Existuje něco jako herní poesie? Nebo snad hluboká psychologická sonda balancující na pomezí hry a bizarní surrealistické podívané, že by ani David Lynch nepohrdnul? Pokud ano, odpovědí by dozajista mohl být právě Silent Hill 2. Nejsem expert, ale nesetkal jsem se s žádnou jinou hrou, ke které by na internetu kolovaly tak rozsáhlé analýzy příběhu, postav, symbolů atd.
SH2 je ve své podstatě relativně nenápadná hra. Nesetkáme se zde s kultem, snažícím se oživit dávného boha, jehož horliví následovníci by neustále šlapaly na paty našeho (anti)hrdiny apod. Celkově tu není příliš mnoho vnějších vlivů, které by postavy rozptylovaly od cesty do jejich rozpolcených niter. Pocit osamělosti a izolace od okolního světa je zde doveden do dokonalosti. Rád bych zdůraznil, že toto je pravděpodobně prvek, který ze SH2 činí tak unikátní počin. Obrácení dovnitř a propracovaná psychologie postav jsou aspekty v herním světě stále relativně málo zdůrazňované (ačkoliv dnes se již s nimi setkáváme častěji, především v nezávislých hrách). Přinejmenším je to originální.
Co se týče hratelnosti, ta je v SH2 dle mého názoru spíše průměrná až podprůměrná, odsunutá jakoby na druhou kolej. Neočekávejte propracované souboje a ukrývání se. Jste zcela obyčejný, zmatený chlápek, který se snaží najít smysl v tom mentálním b.rdelu, který se kolem něj (ano, čtete dobře) a v něm odehrává, příležitostně se objevující démonickou havěť mydlí po hlavě (ehm, ne zcela nezbytně) vším co mu přijde pod ruku, později samozřejmě dostanete i nějakou tu pistolku, pušku, atd. Nicméně, jak už jsem psal, oproti ostatním Silent hillům není důraz kladen na akci, ale na příběh a atmosféru. Je zdůrazněno prožívání postavy, dominuje pocit osamělosti a melancholie, výčitek svědomí, zmatku hraničícím se šílenstvím apod.
To se odráží i v dokonalém, pro zdůraznění opakuji, DOKONALÉM, soundtracku. Zde bych si dovolil trochu se rozepsat, protože tohle je pro mě prostě srdeční záležitost (díky SH2 jsem začal poslouchat filmovou a herní hudbu). Takže tedy... oproti často opěvovanému soundtracku SH1 zde nalezneme líbivější a celkově posluchačsky přístupnější melodie (možná jsem škarohlíd, ale soundtrack jedničky byl podle mě na samé hranici toho, čemu se ještě dá říkat hudba), pomalé melancholické "ambient" skladby střídají dynamičtější rockovější songy, úvodní skladba Theme of Laura stylem částečně připomíná titulní skladbu z první hry, ale oproti ní působí klidněji, jaksi shovívavěji, nekriticky. S tichým porozuměním před námi předestírá tragický příběh všech postav.
Tož tak :) těch pár procent bych ubral snad za občas skřípající hratelnost a za sem tam dokonale stupidní hlášky (James). Za zmínku stojí také amatérský film, který není vlastně nic jiného, než video ze hry od začátku do konce. Je doplněný o nové skladby (samozřejmě ne od Yamaoky) a celkově je to pěkně sestříhané a dává to hře trochu nový kabát. Film je k vidění na youtube, osobně můžu doporučit. Sice to ne zcela funguje jako samostatný film, pro fanoušky zajímavost a pro nehráče možnost nakouknout do světa SH.
SH2 je ve své podstatě relativně nenápadná hra. Nesetkáme se zde s kultem, snažícím se oživit dávného boha, jehož horliví následovníci by neustále šlapaly na paty našeho (anti)hrdiny apod. Celkově tu není příliš mnoho vnějších vlivů, které by postavy rozptylovaly od cesty do jejich rozpolcených niter. Pocit osamělosti a izolace od okolního světa je zde doveden do dokonalosti. Rád bych zdůraznil, že toto je pravděpodobně prvek, který ze SH2 činí tak unikátní počin. Obrácení dovnitř a propracovaná psychologie postav jsou aspekty v herním světě stále relativně málo zdůrazňované (ačkoliv dnes se již s nimi setkáváme častěji, především v nezávislých hrách). Přinejmenším je to originální.
Co se týče hratelnosti, ta je v SH2 dle mého názoru spíše průměrná až podprůměrná, odsunutá jakoby na druhou kolej. Neočekávejte propracované souboje a ukrývání se. Jste zcela obyčejný, zmatený chlápek, který se snaží najít smysl v tom mentálním b.rdelu, který se kolem něj (ano, čtete dobře) a v něm odehrává, příležitostně se objevující démonickou havěť mydlí po hlavě (ehm, ne zcela nezbytně) vším co mu přijde pod ruku, později samozřejmě dostanete i nějakou tu pistolku, pušku, atd. Nicméně, jak už jsem psal, oproti ostatním Silent hillům není důraz kladen na akci, ale na příběh a atmosféru. Je zdůrazněno prožívání postavy, dominuje pocit osamělosti a melancholie, výčitek svědomí, zmatku hraničícím se šílenstvím apod.
To se odráží i v dokonalém, pro zdůraznění opakuji, DOKONALÉM, soundtracku. Zde bych si dovolil trochu se rozepsat, protože tohle je pro mě prostě srdeční záležitost (díky SH2 jsem začal poslouchat filmovou a herní hudbu). Takže tedy... oproti často opěvovanému soundtracku SH1 zde nalezneme líbivější a celkově posluchačsky přístupnější melodie (možná jsem škarohlíd, ale soundtrack jedničky byl podle mě na samé hranici toho, čemu se ještě dá říkat hudba), pomalé melancholické "ambient" skladby střídají dynamičtější rockovější songy, úvodní skladba Theme of Laura stylem částečně připomíná titulní skladbu z první hry, ale oproti ní působí klidněji, jaksi shovívavěji, nekriticky. S tichým porozuměním před námi předestírá tragický příběh všech postav.
Tož tak :) těch pár procent bych ubral snad za občas skřípající hratelnost a za sem tam dokonale stupidní hlášky (James). Za zmínku stojí také amatérský film, který není vlastně nic jiného, než video ze hry od začátku do konce. Je doplněný o nové skladby (samozřejmě ne od Yamaoky) a celkově je to pěkně sestříhané a dává to hře trochu nový kabát. Film je k vidění na youtube, osobně můžu doporučit. Sice to ne zcela funguje jako samostatný film, pro fanoušky zajímavost a pro nehráče možnost nakouknout do světa SH.
The Life and Suffering of Sir Brante
Pro: psychologie postav, nejednoznačný příběh otevřený mnoha interpretacím, hudba.
Proti: horší hratelnost, lineárnost, někdy slabší dialogy.