prostoupený politikou, ale hlavně ne zcela přehledný pro někoho, kdo nemá Sapkowskiho realm našprtaný. První akt je v pohodě - sledujeme stopu vrahů králů - je jasné proč a "politika" na úrovni místních poměrů v pidiměstěčku kdesi v prdeli světa se snad ani nedá nazývat politikou.

Ale následující akty se politika řeší skoro pořád a záhy jsem zahlcen nesčetným množstvím jmen králů, království, čarodějek, mágů, vrahů, vojenských velitelů a bůhvíkoho ještě a já si jen říkám proč, co jsem komu udělal, vždyť ještě před chvílí jsem se prostě jen snažil chytit toho plešouna, čím jsem si krucinál zasloužil tohle?! Od druhého aktu dál je hlavní dějová linie prakticky o snaze pochopit kdo co s kým proti komu a proč, ale udržet si v tom přehled je nehorázný vopruz. Sice jsem většinu času tyhle věci jakš takš alespoň přibližně věděl, ale málokdy jsem si tím byl opravdu jistý.

Konec mi na druhou stranu nijak zvlášť nevadil, snad jen souboj v/na věži byl pro mě docela zklamáním.

Celkově vzato mi ale prostě nejlepší přišel první akt. Věděl jsem jasně co je mým cílem a jaká k němu zrovna vede cesta, questů byl dostatek, byly originální (Když banda hnusných a tupých strážných chtěla bez pořádných důkazů zabít krásnou mladou elfku a nakonec se ukázalo, že tak děvka vážně dělá pro veverky, tak první, co mě napadlo, bylo, že v BioWare hře by to takhle nikdy dopadnout nemohlo.), politiky tu bylo tak akorát, celkový styl lokace mi pro fantasy RPG všeobecně celkem vyhovuje. Alchymie byla ještě užitečná, neřku-li nutná a po stránce soubojů a vývoje postavy tu byl nejjasnější vývoj od břídila k bijci. (Respektive dál ve hře už v podstatě žádný viditelný vývoj není.) I závěr prvního aktu a zde už nejednou zmiňovaný souboj v elfích ruinách patří asi k tomu nejlepšímu na hře.

Prvnímu aktu bych s klidem těch 95% vrazil. Zbytek hry je ale za 90 a ani ne moc silných. První Zaklínač je mi taky celkově o něco sympatyčtější, třebaže není pochyb o tom, že na západě by vedle dvojky propadnul.

Po důkladném zvážení jsem pevně rozhodnut, že si druhý Zaklínač absolutní hodnocení zaslouží. Komentář, který právě čtete, nemá za úkol vás ani tak přesvědčit, jako spíše pokusit se ho před vámi obhájit a vysvětlit, proč jsem se pro něj rozhodl zrovna v tomto případě. Maximální číselnou hodnotu pro zhodnocení používám jen zřídka, přesněji jsem ji doposavaď využil pouze v jednom případě; vězte tedy, že mé stanovisko, jenž jsem vůči této hře zaujal, není pouze dočasným výstřelkem nadšeného raracha, který se stále potácí ve stavu eufórie, nýbrž ustáleným verdiktem celkem znuděného hráče, kterého po štaci několika let konečně jeden titul opět vytrhl z letargie a probudil v něm opětovnou vášeň k hraní.

Tomasz Gop v jednom rozhovoru vcelku trefně poznamenal, že jejich hra bude syntézou Demon's Souls, Heavy Rain a Arkham Asylum, jejichž prvky budou tvořit její herní torzo. Skutečně tomu tak, nicméně co je podstatnější, nejde jen ryze o tyto konkrétní hry, ale o celou, zde vzniklou, dekádu herního trhu. V nejlepším smyslu řečeno, Zaklínač 2 je hrou definující současný stav herního průmyslu, střebod všeho, čemu se mnoho firem před ním se svými pokusy snažilo ba jen přiblížit. Najdete v něm vše – od intenzivní hratelnosti, přes tu pomalejší „stalkerovskou“; od hloubavého příběhu rýpajícího se v etických otázkách až po rázně eskalující zvraty; od taktických bojů až po ty jak vytrhlé z bojovky; a konečně od interaktivního filmu s QTE sekvencemi až po téměř klasické adventuření – známé, s čímž jste se doposud setkali, tentokrát však v takové formě, v jaké si to původní autoři pravděpodobně přáli.

Z mnou avízovaných aspektů celkem jasně vyplývájí dvě věci, a to že:
1. V „ideálním světě“ by byl Zaklínač hrou, která udělá za současným vývojem čáru, čímž zahájí jeho novou generaci.
2. Kombinace mechanismů vede k různorodosti zážitku, který hra nabízí.

Bod číslo dvě je pro hráče klíčový, neboť se hra nespokojuje pouze se standatizujícím pocitem uspokojení, který je obsažen u ostatních titulů. Právě onen mix na první pohled nesourodého materiálu totiž zapříčiňuje kvantum „emocí“, které ve vás hra dokáže vyvolat. Často si chodí pro inspiraci do dob dávno minulých, kdy hardcore elementy, představující výzvu, znamenaly pro hráče jistý druh odměny, stejně tak i v Zaklínačí (vztek a úzkost při souboji s Kajranem → po jeho porážce neuvěřitelně uspokojivý a očisťující pocit). CDP RED si toho byl dobře vědom, a tak přichystal Insane obtížnost (stručně řečeno, smrt = konec hry); vyždímat z toho větší potenciál snad už ani není možné.

Pokračování už tak perfektní hry vybízí k řadě dalších a dalších otázek, např. jak si na tom stojí Evropský trh ve vztahu k tomu za oceánem, které tu řešit raději nehodlám. Ve stručnosti bych ale mohl říct, že je prostě radost zahrát si tak detailní, ve všech ohledech ke konci dotažené (byť o současném technickém stavu totéž říct nemohu) a hratelné erpégéčko, které velice umně kombinuje různorodé žánrové směry. Scénář je kapitolou samo o sobě, ale v jádru je výborný; výlet po stopách královraha patří k tomu nejlepšímu, co jsem v rámci daného média viděl. Na závěr musím pochválit narativní experiment, na který si žádná jiná hra na hrdiny (pokud vím) netroufla a který tu (zatraceně) dobře funguje.

Po dohrání druhého zaklínače mám tak trochu smíšené pocity. Příběh byl skvělý, grafika krásná a hudba příjemná. Ale tak nějak mám pořád pocit, že někde něco chybělo.

Třeba oproti prvnímu dílu je počet druhů monster směšný. Milovala jsem zkoumání okolí v jedničce a zabíjení rozmanitých nápaditých potvor. To je pryč. Navíc mi přijde, že hlavní zápletka mě hnala dopředu rychleji, než bych si sama přála - v posledním aktu jsem musela primární quest vyloženě ignorovat, abych mohla alespoň chvíli prozkoumávat město a plnit vedlejší questy, kterých je samo o sobě dost málo - jak už zmínil PIPboy, úkolů zadaných "prostým lidem" je minimum a je to škoda. Naopak se mi líbilo, že už se sidequesty neomezovaly na obligátní "Běž do lesa a dones mi 10 vlčích kožek".

Mrzelo mě, že bylin je jen pár druhů, co rostou na všech lokalitách. Možná je to rozežranost, ale vážně by se mi libílo, kdyby bylo druhů více a se specifickými stanovišti.

Mutageny příliš nepotěšily - jejich využití je minimální. Za celou hru jsem použila dva. Vzhledem k tomu, že jsem investovala do všech tří talentových stromů, se mi prostě schopnosti se slotem na mutagen nezpřístupnily.

Inventář je šílený. Chyběl mi výběr ve filtru pro "nezařazené položky". Procházet celý inventář je nepřehledné a zvyšuje se riziko, že s sebou budete něco tahat úplně zbytečně.

Co se naopak povedlo:
Souboje - sice pro mě docela obtížné, zvláště na začátku, ovšem potěší, že když bojujete s více nepřáteli, doopravdy na vás útočí, nestojí "frontu" na to, aby si do vás mohli seknout. Pokud má nepřítel štít, opravdu ho využívá.

Fistfighting + armwrestling - sice je potřeba si zvyknout, ale ve výsledku to bylo příjemné zpestření.

Uvěřitelné postavy, ať už kladné či záporné. Když se nadává, tak sprostě, když se chlastá, tak s pořádným hangoverem, když se souloží, tak bez oblečení. Zní to jako banality, ale všechny tyhle věci tam mají své místo a bez nich by to celé působilo směšně a polovičatě.

Rozhodnutí a jejich dopady jsou opravdu znatelné, nikdy nevíte, zda to či ono rozhodnutí je správné a já osobně jsem natolik zvědavá na to, co by se se stalo, kdybych se rozhodla opačně, že si hru v nejbližší době asi zahraju celou znova.

Celkově si hra svých 90% zaslouží, protože i přes jmenované nedostatky je opravdu podařená a zábavná. Koupě hry rozhodně nelituji a těším se, až si hru zahraju zase a jinak :)